Mechy „kolonizují“ Zemi již zhruba 450 milionů let a mohly by najít uplatnění i na Marsu

Pod pojmem „rostlina“ si mechy představí málokdo, neboť postrádají takřka všechny typické charakteristiky říše flóry: Nekvetou, a chybí jim dokonce i kořeny nebo žilní systém rozvádějící vodu či živiny. Podkladu se drží pomocí tzv. rhizoidů neboli pakořínků a namísto do výšky se rozšiřují plošně – s výjimkou australského druhu Dawsonia superba, který dorůstá až k 60 centimetrům. Navzdory uvedeným omezením se ovšem mechy dokázaly rozvinout do ohromující rozmanitosti. Bryologové, kteří je studují, již popsali přes 12 tisíc druhů. Na Zemi navíc zmíněné rostliny přežily 450 milionů let, a svým stářím tedy předčí veškeré „vyšší“ zelené protějšky. 

Stamiliony roků se jim dařilo prosperovat mimo jiné díky flexibilní rozmnožovací strategii. Spoléhají totiž nejen na výtrusy, ale dovedou se také „klonovat“: Stačí od většího celku oddělit menší a oba si porostou vlastním životem. Zdaleka nejvíc jim ovšem pomohla jejich odolnost. Během nepříznivých období mohou ztratit až 98 % vlhkosti a po vyschnutí se jejich životní funkce pozastaví. Jakmile se však závlaha obnoví, opět ožijí. V laboratoři se takto povedlo probudit vzorky staré čtyři dekády. Díky experimentům navíc víme, že některé druhy nezahubí ani bod varu, případně absolutní nula. 

Podle bryoložky Robin Kimmererové z New York State University mohly mechy právě díky zmíněné adaptaci prosperovat už v době, kdy na Zemi ještě neexistovala půda, z níž by se dala kořenovým systémem čerpat vláha. Zároveň jde o důvod, proč bychom se je mohli v budoucnosti pokusit pěstovat jako první rostliny při terraformaci Marsu.

Na poušti i v ledu 

I v dobách hojnosti si mechy vystačí s málem. K životu potřebují jen nepatrné množství slunečního svitu, a kupříkladu v jeskyních severní polokoule se tak vyskytuje dřípovičník zpeřený, přezdívaný „skřetovo zlato“ – jediný známý světélkující mech. Obecně s výjimkou oceánů nenajdeme na Zemi místo, které by mechům nevyhovovalo. Fotosyntéza v jejich stélkách probíhá v teplotním rozmezí od −15 °C až do 40 °C. Většina z nich sice preferuje vlhkost, ale najdou se i takové, jež prosperují pod přímým sluncem ve vyprahlé půdě. V Mohavské poušti například rostou mechy skryté pod poloprůsvitnými křemeny. 

Podobně nelehké podmínky k životu panují v nadmořských výškách zhruba přes dva tisíce metrů, kde kvůli sněhové pokrývce a nízkým teplotám nedokáže vegetace přežít. Výjimku tvoří právě mechy, které mohou v arktických regionech reprezentovat až 90 % veškeré biomasy, a navíc tam slouží jako jeden z mála zdrojů potravy pro některé živočichy. Největším „nezmarem“ se stal zřejmě rohozub nachový, zdárně prospívající v deštných pralesech stejně jako v nehostinné Antarktidě. Díky toleranci k poměrně vysoké míře znečištění životního prostředí se mu ovšem daří také podél dálnic i v blízkosti průmyslových oblastí. 

Mech proti válce 

Lidstvo se mechy naučilo zpracovávat podobně jako kterékoliv jiné druhy rostlin, přestože mají omezené spektrum využití. Protože jsou tuhé a obtížně stravitelné, nehodí se ke konzumaci. Severské národy je používaly jako vycpávku do bot, palčáků nebo polštářů a v minulosti mechy sloužily rovněž coby dětské plenky či ubrousky – a to díky své měkkosti, hebkému povrchu, a především savosti. Naprostým rekordmanem v dané kategorii je rašeliník, který pojme až 22krát víc vody, než sám váží. Jeho stélku totiž tvoří převážně mrtvé, a tedy prázdné buňky, jež se mohou tekutinou naplnit. V první světové válce přišla zmíněná vlastnost vhod i raněným vojákům (viz Zelené obvazy). 

„Mechy vyprávějí příběhy,“ líčí Kimmererová, která je s oblibou přirovnává ke korálovým útesům. V lese totiž také vytvářejí unikátní ekosystém, na němž závisejí stovky živočišných druhů, od želvušek až po mravence. Mechy se jako jedny z prvních uchytí na místě vyhaslých lesních požárů či vykácených plochách, a díky schopnosti vázat vlhkost pak rychle zajistí optimální podmínky pro další rostliny. Slouží dokonce jako pomyslná klimatizace: Zatímco v létě chladí zachycenou vláhou kořenový systém stromů, v zimě naopak zpomalují tání sněhu. Symbióza však může dojít ještě dál: Na Nové Guineji nosí někteří brouci z čeledi nosatcovitých malou mechovou zahrádku přímo na zádech. A zatímco rostlině slouží krovky jako optimální podklad, hmyz na oplátku získává zelené mimikry.

Časovaná bomba 

Protože mechy postrádají kořeny, jež ostatním rostlinám slouží ke vstřebávání vody a živin, získávají potřebné látky jednoduše ze vzduchu. Fungují proto jako poměrně spolehlivý indikátor stavu životního prostředí. Jinými slovy, čím zdravější mechový porost, tím kvalitnější je v dané lokalitě ovzduší. Uvedená schopnost má ovšem i odvrácenou stránku: Do mechů se totiž ukládá rovněž oxid uhličitý.

TIP: Pěstování rostlin i bez světla: Zachrání nás umělá fotosyntéza?

Rašeliniště sice globálně pokrývají jen 3 % pevnin, ale podle odhadů obsahují celou třetinu půdního uhlíku, jenž se v nich nashromáždil za uplynulé stamiliony let. Mechy, které CO2 absorbují, se při úhynu stávají součástí rašeliny a zadržují látku v sobě – což dělá ekologům vrásky na čele. Riziko vznícení velkých rašelinových polí je zcela reálné a občas k němu viditelně dochází při masivních požárech tajgy. Rašeliniště však mohou v podzemí doutnat ještě celé měsíce poté, co zmizí plameny z povrchu, a ohnisko je těžké detekovat. Podle odhadů kanadských vědců se z hořících rašelin uvolňuje celá čtvrtina emisí, jež při globálních požárech vzniknou. A pokud by došlo ke skutečně skokovému nárůstu podobných vznícení, jednalo by se o zásadní problém.