Manželka vlastizrádce: Co čekalo Josefu Slánskou po zatčení manžela?

V pátek 23. listopadu 1951 byli Slánští pozvaní k Zápotockým, kde se konala slavnostní večeře na rozloučenou se skupinou sovětských poradců. Po půlnoci se vrátili domů a přepadli je ozbrojenci se samopaly. Ze Slánského se měla udělat hlava protistátního spikleneckého centra, co však s jeho rodinou? Estébáci, o nichž si Josefa s šestnáctiletým Rudou zprvu mysleli, že to jsou západní agenti, je internovali v trampské chatě ve Hvozdech blízko Štěchovic. Brzy je přestěhovali do větší chaty, kde se shledali s dcerou Marta a chůvou Růženou Sochůrkovou. 

Josefa odmítala dosvědčit, že její muž je zrádce a že oba nenávidí Sovětský svaz, a tak ji na konci ledna 1952 převezli do ruzyňské věznice k výslechu. Nechali si ji tam až do začátku května. „Vyhrožovali mi, že zabijí obě naše děti, zapomněla jsem tedy, jak moje děti vypadají. Pouštěli mi do cely Rudovy výslechy [...],“ vzpomínala Slánská roku 1965. Cela měla dvakrát dva metry, ze špíny dostala svrab, mladí dozorci na ni pokřikovali kurvo či čubko, musela si brát jídlo ze země. Na jedné straně nepochybovala o nevině svého manžela, na druhé ani o neomylnosti strany, což podle ní znamenalo „strašlivé morální peklo“.

V internaci

Po třech měsících ji odvezli zpátky k dětem, kde už internovali také její sestru Milka s tříletou dcerou Annou a manželkou dalšího zadrženého, Josefiina bratra Antonína, Švýcarka Lisa se čtyřletou Ninou. Ve středu 18. června 1952 je převezli do Veselíkova, místa dřívějšího rodinného klidu. Strážní s nimi spali v pokoji, někdy i na jednom lůžku. Josefa občas jezdila „na výlet“, tedy na další výslechy do Ruzyně. Nakonec u monstrprocesu se Slánským a spol., v němž padlo jedenáct trestů smrti, nevystoupila. Instruktoři se zřejmě obávali potenciálně emočně vypjaté a nerežírovatelné konfrontace manželů před soudem.

Vdova ve vyhnanství

Den před popravou ji pozdě odpoledne převezli na Pankrác do místnosti rozdělené dvojitou drátěnou sítí. Bylo úterý 2. prosince 1952. Slánští se viděli poprvé od zatčení a zároveň naposledy, což Josefa netušila. Mohli si chvíli povídat, ale ne se dotknout. Byla jako v transu, ale když ji Rudolf varoval před tím, jak zle se teď rodině povede, odvětila: „Proč, strana se přece o nás postará!“ Po návratu na Veselíkov dostala srdeční záchvat a zvracela. Později přišla s teorií, že ji před posledním rozloučením s mužem StB přiotrávila.

Vdovu Slánskou už nebylo potřeba držet kvůli výslechům poblíž Prahy, a tak ji i s dětmi 30. dubna 1953 v noci odvezli pryč. Ještě předtím ji prý naposledy navštívil obávaný vyšetřovatel z Ruzyně Bohumil Doubek, vyřídil jí doporučení od ÚV KSČ na změnu příjmení a sdělil jí, že Rudolf byl popraven. Nevěřila mu. Ráno v šest přijeli do obce Razová v podhůří Jeseníků nedaleko Bruntálu – po vysídlení Němců vykořeněné místo vzdálené od Prahy, ideální pro odsun manželky bývalého generálního tajemníka. Dostali vybydlenou chalupu u potoka za obcí a nesměli se s nikým stýkat, ani s příbuznými. 

V půli května nastoupila Josefa jako dělnice do dvousměnného provozu v lisovně nových hmot v sousedním Leskovci nad Moravicí. Rudovi krajská školská komise zakázala návrat do školy a pracoval tedy rovněž v Leskovci. „Chovala se normálně jako každá jiná, snažila se [...], říkala, že musí kouřit, aby zahnala hlad,“ vzpomínala nedávno její někdejší kolegyně z lisovny. V zimě Slánští vstávali ve čtyři ráno a někdy museli se čtyřletou Martou do asi deset kilometrů vzdálené vesnice šlapat pěšky, protože autobus kvůli závějím nejel. Chalupa byla vlhká a když se v ní zatopilo, stékaly po stěnách pramínky vody. Dcera trpěla zápaly plic a astmatem, Josefa zase následky omrzlin z Ruzyně a rolí podezřelé ženy tajemníka-zrádce, která si nechce změnit jméno.

Mýtus neomylné strany

V Razové žili do prosince 1955. Pak se i díky tlaku rodiny (maminka byla předválečná komunistka) mohli vrátit. Chruščovovi a Novotného komunisté se snažili tvářit lidštěji a začátkem roku 1956 Josefu přijal starý známý Václav Kopecký, přičemž jí na ministerstvu informací žoviálně vykládal: „Špačku, Špačíčku, to byla škola, školička, to bylo výborný, že jo, viď, holčičko.“ Svým způsobem měl pravdu. 

Přestože ji do stálého zaměstnání coby korektorku Státního technického nakladatelství vzali až v únoru 1960, zabavené rodinné věci se údajně ztratily a v roce 1963 jí ministerstvo vnitra sdělilo, že urna s popelem manžela „byla zničena“, dál věřila v ideály komunismu. Vždyť v roce 1963 Josefě na její žádost vrátili členství v KSČ a soudně rehabilitovali Rudolfa (roku 1968 i stranicky). Rudolf mladší vstoupil do KSČ roku 1964, kdy už pracoval jako inženýr v ČKD. Ale stíny minulosti se neztrácely. Na dveře bytu v paneláku jim kdosi s antisemitskou narážkou vyryl na dveře Slánského „původní“ židovské příjmení Salzmann a Josefa nemohla být veřejně rehabilitována, protože oficiálně ji nikde nevěznili. Byl to „stav izolace na svobodě“, svěřila se deníku v roce 1965.

TIP: Gustav Husák na pranýři: Chybělo málo a budoucí prezident dostal trest smrti

Mýtus neomylné strany ji opouštěl pomalu. Po srpnové okupaci roku 1968 z ní byla vyloučena, později stejně jako Marie Švermová podepsala Chartu 77 a poté spolu napsaly otevřený dopis prezidentovi Husákovi s žádostí o propuštění vězněných signatářů Charty. Znovu se ocitla v hledáčku StB, tentokrát jako disidentka bránící svobodu slova i své životní krédo: jsem sice holka z kolonky, ale já jim ukážu, nesmím se poddat. V březnu 1993, dva roky před smrtí, se Josefa dokonce kvůli natáčení dokumentu o své rodině vrátila na týden do Moskvy.