Magická síla kamenů: Benbenny, zářící ozdoby slunečních chrámů
Nejslavnější kameny na Zemi se nerozlučně pojí s velkými náboženstvími a v mnoha případech i s mýty o stvoření světa. Jeden z těch nejposvátnějších pochází z časů starého Egypta - někdejšího centra náboženství i vědy
Město Heliopolis se rozkládalo se na severovýchodě dnešní Káhiry a nacházel se v něm snad nejznámější sluneční chrám zasvěcený nejvyššímu členovi egyptského panteonu – bohu Re. Svou podobou byl ovšem svatostánek na míle vzdálený těm současným: Tvořilo jej rozměrné otevřené prostranství obehnané silnými zdmi a v jeho centru se vypínal k nebi víc než dvacet metrů vysoký obelisk, k němuž lidé přicházeli vykonávat náboženské rituály. Na jeho vrcholku pak spočíval nejposvátnější objekt – mystický a údajně zázračný kámen, zvaný benben.
Prvotní kopec v Heliopoli
Původní kámen z města Heliopolis, které Egypťané nazývali Iunu nebo On, se stejně jako chrám nedochoval. Mnohé se však o něm dozvídáme z nápisů na vápencové desce z období vlády Amenhotepa III. v polovině 14. století př. n. l. Podle nich šlo o balvan se zaobleným vrcholem, což mělo pro náboženství Egypťanů hluboký význam.
Dle legendy se totiž na počátku věků vynořil první kousek země z pravod Nun právě v místě pozdější Heliopole. Hned nato se na prvotní pevninu přesunul bůh tvůrce Atum (později ztotožněný s bohem slunce, někdy proto titulovaný Atum-Re) a započal s aktem stvoření. Benben zastřešující vrchol obelisku slunečního chrámu měl nejen připomínat původní pevninu, ale zároveň vyznačovat střed světa.
K poctě sebestvořitele
Mytický balvan se však těsně pojil i s další legendou. Prý jej obýval posvátný pták Benu – předchůdce starořeckého fénixe povstávajícího stále znova z popela. Staří Egypťané v něm mimo jiné spatřovali duchovní složku slunečního boha Atum-Re, reprezentující jeho sebestvořitelskou schopnost. Benu, titulovaný jako „ten, který se stvořil sám“, se spojoval se zmrtvýchvstáním, ale i s cyklickým tokem času. Právě do jeho sídla na benbenu dopadaly první paprsky slunce a symbolicky se tam každý den znovu rodil samotný Atum-Re.
Benben se ovšem nevyjímal pouze na obeliscích slunečních chrámů, jejichž éra spadá do 5. dynastie Staré říše, tedy do let 2435–2306 př. n. l. V podobě se špičatým vrškem se začal záhy objevovat na vrcholcích pyramid, což mu vyneslo i další název: pyramidion.
Pyramida na pyramidě
Pyramidiony se obvykle tesaly z žuly nebo čediče a pokrývala je vrstva zlata. Jakmile se pak do nich opřely sluneční paprsky, zářily daleko do kraje. Neosvětlovaly však okolí jen fyzicky – podle mýtů přinášely i duchovní osvícení.
Egyptských „osudových kamenů“, jak se benbeny také nazývaly, se dochovala celá řada a dnes je lze obdivovat v mnoha světových muzeích. Zdobily je vyryté obrázky a nápisy nejasného obsahu, jež nedávají záhadologům spát. Nejodvážnější hypotézy spatřují v symbolice benbenů přistávací kapsli, v níž se do Egypta snesli mimozemšťané. Mají o tom vypovídat některé obrázky, zachycující údajně návštěvníky z cizích světů. Asi netřeba dodávat, že zmíněné teorie nemají žádný vědecký základ.
Nejslavnějším, i když dávno ztraceným benbenem ovšem zůstává ten z Heliopole. Zbytky tamního slunečního chrámu, jenž ukrýval staroegyptský střed světa, však dnes už běžně neuvidíme. Stejně jako ruiny celého města totiž odpočívá 15–20 metrů pod ulicemi Káhiry.
