Malá, ale šikovná lasička: Lehké pásové vozidlo M29 Weasel (1)

Po obsazení Norska Wehrmachtem v roce 1940 zavládly mezi špičkami spojeneckých armád obavy, že Němci využijí norské továrny na těžkou vodu k vývoji vlastních nukleárních zbraní. Mezi vědci a stratégy hledajícími možnost, jak této hrozbě zabránit, byl i podivínský britský vynálezce Geoffrey Pyke. Ten již v roce 1941 navrhl britskému Velitelství kombinovaných operací (Combined Operations Headquarters – COHQ) plán na vytvoření elitní záškodnické jednotky, která by po výsadku v okupovaném Norsku zahájila guerillovou kampaň namířenou proti tamním průmyslovým cílům. Pro přesuny pak měli tito záškodníci využívat speciální vozidlo navržené za účelem dosažení co nejvyšší rychlosti na sněhu. 

Striktní požadavky

Pykova myšlenka našla zastání u velitele COHQ lorda Louise Mountbattena a v říjnu 1941 tak vznikl plán nazvaný Project Plough (Pluh). Zatímco probíhaly přípravy na rekrutaci a výcvik příslušníků záškodnického útvaru, zkoumal Mountbattenův štáb možnosti vývoje požadovaného vozidla. Britský průmysl v té době ale příliš vytěžovala válečná výroba a na konferenci v Chequers v březnu 1942 proto padlo rozhodnutí přesunout vývoj do Spojených států.

Americká armáda tehdy žádným vhodným designem nedisponovala a její zástupci se proto obrátili na domácí automobilový průmysl. Požadavky přitom nebyly zrovna skromné – vozidlo mělo být schopné překonat stoupání do úhlu 30°, dosahovat maximální rychlosti 48 km/h při dojezdu 400 km a s celkovou hmotností 2 000 kg vyvíjet měrný tlak maximálně 0,07 kg/m² . K tomu se mělo vejít do pumovnice bombardéru Lancaster a být schopno shozu padákem.

Práce pro Studebaker

Zájem nakonec projevila společnost Studebaker, jejíž inženýři se okamžitě pustili do práce. V polovině června 1942 pak představili první sérii prototypů s označením T15. Šlo o nápadně kompaktní vozidlo s délkou pouze 3,35 m, šířkou 1,52 m a výškou 1,7 m. Podvozek sestával ze vpředu umístěného páru hnacích kol, vzadu umístěných kol napínacích a celkem 16 dvojitých pojezdových kol spojených do čtyř kladek odpružených listovými pružinami.

Samotné pásy byly tvořeny kovovými články spojenými čtveřicí gumových pásků. Každý článek pak disponoval dvěma gumovými podložkami pro lepší trakci na pevném povrchu. Vozidlo mohlo zpočátku využívat pásy o šířce 381 nebo 500 mm, druhé jmenované ale byly během roku 1944 standardizovány a postupně na ně přešly i dříve vyrobené kusy.

Malý a kompaktní

Na podvozku se nacházela shora otevřená krabicovitá nástavba se vpředu umístěným sedadlem řidiče. Pohonná jednotka vozidla, plochý benzinový šestiválec Studebaker Champion o výkonu 70 koní (51,5 kW), se nacházela na zádi vozidla a kromě hnacích kol dodávala sílu i malému lodnímu šroubu pro překonávání vodních ploch. Nákladový prostor mezi motorem a řidičem mohl pojmout čtyři muže v plné polní, případně až 450 kg nákladu.

Počáteční testy prototypů proběhly v písečných dunách na březích jezera Michigan a po nich stroje odcestovaly na úpatí hory Mount Columbia v Britské Kolumbii. Tam během zkoušek T15 kromě převážení vojáků a zásob vlekaly nákladní sáně a sloužily i jako tahače pro skupinky lyžařů. Vozidlo svou rychlostí prokázalo jasnou výhodu oproti lyžařům i dobrou průchodnost terénem, zároveň se ale objevily problémy dané uspěchaností celé konstrukce.

Pokračování: Malá, ale šikovná lasička: Lehké pásové vozidlo M29 Weasel (2)

Vzhledem k umístění motoru vzadu měl T15 problémy s těžištěm, kvůli kterým nedokázal překonat stoupání pod větším úhlem než 20°. Dojezd činil sotva třetinu požadovaných 400 km a maximální rychlost činila pouze 30 km/h. K nedostatečným výkonům se přidaly i problémy s podvozkem, kdy zvláště při zatáčení často docházelo ke spadávání pásů. I přes tyto neduhy se ale představitelé americké armády rozhodli vozidlo zavést do výzbroje. Během léta 1942 se tak rozběhla sériová výroba pod oficiálním označením M28 Weasel (lasička).