Mahátma Gándhí: Otec národa a jeho mocná síla nenásilí

Otec svobodného indického národa se vlastně vůbec nejmenoval Mahátma. Proslulé přízvisko, jež v překladu znamená „velký duch“, se vžilo poté, co jej tak označil indický básník Rabíndranáth Thákur. Ve skutečnosti přišel Gándhí na svět jako Móhandás Karamčand, a to 2. října 1869 – zmíněné datum později OSN prohlásila Světovým dnem nenásilí. 

Hluboce věřící rodina vyznávala tzv. višnuismus, jednu z odnoží hinduismu, a chlapec vyrůstal v početném kruhu příbuzných. Zvlášť zbožná matka Putlíbaí na něho měla velký vliv. Navíc se před ním otevíraly skvělé vyhlídky: Jeho otec navzdory velmi skromnému vzdělání dosáhl až na lokální politický post a očekávalo se, že Móhandás půjde v jeho stopách. 

Chlapec však už na základní škole přičichl k rebelii a nechal se například přemluvit, aby ochutnal kozí maso, což pro višnuisty představovalo těžký hřích. Experimentoval rovněž s alkoholem a cigaretami, přičemž peníze na popsané neřesti kradl rodičům. Za své chování se prý nicméně později styděl natolik, že dokonce uvažoval o sebevraždě.

Stydlivý vegetarián

K porušení zavedených norem se Gándhí uchýlil i při rozhodování o vysokoškolském studiu. Zvolil si totiž medicínu, zatímco podle nařízení své kasty si měl hledat povolání v obchodnických profesích. Když se mu pak na univerzitě nedařilo, přeorientoval se na práva – jenže se je rozhodl studovat v Londýně, kde mu hrozila pokušení západního světa. Matce slíbil, že se během pobytu v metropoli průmyslové revoluce nedotkne masa, alkoholu ani žen, ale přesto byl nakonec z kasty vyloučen. Do evropského velkoměsta vyplul v září 1888.

Život ve Velké Británii se však pro nábožensky založeného mladíka z indického maloměsta ukázal jako mimořádně obtížný. Už od pohledu nezapadal mezi své vrstevníky: Vypadal i oblékal se jinak a měl silný přízvuk. Coby vegetarián dlouho trpěl hlady, než objevil těch několik málo londýnských restaurací zaměřených na bezmasé stravování. Situaci mu nijak neusnadňovala ani jeho vrozená stydlivost a neprůbojnost. Aby je tedy překonal, zapsal se na kurzy zvládání trémy. Navíc chodil na lekce tance, francouzštiny a hry na housle. Jeho cílem bylo stát se pravým anglickým gentlemanem – což se zpětně jeví jako paradoxní, neboť právě z okovů britské nadvlády nakonec svou vlast osvobozoval. 

Útěk od soudu

Navzdory popsaným překážkám se Gándhí neztratil. Zapsal se do Londýnské vegetariánské společnosti a záhy se ocitl v jejím výkonném výboru pod záštitou předsedy Arnolda Hillse, který byl jeho blízkým přítelem. Názorově se střetli pouze jednou, když Hills trval na vyloučení jistého Thomase Allinsona, propagátora nové metody antikoncepce. Předseda se domníval, že tím dotyčný podkopává veřejnou morálku. Gándhí naopak tvrdil, že má muž právo na odlišný názor. Opět ovšem narazil se svou plachostí: Když měl výbor hlasovat o Allinsonově budoucnosti, nezvládl Móhandás své argumenty prezentovat nahlas a musel poprosit kolegu, aby je přečetl za něj. 

Tentýž problém pak vyvstal, když dokončil studia. Získal sice oficiální povolení vykonávat svou profesi ve všech zemích, kde platilo britské právo, nicméně jeho snaha o založení vlastní právnické praxe v Bombaji ztroskotala na tom, že nedokázal provádět křížové výslechy svědků. Traduje se dokonce, že od svého prvního případu utekl přímo ze soudní síně, třebaže šlo o rutinní spor, v němž se jednalo o minimální částku. Nezbylo mu tedy než se spokojit s daleko skromnější kariérou a živit se sepisováním petic. 

Skoro jako zvířata!

Zakázka, která změnila Gándhího život a odstartovala jeho cestu za slávou, přišla v roce 1893. Jistý příbuzný tehdy potřeboval právního zástupce v Jižní Africe a obrátil se právě na Móhandáse. Ten si dost možná řekl, že má poslední šanci zvrátit svůj profesní osud, a odplul na sousední kontinent, konkrétně do tehdejší britské kolonie Natal. V novém působišti se skutečně dokázal prosadit a v daném sporu zvítězil. Pobyt v Africe, kde nakonec zůstal jednadvacet let, pro něj ovšem znamenal přelomovou epochu především z jiného důvodu: Poprvé v životě se tam totiž setkal s rasovou nesnášenlivostí. 

Sám coby člen diskriminované menšiny zjistil, jaké to je ocitnout se na druhé straně. Indové v Jižní Africe museli odvádět daň z hlavy ve výši šestiměsíčního platu a neměli volební právo. Někteří dokonce žili v ghettech. Nicméně Gándhího postoj k rasismu se postupně vyvíjel a do jeho prvních let na černém kontinentu spadá výrok, který by dnes platil za obzvlášť kontroverzní: „Negři a čínští vězňové jsou divocí vrahové a jsou velmi amorální. Negři jsou – což lze vztáhnout na všechny – necivilizovaní, a obvinění jsou ještě horší. Jsou problematičtí, velmi špinaví a žijí skoro jako zvířata.“ Prohlašoval také, že by Indové neměli spadat do stejné skupiny jako černoši, neboť patří k Indoevropanům. Nicméně později svůj názor upravil a začal se vymezovat vůči veškerému rasismu.

Dobrovolně do vězení

V Jižní Africe se stal neoficiálním vůdcem tamní indické komunity. Když ovšem v roce 1899 vypukly války, v nichž Britové bojovali proti domorodým Búrům, rozhodl se podpořit svou „mateřskou“ evropskou zemi a přihlásil se do armády. Po návratu z bojů se usadil v Johannesburgu a během následujících let se jeho světonázor neustále vyvíjel. Gándhí se věnoval filozofii a postupně došel k uvědomění, že smyslem jeho života je sloužit bohu a vyššímu principu. Za daným účelem proto složil slib zdrženlivosti zvaný brahmačárja. Ve čtyřiceti letech zvolil celibát a kromě masa se zřekl i mléka, aby nepodporoval utrpení krav a buvolů.

Situace Indů v Jižní Africe se nicméně nelepšila, a naopak se objevila mnohá opatření, která jejich poměry ještě zhoršovala. Všichni se nadále museli registrovat, v roce 1913 se dokonce zvýšily daně a byly zakázány jiné než křesťanské sňatky. Právě uvedený krok podnítil u Gándhího myšlenku na neobvyklé povstání: Své přívržence vyzval, aby se nechali dobrovolně zavřít do vězení, a sám je následoval. Britům tak najednou chyběly tisíce pracovníků, zejména v dolech, a jak revoluce gradovala, nezbylo jim než kapitulovat. Roku 1914 pak vláda požadavkům protestujících vyhověla, zrušila tříliberní daň z hlavy, schválila platnost sňatků a volný pohyb Indů.

Není to v naší povaze

Do Bombaje se Gándhí vrátil s počátkem první světové války a tamní poměry ho nemile překvapily. Země měla za sebou dlouhé období hladomoru, kdy během čtvrtstoletí zemřelo patnáct milionů lidí. Britové přitom „ždímali“ lokální zdroje se stále stejnou, ne-li vyšší intenzitou. Jednou z prvních oblastí, na jejíž nápravu se budoucí Otec národa zaměřil, se stalo plantážnictví. Vykořisťovaní rolníci museli povinně osazovat část své půdy bavlnou a veškerou úrodu odevzdávat do anglických továren. Gándhí proto objížděl venkovské oblasti, vzdělával místní obyvatele a vyzýval je, aby namísto radikálního a násilného protestu svlékli veškeré své bavlněné oděvy a spálili je. 

V Indii již mohl těžit ze své pověsti a mnozí se na něj obraceli s žádostí o radu. Slavil četné dílčí úspěchy a získával na svou stranu stále víc přívrženců. Zůstával přitom věrný myšlence pasivního odporu: Jednou například vyhlásil v celé zemi namísto generální stávky den modliteb. Nabádal své krajany, aby Brity za žádných okolností nezabíjeli. Věřil totiž, že je lidská povaha od přírody mírumilovná, nikoliv násilná. Nicméně ne vždy šlo všechno hladce a prvotní umírněná akce nejednou přerostla v krveprolití. 

Osudné výstřely

Gándhího cílem se stalo osamostatnění Indie a na svou stranu získal i hnutí za nezávislost – Indický národní kongres, kterému dokonce ve 20. letech předsedal. Odmítnutí spolupráce s Brity symbolicky zahájil tím, že vrátil trojici medailí z búrských válek. Morální převaha jeho urputné nezdolnosti nakonec vedla k tomu, že se britská neporazitelnost začala trhat. K vyhlášení indické nezávislosti pak došlo v roce 1947. Gándhí se do té doby několikrát ocitl ve vězení, což ovšem nevnímal jako prohru, nýbrž coby příležitost k osobnímu růstu. Opakovaně jej potom propustili kvůli špatnému zdraví, na kterém se podepisovaly i jeho protestní hladovky.

Hlad coby způsob protestu však nezaměřoval jen na okupační britskou správu, ale rovněž na své krajany – a jednu z hladovek zahájil poté, co se rozhořel spor mezi nově vzniklou Indií a Pákistánem. Jeho poněkud utopický sen zahrnoval harmonické soužití muslimů a hinduistů, čímž se stal ovšem trnem v oku radikálům: Vyčítali mu příliš smířlivý postoj, a jeden z nich se nakonec postaral i o Gándhího předčasnou smrt. 

Muž, který celý život odmítal násilí, tak zemřel rukou ozbrojeného nacionalisty Nathurama Gódsého. Osudové výstřely padly 30. ledna 1948, když se 78letý duchovní vůdce v doprovodu svých dvou neteří vydal na večerní procházku. Gódsé nejprve předstíral, že se chce na důkaz úcty dotknout jeho nohou, potom však nečekaně vytáhl zbraň a třikrát stiskl spoušť. Ke smutečnímu průvodu za Gándhího rakví se přidalo přes milion lidí, načež byl jeho popel rozptýlen do Gangy. 

---

Čtěte také:

Nemytý bouřlivák: Jak vypadal soukromý život Karla Marxe?

Karel Marx patří k nejvlivnějším osobnostem lidských dějin. Postavit jej vedle Ježíše, Kolumba, Einsteina nebo Freuda není přehnané. Pootočil kolem dějin, když inspiroval vůdce rudých...