Metoda biče: Jak vypadaly armádní tresty za Velké války

Disciplína vždy patřila k nejdůležitějším faktorům ovlivňujícím bojeschopnost a efektivitu armády. K jejímu udržení sloužila od nepaměti řada prostředků od propagandy až po nejrůznější odměny a vyznamenání. Nejvýznamnější roli však v tomto ohledu vždy hrály tresty, které měly především odstrašit ostatní vojáky od opakování prohřešků. Například v římské armádě utloukali legionáři spolubojovníka, který usnul na hlídce, zatímco Friedrich Veliký razil heslo, že voják se má nadřízených bát víc než nepřítele. 

Postupem času pak vznikly propracované vojenské zákoníky jasně definující prohřešky a jejich sankcionování. Do první světové války již všechny strany vstupovaly s přesně definovaným systémem trestů, které měly slovy britské příručky vojenského práva: „…udržet disciplínu mezi vojenskými jednotkami a dalšími osobami navázanými na armádní úsilí.“

Úskalí armádního práva

Vojenské zákoníky jednotlivých válčících zemí měly mnoho styčných bodů. Především všechny rozlišovaly mezi mírovým a válečným stavem. V případě druhé situace docházelo obvykle ke zpřísnění trestů stejně jako ke zrychlení a zefektivnění samotného soudního řízení. Ve válce zkrátka nebyl čas ani prostor na dlouhé procesy. Dále normy všech států rozlišovaly mezi prostými vojáky a důstojníky, pro něž obvykle platil jiný právní řád, a měli nárok na zvláštní soudní řízení. V době konfliktu také do kompetence vojenských soudů často spadala i část civilního obyvatelstva, která se nějakým způsobem podílela na válečném úsilí.

Délka a rozsah konfliktu způsobily, že znepřátelené strany nedokázaly zvládat množství prohřešků vlastních vojáků. Chyběli kvalifikovaní obhájci, soudci i kapacity k výkonům trestů. To vedlo v mnoha případech k neúměrnému protahování procesů a hrozivé neefektivitě – například v bavorské armádě se v roce 1918 podařilo dovést do úspěšného konce pouze 363 případů z 2 138 (tedy necelých 17 %). V poválečných diskusích se v Německu často ozývaly hlasy vinící z porážky mimo jiné neschopnost vojenských soudů udržet morálku mužstva. Podobné problémy řešily také francouzské ozbrojené síly. 

Oproti tomu Britové reagovali na situaci zkrácením samotného řízení na pouhou hodinu, během které zazněla obžaloba, obhajoba i rozsudek. V rakouské armádě zase musel vojenský soud zasednout do 27 hodin od obvinění vojáka. Pokud to nestihl, přecházela odpovědnost takzvaným polním soudům, které znaly jediný trest – smrt. Ta na nešťastníka, pokud byl shledán vinným, čekala do dvou hodin od vynesení rozsudku.

Válečné soudy však řešily pouze vážnější provinění jako dezerce, vzpoury či případy zbabělosti. Běžnější prohřešky jako krádeže či drobné disciplinární přestupky mohli obvykle trestat nadřízení přímo v poli.

Trest nejvyšší

Přísnost norem platících v rámci jednotlivých válčících armád se lišila. V obecné rovině lze říci, že americké, francouzské a německé systémy sankcí patřily k těm mírnějším, zatímco Britové, Rakušané, Rusové a Italové si potrpěli na přísnost. S tím souvisí také nakládání s trestem smrti. Zatímco již zmíněné habsburské polní soudy posílaly provinilce bez větších odkladů před popravčí četu, provinilý Francouz či Američan mohl požádat prezidenta o milost. 

Již samotný průtah doby mezi vynesením rozsudku a jeho vykonáním mohl zachránit provinilcův život. Zatímco na francouzské straně bylo nakonec z 2 500 odsouzenců k smrti popraveno pouze 650 – tedy zhruba každý čtvrtý (dokonce v případě velké vzpoury z roku 1917 proběhla exekuce nakonec pouze v 28 případech z 554), u Rakušanů šlo o 1 148 z 1 175. Jedná se však o oficiální čísla uvedená vojenskými soudy, odhadované počty odsouzených a popravených v poli jsou pravděpodobně mnohem vyšší.

Nemilosrdný Cadorna

Zcela nejkrutěji si však v tomto ohledu počínaly italské soudy (statistiky ruské armády se nedochovaly). Generál Luigi Cadorna, přesvědčený o zbabělosti vlastních podřízených, pobízel v roce 1917 soudy k co největší přísnosti: „Je třeba uchýlit se k okamžitým popravám v co největším měřítku a vzdát se zaběhlých forem soudního líčení, neboť je nezbytné zaříznout zlo u jeho kořene a doufat, že jsme tak učinili včas.“ V italské armádě se také objevil trest decimace – poprava nahodile zvolených vojáků z jednotek, které si „počínaly zbaběle“.

Specifické pozici se těšili například Australané, Novozélanďané a Kanaďané, kteří sice spadali pod britskou jurisdikci, nejvyšší trest však připadal v úvahu pouze se souhlasem tamních guvernérů. Z tohoto důvodu nedošlo ani k jedné exekuci Australana, kdežto z dvou zbývajících zemí bylo popraveno dohromady pouhých 30 mužů. V ruské armádě došlo po únorové revoluci (březen 1917) k úplnému zrušení trestu smrti.

A za co se trest smrti nejčastěji uděloval? Statistiky nám napovídají, že naprostá většina popravených se provinila dezercí. Té se musel nešťastník dopustit opakovaně, nebo ji spojil s nějakým dalším přečinem – například přeběhnutím k nepříteli. Většinu dezertérů totiž čekalo pouze vězení či nucené práce. Hned po ní následovaly případy vzpoury či neuposlechnutí nadřízených. Dále pak šlo o takzvané projevy zbabělosti a v neposlední řadě o běžné kriminální delikty jako znásilňování či vraždy. Pro příklad; z 25 popravených Kanaďanů šlo ve 22 případech o dezertéry, dva se dopustili vraždy a jediný případ se týkal zbabělosti.

Trestné oddíly a nucené práce

Jen nepatrně mírnější formu penalizace představovalo převelení k jednotkám nasazovaným na extrémně kritická místa fronty jako „kanonenfutter“. Takový trest obvykle čekal na rakouské dezertéry, kteří se odmítli vrátit z dovolené a skrývali se v zázemí, přičemž převelení k těmto oddílům přežil jen málokdo. Tento systém se ale uplatnil i v jiných zemích – kupříkladu francouzští vojáci, již se dopustili vážných kázeňských přestupků, mohli být převeleni k Africkému pluku lehké pěchoty (Bataillons d’Infanterie Légère d’Afrique). Tato formace složená z vojenských provinilců i běžných kriminálníků bojovala na nejtěžších úsecích fronty u Verdunu a Remeše, ale potýkala se také s domorodými kmeny v severní Africe.

Ve většině ostatních armád existovala podobná instituce pouze neoficiálně. Hlavní trest udělovaný za běžné dezerce, opuštění stanoviště, krádeže či šmelení s armádními zásobami představoval těžký žalář, případně nucené práce. Tyto tresty však velení z důvodu nedostatku bojeschopného mužstva všemožně odkládalo či zmírňovalo, aby mohlo odsouzence co nejdříve poslat zpět na frontu. Kupříkladu v německé armádě se za dezerci uděloval trest 10 let žaláře spojeného s nucenými pracemi, konce války se však ve vězení dočkalo pouze 10 % dezertérů. Zbytku úřady tresty prominuly či odložily. 

Velmi podobná praxe panovala také u Britů nebo Italů. Druzí zmínění evidovali mezi lety 1915 a 1918 přes 100 000 odsouzených dezertérů, pro jejichž potrestání apeninské království nedisponovalo dostatečnými kapacitami. Předčasné prominutí trestů tak představovalo jediné možné řešení, jak se se situací vypořádat. 

Pozůstatky 19. století

Mezi nejkritizovanější způsoby udržování disciplíny patřily již před válkou tělesné tresty, které během konfliktu stále většina armád používala. Jejich specifičnost spočívala v tom, že se týkaly pouze mužstva, nikoliv důstojníků. Navíc většinou nepodléhaly soudnímu rozhodnutí a jejich aplikování záleželo na rozhodnutích nadřízených. Například pod dojmem porážek z počátku konfliktu carská armáda znovu zavedla bičování. Nenáviděný trest nevedl k utužení morálky, ale naopak zapříčinil řadu vzpour a nepokojů, které vyvrcholily po únorové revoluci. Prozatímní vláda pak v květnu 1917 jakékoliv tělesné tresty raději zrušila.

V rakouské armádě se zase značné oblibě těšilo takzvané uvazování (Anbindung), jež spočívalo v přivázání vojáka nejčastěji na dvě hodiny ke kůlu či jinému pevnému objektu tak, aby nemohl hýbat končetinami. Pro zesílení efektu pak bylo možné opakovat trest až pět dní v řadě. Kromě požadovaného ponížení a bolesti mělo uvazování často další, fatální následky. Kupříkladu císařský myslivec Franz Huter ve svém deníku vzpomínal: „Dva Vídeňáci, kteří snědli své rezervní porce, byli za trest na dvě hodiny uvázáni. Když je pak propustili, oba spadli na zem a měli úplně zmrzlé nohy. O čtrnáct dní později nám z polní nemocnice oznámili, že oběma museli dolní končetiny amputovat.“ 

Polní trest č. 1

Podobný trest představovalo takzvané uzavření do spony (Schliessen im Spangen), které spočívalo v několikahodinovém připoutání levé ruky k pravé ruce. Jak uvazování, tak uzavření zrušil v březnu 1917 císař Karel. Vzpomínky pamětníků však dokazují, že oba tresty se v císařském vojsku dál praktikovaly až téměř do konce války. Ze stejných pramenů víme také o bití či bičování v rakouské armádě, které se však v letech 1914–1918 praktikovalo pouze neoficiálně. Trest uvazování, často ke kolu od děla, znala také německá armáda, ale i v tomto případě jej císař roku 1917 zrušil.

Oficiálně se tak uvazování používalo do konce války pouze ve vojsku britského impéria, kde se pro něj používalo označení Polní trest č. 1 (Field punishment no. 1). Podrobně svoji zkušenost s „ukřižováním“, jak praktice říkali řadoví vojáci, popsal Novozélanďan Archibald Baxter: „Moje ruce byly sevřeny za sloupem za mými zády, svázány k sobě, silně utaženy a vytaženy nahoru, takže napínaly svaly ve zcela nepřirozené pozici. Sklon sloupu způsobil, že jsem v podstatě visel a většina váhy dopadala na moje paže, neboť moje nohy, připoutané ke sloupu, se země dotýkaly pouze konečky prstů, zatímco paty byly ve vzduchu. Byl jsem tak napnutý a znehybněný, že jsem se nemohl pohnout ani o centimetr.“

Podle oficiálních statistik britské armády se Polního trestu č. 1 během první světové války použilo ve více než 60 000 případů. Lehčí verzi představoval Polní trest č. 2, kdy musel provinilec několik hodin vykonávat své povinnosti s pouty na rukou. Bičování a bití se u západních mocností praktikovalo pouze v koloniálních jednotkách.

Degradace a sankce v poli

Mezi stále vážné, ale již relativně mírnější tresty, patřila opatření namířená proti vojenským výsadám a cti. V císařském Německu šlo především o převedení na vojáka II. třídy (Versetzung in die zweite Klasse des Soldatenstandes). Toto staré pruské opatření se pojilo s okamžitou degradací, ztrátou všech vyznamenání, nároku na důchod a také pozbytím občanských práv. Co hůře, provinilec přišel také o svoji vojenskou čest, přičemž odvolat opatření mohl pouze císař. Tento trest se pojil především s recidivou u zločinů jako krádeže, zpronevěry či podvody. Mírnější verzi pak představovala samotná degradace či odebrání vyznamenání, které se užívaly ve všech bojujících armádách. Se ztrátou hodnosti pak viník pochopitelně přicházel také o všechny výsady s hodností spojené.

Na dolní hranici systému perzekucí se pak nacházely tresty za malé přečiny, jako bylo opilství, neúplná výstroj nebo jiné banální prohřešky. Ty řešili nadřízení přímo v poli. Nejčastěji se jednalo o několikadenní aresty, povinné čištění kasáren či výstroje spolubojovníků nebo peněžité pokuty udělované většinou ve formě zabavení žoldu.

Důvod porážky?

Jako příliš kruté se jevily vojenské tresty kritikům ve Velké Británii. To vedlo v roce 1923 k zákazu Polního trestu č. 1, o sedm let později následovalo zrušení trestu smrti za zbabělost či dezerci. Systém vojenských soudů a represí první světové války podrobili ostré kritice především němečtí nacionalisté, ale z opačného důvodu. Generál pěchoty Erich Ludendorff napsal: „V roce 1918, kdy v důsledku dlouhotrvající války polevila disciplína a zázemí zavalily davy dezertérů, německé válečné soudy zcela selhaly. Namísto trestů smrti rozdávaly pouze dlouholetá vězení, která provinilce držela mimo bojovou vřavu, o což tak stáli.“ 

Podobně hodnotil situaci také Hitler ve svém Mein Kampfu – právě nedostatečná represe vůči dezertérům a zbabělcům podle něj podrazila císařské armádě nohy. A nacisté se v tomto ohledu poučili; zatímco za první světové války stanulo před popravčí četou asi jen 150 německých vojáků, v letech 1939–1945 to již bylo 25 000. Wehrmacht také s gustem využíval trestních jednotek. A poučení z rozkládající se armády, která zrušila tělesné tresty, si odnesli i na východě. Počty sovětských vojáků zastřelených vlastními nadřízenými, stejně jako počty mužů padlých v takzvaných trestných praporech se dodnes vyčíslit nepodařilo.