Mexicanos versus gringos: Válka s Mexikem navždy změnila mapu Severní Ameriky

To odpoledne 13. září 1847 pochodovaly tisíce amerických vojáků mezi dýmajícími ruinami hradu Chapultepec. Zde, asi pět kilometrů západně od Mexiko City, zuřila předchozího dne krutá bitva. Zahájila ji několikahodinová dělostřelecká palba, kterou útočící americké jednotky zasypaly starobylou pevnost, následoval útok pěchoty. S pádem Chapultepecu byla překonána poslední překážka na cestě do hlavního města nepřítele. A zatímco vítězný generál Winfield Scott vedl své muže směrem na Mexiko City, jeho protějšek, mexický generál Antonio López de Santa Anna, se připravoval se svými jednotkami na obranu. V žádném případě nesmělo hlavní město padnout do rukou „gringos“ bez boje. 

Zjevné poslání 

Mexiko a Spojené státy spolu válčili už více než rok, když se na podzim 1847 ocitla americká armáda jen kousek od rozhodujícího vítězství v prvním konfliktu, který vedla na území soupeře. Zásadní zlom ve vztazích mezi oběma sousedy přineslo zvolení Jamese K. Polka americkým prezidentem 4. března 1845. Tento státník prosazoval expanzionistickou doktrínu, podle níž měly být USA předurčeny rozšiřovat svůj společensko-politický systém po celém kontinentě a posléze i v dalších částech světa. Tento program byl nazván Manifest Destiny čili v překladu „zjevné poslání“. V cestě však stálo právě Mexiko, jehož území se v té době táhlo daleko na severozápad a tvořilo bariéru mezi osadníky tlačícími se na západ a Tichým oceánem.

Poté, co se Spojené státy marně pokusily od Mexika koupit Kalifornii, napětí mezi oběma zeměmi výrazně vzrostlo. Jiskra, která zažehla konflikt, mezitím přeskočila v Texasu. Tento stát byl kdysi součástí Mexika, ale po krvavém boji se v roce 1836 osamostatnil a koketoval s připojením k USA. V roce 1845 k tomu nastal vhodný čas, ovšem vyvstal problém. Hranice s jižním sousedem nebyla nikdy přesně definována, a když si nyní Texas nárokoval území ležící severně od řeky Rio Grande, Mexiko ji nehodlalo akceptovat.

Horká půda 

Právě tato sporná oblast tak dala vzniknout ozbrojenému konfliktu: dne 25. dubna 1846 došlo k prvnímu střetnutí mezi Mexičany a americkými vojáky. Bitka si vyžádala životy 11 Američanů. Na začátku května předstoupil prezident Polk před Kongres a dal jednoznačně najevo, koho považuje za agresora: „Mexiko překročilo hranice Spojených států, zaútočilo na naše území a prolilo americkou krev na americké půdě.“ 

Po několikahodinové rozpravě Kongres nakonec válku proti Mexiku schválil, i když mnoho zákonodárců hlasovalo proti. Po vyhlášení války americká armáda nejdříve zaútočila na severomexické provincie Alta California a Nové Mexiko. Téměř tři tisíce mužů pěšáků, kavaleristů a dělostřelců pod velením brigádního generála Stephena W. Kearnyho pochodovalo na konci června 1846 směrem k Santa Fé v Nuevu Mexiku, aby postoupilo dále až k Rio Grande. Mexičané v této oblasti se však boji vyhnuli a uprchli, takže k žádné větší bitvě nedošlo. 

Osadníci 

Generál Kearny pak v září zamířil do Kalifornie, kam dorazil začátkem prosince. I zde došlo jen k menším šarvátkám, neboť američtí osadníci se již v srpnu 1846 vzbouřili proti mexické nadvládě v takzvaném „povstání medvědí vlajky“. Jedinou ráznou akcí se jim podařilo zmocnit mexické základny v Sonomě a zajmout jejího velitele generála Mariana Valleju. 

Ve stejné době začalo americké námořnictvo pod velením komodora Johna D. Sloata obsazovat důležité mexické přístavy podél celého tichomořského pobřeží, aby přerušilo dodávky do Kalifornie i Nového Mexika. Poslední boje s nevelkými ztrátami na obou stranách se odehrály 6. a 7. prosince 1846 v San Pasqual a 9. ledna 1947 v La Mesa, přičemž v obou případech skončily vítězstvím sil Unie. To znamenalo, že severní provincie Mexika se ocitly fakticky pod kontrolou Spojených států. 

Mezitím generál Zachary Taylor v srpnu 1846 překročil s 2 300 muži Rio Grande a zpočátku bez většího odporu dobyl města Matamoros a Camargo. Ale další „nepřítel“ měl na americké jednotky už brzy zaútočit. Již v Camargu mnoho vojáků onemocnělo poté, co se napili kontaminované vody, jiné zdolaly drsné klimatické podmínky. Nemoci jako žlutá zimnice nebo průjem způsobily, že mnoho mužů nebylo schopno služby. Bez ohledu na tuto skutečnost Taylor shromáždil své muže, aby se střetl s mexickou armádu u Monterrey.

Zde čelilo 6 640 Američanů mírné přesile 7 300 Mexičanů, přičemž obránci se těšili výhodě v podobě vhodného terénu. Město, čítající asi 15 tisíc obyvatel, ohraničovaly na jihu dvě hory, z nichž každou obránci proměnili v pevnost. Mexičané se 400 muži a osmi děly obsadili i místní katedrálu. Kostel se totiž nacházel uprostřed kamenné hradby a představoval tak skvělou opevněnou pozici. 

U Monterrey 

Boj vypukl 21. září v šest hodin ráno. Taylor svým mužům nařídil zaútočit ze západu i z východu současně a sevřít nepřítele do kleští. K rozsáhlému bombardování mu chybělo těžké dělostřelectvo, takže jeho muži brzy uvázli při dobývání obou horských pevností. Navíc mnoho důstojníků z válečné akademie ve West Pointu nikdy předtím nestálo proti tak silně opevněnému městu. Postrádali jakékoliv zkušenosti s bojem v zástavbě. 

Na druhé straně Mexičané poslali po boku pěšáků a dělostřelců také hulány – jízdní kopiníky. Ti představovali pro Američany velké nebezpečí, jak se o tom na vlastní kůži přesvědčil jeden voják z 3. pěšího pluku: „Když jsme vyšli z města, viděli jsme hulány, jak na nás hromadně útočí. Brzy nás dostihli (…) a bez milosti zabili mnoho našich. Když jsem se otočil, uviděl jsem jednoho z nich, jak probodl raněného kamaráda kopím, když ležel na zemi. Další se pustil za mnou. Otočil jsem se a střelil na něj. Spadl z koně, ale zda ho kulka zasáhla, to nedokážu říci.“ 

Po téměř třech dnech bojů padly dvě pevnosti na jihu, americkým jednotkám se podařilo udržet velkou část Monterrey – a nyní donutili Mexičany podepsat dočasné příměří a předat město. Vyčerpávající boj o jednotlivé domy a katedrálu znamenal pro Američany těžké ztráty – 120 vojáků bylo zabito, 368 zraněno či pohřešováno. Mexičany přišel střet na 367 mrtvých a raněných. 

Mexiko City! 

Po prvních velkých úspěších vyslal prezident Polk začátkem března 1847 generálmajora Winfielda Scotta s dvanácti tisíci muži, aby postupoval do vnitrozemí směrem k hlavnímu městu nepřítele. Dne 9. března provedl Scott první obojživelnou operaci v dějinách americké armády, když přistál s padesáti loděmi na pobřeží Mexického zálivu u města Veracruz. Řada důstojníků, kteří později sehráli důležitou roli v americké občanské válce, získala ostruhy právě při této operaci, včetně Roberta E. Lee, Thomase „Stonewalla“ Jacksona a pozdějšího amerického prezidenta Ulyssese S. Granta. 

Nejprve invazní jednotky obklíčily město a pevnost, 22. března pak začala kanonáda z moždířů a námořních děl, která ničila opevnění. Za hradbami se držel generál Juan Morales s 3 400 obránci, ale pod tlakem dělostřelecké palby Mexičané nakonec 25. března požádali o příměří. Obě strany se pak dohodly na kapitulaci, takže pevnost padla do amerických rukou 29. března. Po dobytí připomínal Veracruz hromadu trosek, nebo jak napsal domů jeden voják: „Připomínalo mi to popis města zničeného zemětřesením, o kterém jsem kdysi četl.“ 

Po této nové porážce shromáždil nejvyšší mexický velitel generál Antonio López de Santa Anna 18. dubna své muže poblíž Cerro Gordo, aby čelil postupu amerických jednotek. Proti dvanácti tisícům Mexičanů stálo 8 500 Američanů. Tato bitva, „jedna z nejzuřivějších“, měla opět skončit americkým vítězstvím. Generál Scott se poučil z předchozích bojů a svou taktickou převahou dokázal kompenzovat protivníkovu početní výhodu. Se 400 mrtvými bylo vítězství draze zaplacené, Mexičané však museli odepsat dokonce tisíc mužů! 

Krvavá daň 

Teď už Američany v jejich postupu na hlavní město nemohl nikdo zastavit. Hnali před sebou zbytky obránců, kteří se snažili svádět ústupové boje. Zadní voj Santa Annovy armády kladl odpor také u hradu Chapultepec, kde sídlila i vojenská akademie. Jak ale bylo zmíněno na začátku, americkým jednotkám se podařilo pevnost dobýt a odstranit tak poslední překážku před Mexiko City. Nyní byl generál Scott připraven uštědřit zbytku mexické armády rozhodující porážku. 

Bitva začala večer 13. září. Mexičané měli ve městě asi 11 tisíc vojáků a 14 děl, jimiž čelili sedmi tisícům Američanů. Urputné boje zuřily celého půl dne – pak útočníci město s velkými ztrátami ukořistili. Více než 1 600 amerických vojáků padlo nebo bylo zraněno, Mexičané ztratili při své statečné obraně 2 300 mužů, další tři tisíce putovaly do zajetí. Generál Santa Anna však dokázal uprchnout, a nakonec stáhl zbývající jednotky na sever do Guadelupe Hidalgo. Ani pro Američany ještě nenastal klid. Museli se vypořádávat s útoky partyzánů, kteří napadali zásobovací trasu z Veracruzu do Mexiko City.

Teprve 2. února 1848 podepsali zástupci obou stran v Guadelupe Hidalgo mírovou smlouvu. Ta nejen ukončila mexicko-americkou válku, ale obsahovala i řadu dalších významných ustanovení. Mexiko přijalo za svou novou severní hranici řeku Rio Grande a zároveň postoupilo Spojeným státům obrovské území o rozloze 1,36 milionů km². Unie tak získala Kalifornii, Nevadu, Utah, Nové Mexiko, většinu Arizony a Colorada a části Oklahomy, Kansasu a Wyomingu. Velikost Mexika se zmenšila o více než polovinu! 

Na oplátku se Unie zavázala zaplatit jižnímu sousedovi 15 milionů dolarů. Válka si na obou stranách vyžádala krvavou daň. Ze 116 tisíc nasazených amerických vojáků jich v boji padlo 1 700. Drtivá většina z 11 155 mužů ovšem zemřela v důsledku nemocí. Mexičané měli s celkem 25 tisíci mrtvými více než dvojnásobné ztráty.