Mezi kuchyní, špitálem, továrnou a zákopy: Emancipace žen za Velké války (1)

Přítomnost žen v ozbrojených složkách (a v bojových jednotkách) je v naprosté většině států záležitostí až druhé poloviny 20. století. Nalezneme sice určité výjimky v podobě sovětských, polských či československých vojákyň za druhé světové války (o partyzánkách v okupovaných zemích nemluvě), do té doby však zůstávala uniforma záležitostí jednotlivkyň, které po ní toužily natolik, že se přestrojovaly za muže. To však neznamená, že by se ženy prvního světového konfliktu stranily; naopak – zapojily se do něj masově podporou válečného úsilí a doma nahradily mužskou sílu všude tam, kde bylo potřeba. Po válce potom v řadě zemí došlo k dalšímu pokroku ve zrovnoprávňování žen, když obdržely volební právo.

Ženy pracují

V dobách ozbrojeného konfliktu musely vždy ženy na domácím poli zastat práci mužů, kteří odešli do vojska. Zatímco do první světové války zůstávaly prakticky doma, a tudíž ve veřejné sféře prakticky „neviditelné“, po roce 1914 tomu bylo jinak. Mnoho bojišť a stále rostoucí požadavky na odvody dalších a dalších (stále více starších i mladších) mužů způsobovaly nutně odliv pracovní síly ze všech společenských sfér.

Ženy pracující ve zbrojním průmyslu (foto: © Bundesarchiv, Plak. 003-012-051)

A toto vakuum musel někdo zaplnit. Například německá propaganda v jednom plakátu hlásala: „Ženy pracují ve vojsku doma!“ Tím vzletně říkala, že musí pečovat nejen o domácnost, ale také se zapojit do válečného fungování země. Do veřejného prostoru ženy po celé Evropě vstupovaly velmi pomalu od konce 19. století.

Objektem propagandy

Pokud pomineme zaměstnání typu posluhovačka, tak se v případě něžného pohlaví jednalo především o obsluhu komunikačních technologií, případně o funkci písařek. Nyní se jejich pole působnosti zvětšilo. Ve válečné době se uplatnily jako ošetřovatelky v lazaretech a nemocnicích – propaganda často předkládala lidem čilé a empatické sestřičky, které se obětovaly pro potřebné.

Dále roznášely poštu, řídily nákladní automobily a ve vyšší míře se musely podílet na produkci potravin. Stejně tak plnou mobilizaci žen využila francouzská propaganda. Téměř každý zná fotografii vesničanek, kterak jsou zapřaženy do těžkého pluhu a orají pole. Právě tento snímek měl ukázat vojákům v zákopech, že i jejich matky a manželky je – až téměř na hranici svých možností – všemožně podporují.

Upevnění tradičních rolí

Ženám byla za války prakticky přenechána fyzicky náročná práce v muničkách a zbrojních továrnách. Udává se, že jen v Německu do roku 1918 stoupl počet pracujících žen o 12 %. Továrenští mistři ale jejich masový vstup do továren až tak s nadšením nekvitovali: „Neuběhla jediná noc, kdy by nedošlo k nějaké havárii,“ stěžuje si jeden z dělníků.

Muži měli předsudky vůči jejich schopnostem a ty se pak často mísily s obavami, že oni – jako silné pohlaví – přijdou o své vůdčí postavení ve společnosti. To se však nestalo – i přes větší zapojení do průmyslu stály ženy nadále stranou politiky a armády. Nedocházelo ani k žádnému hroucení systému tradičního rozdělení rolí. Ženy nadále zůstávaly hůře placeny než muži, k čemuž přispíval i fakt, že disponovaly menší nebo žádnou kvalifikací.