Messerschmitt Gigant Me 323: Německý obr s nenasytným břichem (1)

Během příprav na invazi do Británie si představitelé Luftwaffe uvědomili, že postrádají velkokapacitní letoun. Tato myšlenka experty neopustila ani poté, co Hitler odložil útok na Albion na neurčito. Pozornost plánovačů se zaměřila na východ a nad nekonečnými sovětskými pláněmi vyvstávala potřeba velkoobjemového transportu ještě naléhavěji.

Praotec kluzák 

Jako nejvhodnější prostředek Němci vyhodnotili kluzák, jenž by kromě výzbroje mohl přepravovat i mužstvo přímo do ohně bitev – a dobytí belgické pevnosti Eben-Emael s pomocí tichých DFS 230 tuto hypotézu potvrdilo. Luftwaffe se tedy obrátila na podniky Junkers a Messerschmitt s výzvou k vývoji Grossraumlastensegleru neboli velkokapacitního kluzáku. Požadovanou nosnost zadali technici nikoliv suchými čísly, ale praktickým příkladem – stroj měl unést buď protitankový kanon ráže 88 mm s tahačem, nebo střední tank či samohybné dělo.

Tendr obdržel kódové označení Projekt Varšava a vítězně z něj nakonec vzešel Messerschmitt, jehož konstruktéři na rozdíl od těch Junkersových pochopili, že rodící se obr nemůže stavět na zastaralé celodřevěné konstrukci. Vzpěrový hornoplošník Me 321 disponoval kostrou z ocelových trubek, doplněnou o dřevěné profilované části s plátěným potahem. Křídlo smíšené konstrukce s dřevěnými žebry vyztužovaly vzpěry, v přední části trupu se nacházela dvoudílná nákladová vrata.

Při prázdné hmotnosti 12,4 t unesl stroj 22 t nákladu a mohl se pochlubit nevídaným rozpětím 55 m (pro srovnání – bombardér B-29, jenž svrhl atomové bomby na Japonsko, ho měl o více než 11,5 m menší). Kluzák se poprvé vznesl 7. března 1941 ve vleku za čtyřmotorovým Ju 90. Těch však měla Luftwaffe tak málo (celkem 18), že pro praktické nasazení Me 321 musela hledat jiné tahouny. První nákladní „větroně“ dodané k jednotkám v červnu téhož roku tudíž dostávala do vzduchu trojice dvoumotorových stíhaček Bf 110, nicméně ukočírovat toto „trojspřeží“ představovalo pro piloty značně riskantní kousek. Nakonec vznikl speciální vlečný Heinkel He 111Z s pěti motory, jenž vstoupil do služby roku 1942.

Šest řvoucích motorů 

Ještě před přijetím kluzáků do výzbroje vznikl nápad modifikovat Me 321 na klasický transportní letoun. Přestavba by zachovala všechny výhody a odstranila problémy se vzletem a vlekáním. Do práce se tak začátkem roku 1941 pustil tým vedený Wolfgangem Degelem, jenž měl obra osadit pohonnými jednotkami BMW 801, BMW 132R, Jumo 211 nebo kořistními francouzskými Gnome-Rhône 14N. Vzhledem k nedostatku motorů německé provenience nakonec Říšské ministerstvo letectví rozhodlo o použití poslední varianty.

Zatímco první prototyp označený Me 323 C (respektive Me 323 V1) dostal čtyři kusy, Me 323 D (Me 323 V2) testoval šestimotorové uspořádání. Ve snaze eliminovat silný točivý moment obdrželo levé křídlo motory s pravotočivými vrtulemi a vrtule pohonných jednotek v pravém křídle se otáčely doleva. Dále museli konstruktéři zesílit nosníky křídla a jeho povrch potáhnout plechem poskytujícím ochranu před zplodinami z výfuků.

Proměnou prošel rovněž podvozek – místo zatahovatelných ližin použitých u Me 321 Němci instalovali dva páry menších a tři páry větších kol, jež tvořily dva pětikolové tandemy. Osádku rozšířili dva mechanici, jejichž pracoviště se nacházela u křídla poblíž náběžné hrany. Testy na jaře 1942 prokázaly, že dostatečný výkon uděluje pouze šest motorů, a ministerstvo objednalo deset předsériových Me 323 D-0 k provozním zkouškám. Po jejich završení začala Luftwaffe v září téhož roku dostávat sériové Me 323 D-1 s bojovým jménem Gigant. 

Až 130 vojáků 

Do služby vstoupily Me 323 D-1 osazené defenzivní výzbrojí sestávající ze čtyř pohyblivě lafetovaných kulometů MG 15 ráže 7,92 mm. Do oken v trupu mohli převážení vojáci umístit také MG 34 téhož kalibru, které zvýšily počet kulometů na deset. Váha motorů, paliva i zbraní ubrala část původní nosnosti, a tak mohl Me 323 D přepravovat 12 t nákladu. To v praxi znamenalo 130 vyzbrojených vojáků nebo 60 nosítek s raněnými, případně nákladní vůz s přívěsem, dělo s tahačem nebo až 52 dvěstěpadesátilitrových sudů s benzinem.

Dokončení: Messerschmitt Gigant Me 323: Německý obr s nenasytným břichem (2)

Dodejme, že následující verze D-2 a D-6 se lišily mimo jiné tvarem kapotáže motorů (Němci je od společnosti SNCASO přebírali v modifikacích původně určených pro různé typy francouzských letadel) a typem vrtulí. Během října 1942 završila Luftwaffe přezbrojování dvou skupin, které dosud létaly s Ju 52, a následujícího měsíce je spojila do Kampfgeschwader zur besonderer Verwendung 323. Obří stroje začaly působit nad Středomořím, kde pendlovaly mezi Sicílií a severní Afrikou. Do ostré akce poprvé startovaly z Palerma a Trapani, odkud vezly Afrikakorpsu zásoby do Bizerty a Tunisu. Při zpátečních letech evakuovaly raněné a převážely prázdné sudy.