Messerschmitt Gigant Me 323: Německý obr s nenasytným břichem (2)

Letouny Messerschmitt Gigant Me 323 se osvědčily i v transportní roli, ovšem nízká rychlost, značné rozměry a neohrabanost je činily zranitelnými. První gigant sestřelili Spojenci nad Tunisem 10. listopadu 1942, další dva britští stíhači zničili při startu.

Předchozí část: Německý obr s nenasytným břichem: Messerschmitt Gigant Me 323 (1)

Tyto zkušenosti se Messerschmitt snažil zohlednit u zmíněné verze D-6, kde stanoviště nad kabinou radiotelegrafisty dostalo navíc dvojici MG 131 ráže 13 mm. Zbraně tohoto kalibru postupně nahrazovaly i 7,92mm kulomety s nedostatečným účinkem v ostatních střelištích. 

Masakr gigantů

Vzhledem k ložné ploše, nosnosti a levné výrobě se Me 323 stal nejekonomičtějším prostředkem německého leteckého transportu. Vojáci i letci mu pro jednoduchou konstrukci přezdívali Leukoplastbomber (bombardér z leukoplasti) a oceňovali krom jiného rychlost nakládky i vykládky díky praktickým vratům. Jejich umístění nicméně osádkám způsobovalo specifický problém. Piloti přeškolovaní z Ju 52 byli zvyklí před sebou vidět „čumák“ stroje, avšak vrata Me 323 se „svažovala“ tak prudce, že letec před sebou neměl zhola nic – a to méně zkušeným pilotům ztěžovalo odhad vzdálenosti k zemi při přistání.

Jak se situace vojsk Osy na severoafrickém bojišti zhoršovala, museli Němci zintenzivnit jejich zásobování a jen od 23. února do 28. března 1943 podnikly giganty 160 letů. Zároveň tehdy Luftwaffe změnila název jednotky na Transportgeschwader 5. Navzdory převaze nepřítele ve vzduchu zaznamenávaly giganty zprvu překvapivě nízké ztráty – teprve 10. dubna poslaly spojenecké stíhačky do moře severně od Tunisu tři Me 323. Šlo však o pouhou předehru toho, co mělo přijít 22. dubna 1943.

Tehdy odstartovala formace gigantů s nákladem benzinu k dalšímu letu do Afriky, přičemž eskortu dostaly na starost Bf 109 z JG 27. Nedaleko mysu Bon u severovýchodního pobřeží Tuniska si na Němce počíhala početná skupina spitfirů a kittyhawků a rozpoutala bitvu, při níž padal k zemi jeden gigant za druhým. Britští a jihoafričtí letci sestřelili čtrnáct Me 323 ze šestnácti (podle jiných zdrojů 18 z 20 nebo 22 z 27). Mnohé další stroje brzo podlehly náletům na letiště a neutuchajícím útokům stíhaček, načež Transportgeschwader 5 prakticky přestala existovat.

Víc a víc kulometů

Zatímco osádky Me 323 se usilovně snažily udržet vzdušný most, konstruktéři pracovali na nových modernizacích. V leipheimské továrně spatřily světlo světa prototypy V13 a V14 s většími palivovými nádržemi, zesílenou konstrukcí i pozměněnou výzbrojí. Obě přední horní střeliště s kulomety MG 15 zmizela a nahradily je dva MG 131 v okénkách uprostřed nákladových vrat. Do dvou bočních oken v zadní sekci trupu přibyl stejný počet automatů téhož typu.

Cílem úprav se stalo i navýšení rychlosti a doletu, a tak každý z prototypů experimentoval s šesticí výkonnějších motorů. Vzhledem k chronicky nedostačující kapacitě německých továren nakonec opět padla volba na francouzské Gnome-Rhône 14N o výkonu 840 kW. Popsané modifikace daly vzniknout sériové verzi Me 323 E-1, která se na jaře 1943 začala vyrábět v leteckém oddělení závodu Luftschiffbau Zeppelin ve Friedrichshafenu. Modernizace a zkoušky nadále zůstávaly v režii společnosti Messerschmitt, která brzo poté poslala do vzduchu prototyp Me 323 V15 dovybavený otočnou střeleckou věží HDL 151 s 20mm kanonem MG 151 na horní straně každého křídla.

Toto řešení ovšem kladlo tak velký aerodynamický odpor, že ho musela nahradit podstatně nižší věž EDL 151. Letouny vybavené dvojicí těchto střelišť opouštěly montážní linku pod označením Me 323 E-2. Další vývoj se zaměřil na zvýšení nosnosti a prototyp V16 z konce roku 1943 pohánělo šest motorů Jumo 211R o jednotlivém výkonu 1 088 kW. Nové jednotky umožnily stroji, jenž měl být předobrazem sériového Me 323 F, unést až 15 t. Německá města se však v té době stále častěji stávala terčem náletů spojeneckých bombardérů, takže se výkonné motory místo transportních letounů nakonec montovaly do stíhaček. Neprosadil se ani Me 323 G, který měly pohánět dvouhvězdicové Gnome-Rhône 14R. 

Do posledních dnů 

Tenčící se průmyslová kapacita Německa vedla v dubnu 1944 k ukončení výroby gigantů. Vznikly asi dvě stovky exemplářů (některé zdroje hovoří o 198 kusech, jiné o 201). Dokončené letouny putovaly opět k Transportgeschwader 5, kterou Němci v říjnu 1943 po těžkých ztrátách ve Středomoří poslali na východní frontu.

TIP: Střední bombardér Heinkel He 111: Nejlepší bombardér a tažný kůň Luftwaffe

Základnami gigantů se tam postupně stala třeba polská Varšava, Kecskemét v Maďarsku nebo rumunské Focșani. Část Me 323 vzlétala též z Oděsy a zásobovala jednotky Wehrmachtu na Krymu. Jen do jara 1944 messerschmitty na východní frontě absolvovaly přes dvě tisícovky letů, a přestože od podzimu činnost transportního letectva slábla, šestimotoráky létaly až do konce války. Za zásoby jejich osádkám vděčili kupříkladu vojáci obklíčení v kuronské kapse.