Mezi kuchyní, špitálem, továrnou a zákopy: Emancipace žen za Velké války (3)

I v americké armádě se za Velké války začaly objevovat ženy, ale vykonávaly podobně jako Britky pomocné práce a neměly plný vojenský status. V důsledku odlivu mužů do Evropy a kvůli nejasné klauzuli ohledně náboru se jich tak za první světové války objevilo u námořnictva v pomocných rolích na základnách na 12 000. Měly na starosti například řízení automobilů, malování kamufláže, službu u telefonu a podobně. Tisíce jich sloužily v rámci zdravotnických útvarů Army Nurse Corps a Navy Nurse Corps, které odpluly do Francie ještě před Americkým expedičním sborem.

Jen v červnu 1918 více než 3 000 amerických sester působilo v 750 britských nemocnicích ve Francii. Za zmínku stojí ještě bilingvní telefonistky hovořící anglicky a francouzsky, jež obsluhovaly ústředny poblíž fronty. Obdržely vojenský výcvik, přesto však tyto „Hello girls“ – jak se jim přezdívalo – nezískaly veteránský status; toto opomenutí napravil v roce 1977 až prezident Jimmy Carter, jenž posledním žijícím dámám-telefonistkám tento status udělil.

V boji

I za Velké války existovala řada případů, kdy se ženy objevily ve vojenských složkách. Velké procento jich působilo u zdravotní služby – jako sestry, lékařky či řidičky ambulancí. Dále bychom je našli například jako překladatelky a výjimečně i jako příslušnice bojových útvarů; zvláště na balkánských frontách známe nejvíce případů z jejich nasazení.

S vypuknutím války a vznikem srbské fronty se (zejména v britském impériu) zvedla ohromná vlna solidarity a řada žen odešla na vlastní pěst podporovat všemožně Srby v jejich zápase. Můžeme jmenovat například účastnici smutně proslulé „Srbské golgoty“ Floru Sandesovou či řidičku sanitky Olive Kelso Kingovou.

Řada případů

Vedle toho bychom v balkánských armádách našli i statečné „domorodkyně“, které se díky své účasti na bojích staly velmi proslulými: jednalo se například o Srbky Milunku Savićovou a Sofii Jovanovićovou, Slovinku Antonii Javornikovou či Rumunku Catalinu Toderoiu, jež padla a stala se tamní ikonou.

Stejně tak se jednotlivkyně zapojily do bojů na východní frontě. V řadě případů se však dotyčné – podobně jako na jiných bojištích – převlékaly za muže, aby jim bylo umožněno bojovat. Šlo ve většině případů o nekonvenční děvčata (občas i s nelehkým životním osudem), která nespatřovala svůj úděl v rodinném životě, ale v pobytu mezi vojáky. Můžeme mezi ně počítat například kavaleristku Antoninu Paľšinu.

Prapory smrti

Po únorové revoluci (březen 1917) se v ruských ozbrojených silách setkáváme s nezvyklým fenoménem, a sice s utvářením ženských praporů složených z dobrovolnic, jejichž úloha měla být mimo jiné i propagandistická. Jejich přítomnost na bojišti měla demoralizované muže vybičovat k lepším výkonům. Téhož roku došlo k utvoření takových jednotek, mezi nimiž se nacházel 1. prapor smrti ruských žen, 2. prapor smrti moskevských žen, 3. úderný prapor kubáňských žen či námořnický útvar. Iniciativa vzešla od Marie Bočkarjovové, která v ruské armádě sloužila díky povolení cara Mikuláše II. již od roku 1914.

Ženy v těchto praporech se svým vzezřením nijak nelišily od mužských spolubojovníků; nosily mužskou uniformu a byly stříhány dohola. První prapor pod velením Bočkarjovové se účastnil bojů za Kerenského ofenzivy (červenec 1917), během níž utrpěl těžké ztráty. Tyto dámy se znakem smrtihlava na rukávech si počínaly statečně, ale jejich mužští spolubojovníci je nepřijímali zrovna s nadšením. Naopak, pohoršeně je označovali za ženy lehkých mravů a prostitutky.

Velkou radost z oholených vojákyň v „gymnasťorkách“ neměli ani bolševici; již v létě 1917 požadoval petrohradský sovět rozpuštění všech takových praporů s odůvodněním, že nejsou vhodné pro vojenskou službu. Po Říjnové revoluci bolševici tyto útvary rozpustili, protože je považovali za „manévr buržoazie k dalšímu vedení války“. Následné pronikání žen do Rudé armády a paramilitární organizace OSOAVIACHIM v meziválečné době už probíhaly pod taktovkou komunistů.