Mezi dvěma obry: Marný boj neutrální Belgie neměl dlouhého trvání

Poloha Belgického království mezi Francií a Německem nutila zemi se k některé z velmocí buď přimknout, nebo se pokusit stát zcela stranou. Jatka Velké války se sice odehrávala v severní Francii, nicméně i Belgie trpěla čtyřletou německou okupací, která zdecimovala její hospodářství a vytěžila zdroje. Postupem doby a vývojem spojeneckých válečných plánů začalo být zřejmé, že cílem Francie je především udržet možný konflikt mimo vlastní území, a Belgičané pochopili, že v případné příští válce se má bojištěm stát právě jejich země. Tomu se chtěli za každou cenu vyhnout a k radosti silného pacifistického hnutí se po vzoru sousedního Holandska rozhodli vyhlásil neutralitu. Král Leopold III. tak učinil v říjnu 1936.

Koncepce obrany

Zodpovědní činitelé si uvědomovali, že se jim nikdy nebude dostávat prostředků na vybudování armády schopné útoku potenciálního útočníka odolat a soustředili se proto na zachycení a zpomalení prvního náporu s tím, že v dalším vývoji již přejde tíha bojů na spojence. Vzhledem k nedostatku zdrojů omezili budování nákladných složek armády, jako je letectvo a tankové vojsko, omezené byly i zásoby pro živení boje. Upínali se také k pomoci zvenčí, ovšem tu v zárodku podvazovala belgická snaha dodržovat deklarovanou neutralitu. Nevznikly proto plány bojové součinnosti se spojenci, nemluvě o preventivním rozmisťování francouzských a britských jednotek na belgickém území.

Koncepce obrany spočívala v přehrazení nejnebezpečnějších směrů možného vpádu z Německa. Protože je Belgie rovinatým státem, vsadili vojáci na obranu vodních toků a plavebních kanálů coby nejvýraznějších přirozených protitankových překážek. První linie kopírovala Albertův kanál od Antverp k Maastrichtu, dále pokračovala podél řeky Mázy přes Lutych k Namuru a končila na francouzské hranici u Givetu. Belgičané, ale ani Francouzi nepočítali s dlouhodobou obranou Arden (viz Přes belgické hory), kde měl být veden jen pohyblivý boj na zdrženou k získání času.

Druhá, hlavní, linie obrany, zvaná též Koningshooikt-Wavre (K-W linie), byla budována v oblouku kolem Antverp a Bruselu podél řeky Dyle až k Nivelles. Rovinaté území mezi Wavre a Namurem, nazývané „díra u Gembloux“, bylo jako nejnebezpečnější útočný směr přehrazeno pásem Cointetových protitankových překážek. Belgičané předpokládali, že Wehrmacht právě tudy povede klíčový nápor do Francie a tím pádem i mimo jejich K-W linii, na jejíž proražení mu nezbude dost sil, a rozhodující boj tak Němci svedou se zemí galského kohouta.

Třetím a posledním pásmem odporu měl být takzvaný „Národní reduit“, vedoucí od ústí Šeldy ke Gentu a dále podél řeky Lys k pobřeží u Nieuportu. Tam mělo jádro armády zády k průlivu La Manche udržet alespoň část státního území, přečkat rozhodující bitvu mezi Němci a Spojenci a připojit se pak k protiofenzivě a vyhnání Němců z Belgie.

Pozemní jednotky

Pozemní armáda měla po přechodu na válečný stav 22 divizí v osmi armádních sborech, z toho šest mírových divizí pěchoty, z nichž každá za mobilizace postavila dvě další divize – jednu první, a jednu druhé zálohy. Dále byly k dispozici dva elitní svazky Ardenských myslivců (Chasseurs Ardennais), dvě jezdecké divize a jedna motorizovaná brigáda.

Standardní pěchotní výzbroj sestávala z pušek systému Mauser v ráži 7,65 mm, lehkých kulometů typu BAR 1918, Lewis, či FM-15 Chauchat nebo Madsen, zatímco těžké pěchotní zbraně zastupovaly převážně modely MG 08 a Hotchkiss M1914.

Mobilní součástí pozemní armády bylo jezdectvo. Kombinovaly se v něm tradiční hipomobilní pluky „Lanciers“ (kopiníků), „Chasseurs á cheval“ (jízdních myslivců) a „Guides“ (belgická kuriozita vzniklá z takzvaných Mázských kozáků) s jednotkami cyklistickými, motorizovanými a obrněnými. Chloubu představovala „Brigade de Cavaliers portés“, tvořená dvěma motorizovanými pluky „Lanciers“ a „Guides“, zesílenými eskadronou motocyklistů a lehkých tanků. Jízdní divize se skládala vždy ze tří pluků jízdních (hipomobilních) a dvou cyklistických, přičemž pluk byl u jezdectva nemajícího praporní stupeň jednotkou v síle praporu. Dále obsahovala kromě motorizovaného dělostřeleckého pluku, ženijního a spojovacího praporu i útvar motocyklistů a eskadronu tančíků, vybavenou stroji zahraničního původu. Šlo o osm francouzských jezdeckých tanků AMC-35 u 1. divize Ardenských myslivců a dále 42 lehkých tanků britského původu na podvozku Carden-Lloyd, vybavených otočnou věží s kulometem Hotchkiss ráže 13,2 mm u jízdních jednotek.

Budování opevnění

Nejrozšířenější obrněnec představoval kanonový tančík T-13, což byl obrněný podvozek typu Carden-Lloyd, osazený poměrně silnou výzbrojí francouzského kanonu SA-35 ráže 47 mm se spřaženým kulometem FN, opatřeným polokruhovým štítem, připomínajícím částečně otevřenou věž. Celkem měli Belgičané ve výzbroji okolo 200 kusů mírně se lišících variant B-1 až B-3, sloužících jako mobilní protitanková záloha u pěších jednotek. Belgické obrněné síly v počtu 250 tančíků ale byly roztříštěné do malých jednotek na podporu jezdectva i pěchoty, neboť velení preferovalo snahu „mít všude alespoň něco“ před ideou mohutné úderné jednotky.

Dělostřelectvo bylo částečně motorizováno, celkem disponovalo 1 338 hlavněmi převážně francouzské a belgické provenience. Nejtěžší typ polního děla představoval Canon de 12 cm L mle 1931 od společnosti Cockerill, v případě pevnostních nebo obléhacích děl ale Belgičané disponovali i těžšími rážemi včetně osmi francouzských 220 mm těžkých houfnic Mortier de 220 TR mle 1916. Obranu proti letadlům zajišťovaly dva pluky protiletadlového dělostřelectva sestávající z 12 těžkých (zbraně ráže 120 a 105 mm) a 30 smíšených baterií, kombinujících vždy tři děla ráže 76,5 mm s jedním 105mm. Pro obranu polní armády bylo dále k dispozici 60 kusů rychlopalných kanonů ráže 40 mm vyrobených na základě licence od švédské společnosti Bofors.

Snaha čelit překvapení a udržet pro obranu státu klíčové koridory, kterými by mohl nepřítel do vnitrozemí proniknout, vedla v souladu s popsanou koncepcí obrany k budování opevnění. V zásadě se jednalo o tři hlavní typy: v první řadě šlo o asi 20 modernizovaných starších pevností fortového typu v okolí Lutychu, Namuru a Antverp. Belgickou chloubu představovaly čtyři moderní tvrze, zesilující lutyšský pevnostní okruh: Aubin-Neufchateau, Battice a Tancrémont na pravém břehu Mázy a konečně i největší velkoskupina na světě, Eben-Emael, situovaná v místě, kde Belgii od Německa odděluje úzký pruh Holandského území, protkaný hustou sítí komunikací. Posledním prvkem byly předsunuté a mezilehlé linie, například podél Albertova kanálu, Mázy a již zmíněné postavení Koningshooikt-Wavre. Ty byly tvořeny řídkými pásmy či shluky objektů, z nichž lehké měly orientačně podobu čs. lehkého opevnění a střední našich pěchotních srubů, nicméně ve značně jednodušším a levnějším provedení, jejich výzbroj většinou sestávala z běžných polních zbraní.

Nebeské Thermopyly

Vzdušné síly sestávaly ze tří leteckých pluků, z nichž první byl pozorovací, vyzbrojený převážně dvouplošníky Fairey Fox a Renard R.31. Stíhací složku představoval 2e Régiment d´Aéronautique o třech perutích. Nejmodernější výzbrojí se mohla pyšnit první z nich, když letka 2/I/2 Aé „Chardon“ disponovala 11 britskými stíhačkami Hawker Hurricane Mk.I a druhá letka, 1/I/2 Aé „Cométe“ měla k dispozici 15 starších, ale stále poměrně výkonných dvouplošníků Gloster Gladiator Mk.I. Dvě letky druhé peruti, „Cocottes Rouges“ a „Cocottes Blanches“, obdržely 24 kusů relativně moderních italských Fiatů CR-42, ale na třetí peruť zbylo jen 28 obstarožních Fairey Foxů ve stíhací verzi. Z výzbroje třetího zvědného a bombardovacího pluku stojí za zmínku hlavně 16 moderních bitevníků Fairey Battle letky 5/III/3 Aé „Aigle Égyptien“.

Jednalo se tedy o sílu spíše symbolickou, a to jak počty, tak úrovní vybavení. Za takových podmínek se nedaly dělat zázraky a také se nekonaly. Například devět hurricanů bylo zničeno hned prvního rána po zahájení německé invaze na vlastním letišti těsně před startem. Naopak gladiatory a fiaty se do vzduchu dostaly a docílily i vícero sestřelů. Jedinou významnější akcí letectva se stal útok na mosty přes Albertův kanál dopoledne 11. května, který ale dostal rozměr antické tragédie. 

Zúčastnilo se ho devět bitevních strojů Fairey Battle s doprovodem šesti gladiatorů. Při příletu skupinu napadla přesila Messerschmittů Bf 109 E, nicméně šestice belgických stíhačů upoutala jejich pozornost na sebe, čímž umožnila bitevníkům průnik k mostům. Ty nicméně střežila silná protiletadlová obrana, která pět strojů poslala k zemi, zatímco šestý bombardér sestřelili stále poblíž bojující Belgičané, již uvyklí, že jakékoli letadlo ve vzduchu je německé. Přesto dvě osádky docílily zásahů, jednoho do vozovky mostu ve Vroenhoevenu, druhého do nájezdu mostu ve Veldwezeltu. Jelikož ale byly k dispozici jen 50kg pumy, Němci škody odstranili v řádu hodin. To ale nijak nesnižuje odvahu letců, kteří bez váhání nastoupili do takto sebevražedné akce, z níž se se štěstím podařilo vrátit jen dvěma poškozeným gladiatorům a třem prostříleným battlům, z nichž jeden havaroval při přistání na letišti. 

Statečný boj

Na jaře 1940 byla Belgie neutrální zemí žijící zdánlivě běžným mírovým stereotypem. Na rozdíl od Francie a Anglie se totiž s Německem nenacházela ve válečném stavu a snažila se alespoň navenek udržovat svou neutralitu, pročež opatření činěná na základě varovných signálů prováděla skrytě a polovičatě. Zatímco obyvatelstvo bylo v zájmu zachování klidu udržováno v nevědomosti, u vojska se naopak projevovala únava z opakovaných poplachů, neboť Německo svůj útok na západ mnohokrát odložilo. Tomu nakonec odpovídala míra překvapení ráno 10. května, které podceněním situace na belgické straně způsobilo některá známá selhání, především pád Eben-Emael a fatální zničení značné části letectva. 

Belgická armáda jako celek ale útočníkům kladla tvrdý odpor, přes citelné ztráty nedošlo k obklíčení žádné její významné části a přes prvotní šok začala realizovat své válečné plány. Chasseurs Ardennais vedli boj na zdrženou a brzdili postup německé ocelové laviny k Máze po celé tři dny. V noci na 12. května se pozemní armáda spořádaně stáhla na hlavní linii na řece Dyle kolem Bruselu a Antverp, jištěna francouzskými a britskými divizemi. Tím Němcům otevřela přístup ke Gembloux, kde proběhla do té doby největší tanková bitva mezi Priouxovým jezdeckým a Hoepnerovým XIV. motorizovaným sborem, v níž se Francouzům podařilo německý postup zastavit. 

Dne 14. května kapitulovalo Holandsko, především ale na jihu Wehrmacht překonal u Dinantu, Givetu a Sedanu řeku Mázu a začal k severu vysunuté Spojence obkličovat. Těžiště bojů se přesunulo jinam a britsko-francouzská podpora se začínala vytrácet. Belgičané proto 16. května, opět spořádaně, ustoupili za řeky Šeldu a Lys do „Národního reduitu“ a vydali tak Brusel. Na nové linii se jim dařilo odrážet německé útoky a držet plnou čtvrtinu svého území, přičemž protiútoky dokonce dobyli zpět dvě německá předmostí. Drama pak vyvrcholilo 27. května, kdy se Belgičané dozvěděli o britské evakuaci z pevniny.

Při posuzování událostí je potřeba mít na zřeteli, že na západě Německo neplánovalo vyhlazovací válku jako na východě, a jasně to deklarovalo. Belgičané pokračováním v boji neměli co získat, čím delší odpor by kladli, tím více zkázy a mrtvých by to jejich zemi přineslo. Jasně cítili, že to není válka jejich, ale velkých mocností, jejichž klání se svou nešťastnou polohou prostě připletli do cesty. I přes to, že nebojovali o holé přežití, nevedli si nijak špatně a samotní Němci je považovali za tvrdé protivníky. 

Když ale král Leopold III. viděl, jak Britové mizí z pevniny a Francouzi mají co dělat sami se sebou, ustupujíce na své území, uvědomil si, že osamocený odpor se zbytky armády a zásob a bez podpory spojenců by v „Národním reduitu“ neměl naději na úspěch ani dlouhého trvání. Vzal na sebe tedy odpovědnost a začal vyjednávat o kapitulaci, k jejímuž podepsání došlo 28. května 1940. Za cenu 6 000 padlých a 17 000 raněných tak Belgičané uhájili čest svého království, přičemž 18 dní tvrdé obrany není vzhledem k poměru sil a ve srovnání s událostmi počátku války vůbec špatný výkon.