Římský císař a český král Maxmilián II., jehož životní příběh se začal psát 31. července 1527, patří právem k nejzajímavějším osobnostem habsburského domu i českých dějin. V jeho osobě se spojila habsburská rezervovanost a oddanost dynastickým cílům se zájmem o dobové inovace.
Jako nejstarší syn českého krále Ferdinanda I. a jeho manželky Anny Jagellonské byl předurčen k tomu, aby jednou usedl na trůn. Důležitému dynastickému cíli byla podřízena rovněž výchova, při níž se mladý arcivévoda setkal nejen s vlivem humanistických myšlenek, ale také sílícího náboženského schizmatu, které si razilo cestu napříč habsburskými zeměmi.
Přestože jeho otec, který vyrostl na bigotně katolickém španělském dvoře, zůstal věrný principům katolické církve, Maxmiliána protestantské učení zaujalo a dokonce začal s novými idejemi sympatizovat. To pochopitelně vyvolalo nesouhlas královského otce i jeho bratra, kterým nebyl nikdo menší než římský císař a španělský král Karel V. Ten přišel s nápaditým řešením - oženit Maxmiliána se svou zbožnou dcerou Marií.
TIP: Císař „Slibotechna“: Kterak Maxmilián II. licitoval o České konfesi
Přestože bylo manželství úspěšné a vzešli z něj dva budoucí vladaři českých zemí Rudolf a Matyáš, Maxmiliánův postoj zůstal nevyhraněný. Oficiálně se přikláněl ke katolické církvi, osobně se ale cítil být spíše křesťanem v humanistické tradici. Než stihl smířlivou náboženskou politiku více rozpracovat, 12. října 1576 v Řezně zemřel. Dle slibu českých stavů se otevřela cesta na trůn pro jeho syna Rudolfa.
