Konec superpredátora: Teplokrevnost megalodonů mohla přispět k jejich záhubě
Rozbor izotopů fosilních zubů a schránek mlžů prozradil, že tělo megalodona mělo vyšší teplotu než okolní oceán. Podle vědců mohla právě teplokrevnost těchto superpredátorů přispět k jejich záhubě.
Obrovský třetihorní žralok megalodon (Otodus megalodon) obýval pozemské oceány během miocénu a pliocénu. Poprvé se tito superpredátoři objevili na Zemi v tzv. oligocénu, asi před 28 miliony let. Tehdy se naši předkové ještě proháněli ve větvích stromů a podobali se dnešním opicím Starého světa. Poslední prokazatelné zkameněliny megalodonů pak pocházejí z vrstev starých asi 1,5 milionu let, tedy již z éry člověka vzpřímeného, byť k vymření těchto predátorů došlo mnohem dříve - podle současných odhadů někdy před 3,6 miliony let. Příčinu vyhynutí těchto masivních paryb, jež si po tak dlouhou dobu udržely pozici dominantního predátora mořských ekosystémů, je těžké určit; nejspíše však souvisela s výkyvy teplot oceánských vod.
Teplokrevní zabijáci
U fosilních žraloků paleontologové nejčastěji nacházejí jejich zuby. Z nich je zpravidla obtížné odvodit, jak původní žralok vypadal nebo jak žil, Randy Flores z Kalifornské univerzity v Los Angeles a jeho kolegové ale dokázali ze zubů megalodona vyčíst velmi zajímavé údaje o jeho fyziologii. Zjistili například, že nešlo o ektotermního (studenokrevného) živočicha. Výsledky jejich výzkumu publikoval vědecký časopis PNAS.
V zubech megalodona je uložen záznam v podobě specifického souboru izotopů. Odborníci jsou schopní z izotopového složení zubů odhadnout, jakou přibližnou teplotu mělo tělo tvora, který měl tyto zuby v čelistech. Na základě těchto záznamů dospěli vědci k závěru, že tělo megalodona bylo zhruba o 7 °C teplejší, než tehdejší třetihorní oceán. Teplotu oceánu badatelé určili podobným způsobem, tedy analýzou složení izotopů, které pocházely ze schránek fosilních mlžů z příbuzenstva hřebenatek. Pokud se vědci nemýlí, můžeme megalodona považovat za teplokrevného živočicha, na rozdíl od většiny ostatních žraloků.
Teplokrevnost mohla být pro megalodona dlouho výhodou a možná mu i usnadňovala život – jeho teplejší tělo mu umožňovalo rychlejší pohyb, lépe snášeli chladnější vodu a snáze se tak šířili po celém světě. Tedy až do nástupu pliocénu – životní prostředí v pliocénu bylo silně ovlivněno ochlazováním a vysušováním klimatu a měnily se i podmínky v oceánu. Udržování tělesné teploty a shánění dostatečného množství potravy muselo být pro teplokrevného megalodona stále náročnější, až nakonec mohl prohrát v konkurenci s menšími ale lépe přizpůsobenými druhy predátorů.
Největší z největších?
Populární literatura a média rozměry megalodonů někdy zveličují. Přesto zůstává nezpochybnitelným faktem, že tento žralok překonával velikostí téměř vše, co známe ze současné přírody. Mohlo jít dokonce o jednoho z největších živočichů, jaký se kdy na Zemi objevil, a to hned po některých kytovcích a sauropodních dinosaurech.
TIP: Obrovští megalodoni si pochutnávali na hlavách dávných vorvaňů
Novorozený megalodon měřil asi 2–4 metry a brzy byl schopen samostatně lovit velké vodní savce a ryby. Rozměry největších dospělých jedinců přesahovaly 16 metrů a jejich hmotnost odhadujeme na téměř 50 tun, tedy zhruba ekvivalent deseti slonů afrických. Sedmnáctimetrový megalodon by pak vážil o dalších 10 tun více, a pokud by gigantický mořský živočich měřil 20 metrů, jednalo by se dokonce o více než 100 tun! Zmíněné cifry přitom převyšují odhady pro největší známé dinosaury a blíží se údajům, jež se udávají u některých plejtvákovitých velryb – plejtvák obrovský dosahuje maximální hmotnosti asi 190 tun, obvykle však váží mnohem méně.
