Mezi nebem a zemí: Služba holubů za první světové války (1)

Biblický příběh vypráví, že po potopě světa přežil pouze Noe s rodinou, kteří se spolu s vybranými druhy zvířat zachránili na dřevěné arše. Aby poznali, zda již vodní hladina klesá, vypouštěli na průzkum holubici. Úspěch zaznamenala až na několikátý pokus: „A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily.“ 

Využití holubů pro průzkum, doručování zpráv či signalizaci však známe téměř ze všech světových civilizací. Staří Řekové vypouštěli opeřence z lodí, aby oznámili návrat posádky do přístavu, Caesar s jejich pomocí komunikoval s provinciemi a císař Dioklecián vybudoval rozsáhlou poštovní síť založenou právě na těchto ptácích. Jejich služeb ale ve velkém využívali Osmani i Arabové a tato metoda přenosu informací nezastarala ani v 19. století. Francouzi takto během obléhání Paříže dopravili z a do obklíčeného města tisíce zpráv.

Spolehliví poslíčci 

Světový konflikt přinesl široké využití moderních technologií, které výrazně zjednodušovaly komunikaci napříč vojenskou hierarchií. Díky polním telefonům, telegrafu a radiostanicím se zdálo, že staré metody přenosu informací za pomoci zvířat patří do starého železa. Opak byl ale pravda. Zkušenosti první světové války sice ukázaly, že se holubi efektivitou moderní technice nevyrovnají, zato ji často předčí svou spolehlivostí a relativní nenáročností na obsluhu a údržbu. 

Princip takovéhoto transferu informací je jednoduchý – holubi se silně fixují na svůj holubník a mají tendenci se do něj vracet. Zároveň mají silně vyvinou schopnost magnetorecepce, tedy vnímání magnetického pole, která jim propůjčuje vynikající orientaci a dává schopnost držet kurs i na dlouhých trasách. Mimo to disponují skvělou pamětí a vynikajícím zrakem. Holub vypuštěný mimo svůj holubník do něj proto dokáže nalézt cestu zpět i na velké vzdálenosti.

Klady a zápory

Takoví poslíčci mají řadu výhod – jsou malí a skladní, potřebují pouze velmi málo jídla a vody a v případě zajetí je velmi obtížné identifikovat jejich původ či určení. Pohybují se vzduchem, takže jim nevadí zátarasy ani minová pole, a vykazují poměrně slušnou rychlost – dokáží udržet rychlost okolo 90 km/h i po desítky kilometrů. Jsou prakticky lhostejní k výbuchům a pokračují v cestě i přes nejrůznější zranění. 

Mají však také zřejmé nevýhody – hůře se orientují ve tmě a mlze, mohou se stát kořistí dravců a příliš jim neprospívá ani zvířený prach a jedovaté plyny. Přesto se jednalo o velmi spolehlivou metodu zasílání zpráv. Britská i německá armáda po první světové válce shodně uvedly, že do holubníků se úspěšně vrátilo až 95 % vypuštěných opeřenců.

Dohodová poštovní síť 

Za holubí velmoc se před vypuknutím konfliktu považovala Belgie. Rychlé obsazení většiny země německou armádou v prvních měsících války však vedlo k decimaci tamního „ptačího sboru“, místní kontrarozvědka dokonce nechala pozabíjet na 30 000 opeřenců, aby nepadli do rukou nepřítele. Tuto ztrátu pak spojenci pociťovali po zbytek války. Francouzská armáda v roce 1914 tento komunikační kanál běžně používala, byl však silně decentralizovaný a neorganizovaný. Vlastními holuby obvykle disponovaly průzkumné jízdní jednotky, které s jejich pomocí informovaly zázemí o svých zjištěních, opeřenci se nacházeli také u některých pěších oddílů. 

TIP: Na křídlech poslů: Poštovní holuby používali lidé již před 2 000 lety

Rok 1915 přinesl zlom, když Francouzi začali ptactvo využívat ve velkém. V první fázi zrekvírovali soukromým chovatelům na 10 000 holubů a z přestavěných autobusů či přívěsů začali zřizovat mobilní holubníky. Ty se mohly rychle pohybovat, mást nepřítele a v případě změn na frontě se stáhnout nebo naopak postoupit – neměla se tedy opakovat belgická situace ze začátku války. Mobilní holubníky zaujímaly pozice za frontou, odkud spojky převážely zvířata v proutěných klecích a koších na bojiště.

Dokončení: Mezi nebem a zemí: Služba holubů za první světové války (2)