Medvěd versus člověk: Jak medvědi zvládají dlouhou hibernaci bez úhony?
Zatímco člověk při dlouhé nečinnosti přichází o svalovou sílu, hustotu kostí a čelí riziku krevních sraženin, medvědi během zimního spánku zůstávají v dobré kondici. Jak to, že medvědi zvládnou hibernaci bez úhony?
Pokud by člověk strávil několik měsíců nečinně na lůžku, ochably by mu svaly natolik, že by se nepostavil na nohy, natož aby chodil. Za období srovnatelné s medvědí hibernací přijde naše muskulatura až o 85 % bílkovin a o 90 % síly. Hibernující medvěd se často za celý den nepohne, navzdory několikaměsíční zahálce se však po probuzení pohybuje bez zjevných potíží. Svaly má sice oslabené, protože i z nich čerpal energii, ale zachovají si plnou funkci: Ztratí jen 15 % bílkovin a 22 % výkonnosti.
Podobně jsou na tom chlupaté šelmy i v případě kostí. Pokud člověk kostru nezatěžuje prací svalů, trpí poměrně brzy řídnutím kostí, z nichž se vyplavuje vápník. Velký problém to znamená třeba pro kosmonauty pobývající delší dobu v mikrogravitaci. Medvědí kosti však během zimního spánku řídnou jen minimálně. Zvířatům totiž koluje v krvi speciální bílkovinný faktor a vrací uvolněné vápníkové ionty zpět do kostní tkáně.
Během zimního spánku se medvědům rovněž zpomaluje tep i dech. Normálně se zvíře nadechne asi patnáctkrát za minutu a srdce mu tluče zhruba s frekvencí sedmdesáti úderů. V hibernaci se ovšem za stejnou dobu nadechne jen jednou či dvakrát a dojde u něj v průměru k patnácti srdečním stahům. Tepy se soustředí do okamžiku nádechu, načež se srdce hibernujícího medvěda prakticky zastaví. Krev přitom v jeho těle cirkuluje velmi pomalu. Člověku by se za popsaných podmínek tvořily krevní sraženiny a hrozilo by ucpání životně důležitých cév.
