Marné snahy českých politiků: Proč neuspělo česko-rakouské vyrovnání?
Habsburskou monarchii tvořila řada různých království, arcivévodství či vévodství, ale především zněla napříč celým územím řada různých jazyků. Je pochopitelné, že každý z nich nechoval k monarchii ryze vlastenecký cit. Jak to bylo v případě Čech a Moravy?
Problémem monarchie byla zejména její mnohonárodnostní povaha. Je pochopitelné, že uvnitř říše začaly vznikat různé národotvorné tendence, jež nesmazatelně ovlivnily i vývoj celého českého národa. Obyvatelstvo se během 19. století odklonilo od vlasteneckého pocitu náležitosti k rakouské říši a spíše smýšlelo právě podle toho, k jakému národu se hlásilo. V českých zemích tak vedle sebe stanuly český a německý živel.
Pokusy o vyrovnání
Habsburkům bylo jasné, že v oblastech, kde německé etnikum představuje menšinu, nebude jednoduché udržet legitimní německou nadvládu. Postavení vídeňského dvora navíc oslabila válka s Pruskem završená katastrofální porážkou u Hradce Králové.
Se stávajícím postavením v rámci monarchie byli nespokojeni nejen Češi, ale i Maďaři. Vídeň se proto rozhodla pro vytvoření dualistické unie Rakouska-Uherska, čímž chtěla zmírnit tlak ze strany silné uherské opozice. V případě českých požadavků již tak velkorysá nebyla, přestože si velice dobře uvědomovala, že české země jsou finančně i průmyslově nejvyspělejší částí Rakouska. Důvod byl prostý: vídeňská vláda musela vzít v potaz rozhořčení německého obyvatelstva, které by zákonitě vypuklo. Češi přesto neztráceli naději, že se jim podaří dosáhnout nějakého obdobného vyrovnání, tentokrát rakousko-českého.
Návrhů, plánů a požadavků ohledně spravedlivého podílu obou národností v zastupitelských sborech v Čechách a na Moravě a jazykové otázky vznikla celá řada, a často kvůli nim vzplály otevřené spory. Dlouholetá jednání mezi vídeňskými úředníky a zástupci zemí Koruny české byla vedena až do rozpoutání 1. světové války, zejména kvůli odporu Němců žijících na českém území. Ti se obávali toho, že se ocitnou rázem v menšině a ztratí své výhodné postavení. Negativní postoj Vídně nebyl dán žádným nepřátelstvím vůči Čechům, ale právě obavami z reakce Němců. Tato zklamání české politiky dokonce v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století přivedla až k pasivní rezistenci, kdy se odmítali zúčastňovat zasedání říšské rady.
TIP: Češi ve Vídni: Jak se žilo krajanům v srdci rakousko-uherské monarchie?
Čechům však bylo jasné, že s politikou pasivního odporu daleko nedojdou a že Vídni to spíše vyhovuje, protože nemusí trvale odolávat jejich nátlaku. Změnili tedy svůj dosavadní postoj a zahájili „drobečkovou politiku“ – za podporu vlády hraběte Taafeho očekávali drobné ústupky v národnostních otázkách.
Jako první úspěch bylo zaznamenáno v roce 1880 přijetí Stremayerových jazykových nařízení, podle nichž mohli občané komunikovat s úřady jak v němčině, tak v češtině. O dva roky později byla pražská univerzita rozdělena na českou a německou. Tyto dílčí úspěchy svědčí o příznivých podmínkách pro rozvoj českého národa, o slábnoucím postavení rakouské vlády, ale také o nemožnosti prosadit s ohledem na druhý zemský národ zásadnější změny. Přes různé pokusy zůstávala situace stále stejná.
