Lži ve jménu ideálu: Proč se národní obrozenci uchylovali k mystifikacím?

Rakousko-uherská monarchie, do níž české země patřily, platila vskutku za jazykový babylon. Nejvíce obyvatel mluvilo německy, ostatně němčina byla oficiálním jazykem na úřadech a ve školství. Aby lidé mohli dělat kariéru, zkrátka ji nezbytně potřebovali – a to platilo i pro kulturu. Do pomyslného souboje s němčinou se na konci 18. století vydali ti, kteří chtěli na stejnou příčku dostat češtinu. Nešlo to jednoduše, protože němčina představovala vyspělý jazyk s dokonalým pojmoslovím v oblasti právní, úřední, filozofické, umělecké i literární. Oproti tomu čeština se vyučovala pouze v českých zemích, a to pouze na tzv. triviálních školách. Bylo třeba ji kompletně modernizovat, a to velmi rychle. Stejně naléhavě se musela dostat mezi ty, kteří měli reprezentovat nový moderní český národ. 

Role literatury 

Situace byla o to náročnější, že mezi českou společnost patřili lidé spíše z nižších sociálních a společenských vrstev. Lidé žijící na venkově či z řemeslného městského prostředí se tak stali hybateli a buditeli národního obrození. To, že zcela chyběly aktivní vrstvy z řad šlechty či rozvíjejícího se podnikatelského prostředí, neblaze provázelo novodobý český národ po další léta. 

Centrem buditelské práce se stávaly venkovské kostely, kde působili obrozenečtí kněží. Ti v té době vyučovali také na školách a měli tak prostor k rozšiřování českých knih. Právě literatura byla jednou ze základních cest, kterou obrozenci využívali. Zájem o dějiny pak vedl k nejrůznějším „velkolepým objevům“, které měly dokazovat úctyhodnou a starobylou historii českého národa. 

První objev 

Začalo to roku 1817 ve Dvoře Králové. Český buditel, slavista a básník Václav Hanka se tehdy vypravil do sklepa místní kostelní věže. Chtěl hledat šipky, ale pod starými krámy údajně našel dvanáct letitých pergamenů. Obsahovaly staré básně psané v českém jazyce. Neprodleně o svém nálezu informoval svého učitele z univerzity – jazykovědce Josefa Dobrovského a s jeho pomocí dosáhl prohlášení Rukopisu královédvorského, jak jej nazvali, za nejvýznamnější památku staré české literatury. 

„Pak byly v rychlém sledu nalezeny další údajně starobylé památky a záhy se začaly vést diskuse a polemizovat,“ konstatuje literární historik Radim Kopáč a dodává: „Nadšení z těchto literárních památek rezonovalo i v zahraničí, v Anglii, Polsku či Německu, kde dokonce Goethe převedl jednu báseň do němčiny.“ 

Nadšení nebralo konce. Pozdější český politik Julius Grégr o sedmdesát let později napsal: „Národ český zajásal nad nálezem tak skvostným, neboť jím bylo prokázáno, že již v dávné minulosti na vysokém nalézal se stupni kulturním.“ Právě o to totiž šlo: dokázat, že český národ je stejně úctyhodný a starobylý jako například sousední Němci. Národní obrození by tak získalo na oprávněnosti. Ostatně již kolem roku 1816 objevil Josef Linda pergamen s Písní vyšehradskou. Následoval Rukopis zelenohorský, úzký svazeček pergamenů, který do pražského Českého vlasteneckého muzea přišel jako anonymní dar v roce 1818. 

Zpochybnění 

Od samého počátku až do současnosti probíhají polemiky, zda se jedná o falza. Lingvista Šafařík s historikem Palackým byli přesvědčeni, že jde o památky pravé. Za falza je ovšem považovali někteří badatelé hned od počátku, ovšem protože měli tito myslitelé německý původ, usuzovala veřejnost, že jednají z nízkých pohnutek: závidí totiž Čechům a nepřejí jim takové potvrzení starobylé identity. 

Znovu se však tento zpochybňující názor objevil o čtyřicet let později. Coby společné stanovisko ho prezentovali tři významní vědci: filozof Masaryk, lingvista Gebauer a historik Goll. Nejenže zpochybnili jejich pravost, ale zcela otevřeně konstatovali, že se jedná o falza. Ovšem to se do tehdejšího společenského kursu příliš nehodilo. A oni se stali okamžitě terčem nejrůznějších kritik a útoků. Gebauer si například stěžoval, že přišel o přátele, a řada kolegů z univerzity se prý od něj dokonce distancovala. 

Falzum a tečka 

Polemiky o pravosti či nepravosti pokračovaly i v dalších letech, byť ne s takovou intenzitou. Pomyslnou symbolickou tečku pak představoval text ve sborníku Československé akademie věd z roku 1969, který konstatoval, že obě díla jsou padělek. Zdůvodnění? Písmo jen napodobuje styl středověkých rukopisů doby předhusitské. Oba soubory psal jeden písař a vytvořeny byly až po provedení humanistické reformy latinského písma. Napsány tak mohly být nejdříve kolem roku 1700. Přesto se i v současnosti objevují názory, že prohlášení rukopisů za falzum je zlovolný akt útočící na samu podstatu národního zájmu. 

Vymyšlené básnířky 

Tím ale výčet dezinformací nekončí. Ženy umělkyně a ženy literátky píšící česky… právě takové dobové zadání dostali národní obrozenci. V té době žádné ženy básnířky netvořily, ovšem pro velkolepou ideu se samozřejmě hodily. Tak se zčista jasna objevila Žofie Jandová, jejíž poezii otisklo několik časopisů. Ona samotná nikdy neexistovala, vymyslel si ji básník a obrozenec František Ladislav Čelakovský. Přesto vznikaly další a další básně a sám Čelakovský pobaveně líčil v dopisech přátelům, že prý tu a tam někdo Žofii Jandovou zahlédl. V únoru 1824 ovšem tuto mystifikaci „propálil“ sám Čelakovský. 

Podobný vylhaný příběh sdílejí dokonce dvě básnířky – Lidmila a Terezia Vlasta Hekové. I jejich dílka se objevovala, byť sporadicky, v tisku. Skutečné autorství básní patřilo jejich otci Františku Ladislavu Hekovi – ano, předobrazu F. L. Věka od Aloise Jiráska.

Další údajnou básnířkou se stala populární kuchařka Magdalena Dobromila Rettigová, byť v celé kauze figurovala zcela nevinně. Pod jejím jménem uveřejnil v roce 1820 časopis Dobroslav báseň Jablíčka a autorství připsal právě jí. Ovšem ve skutečnosti dílko napsal básník Jan Sudiprav Rettig, její manžel. Přestože sama Rettigová v dopisech přátelům vše uváděla na pravou míru, nebylo jí to nic platné. V obrozeneckých kruzích ji vnímali jako vlasteneckou českou básnířku. Národní obrození totiž potřebovalo dávat na odiv co nejvíce talentů. 

Pravá česká selka 

Ve 30. letech 19. století se objevuje další umělkyně: Marie Čacká. Ovšem její případ je zamotanější. Nikdo si ji nevymyslel, ale šlo pouze o pseudonym. Vylhaný je ovšem celý její příběh a především to, jak se ocitla ve veřejném prostoru. Stalo se to vlastně velmi jednoduše: do redakce jistého časopisu přišel Josef Bojislav Pichl a přinesl básně a historku hodnou romantického románku. Když prý tento pražský učenec cestoval po venkově, zastavil se u venkovského stavení a požádal děvče, které tu žilo, o občerstvení. Dotyčná Božidara odběhla pro studené mléko, ale z kapsy jí vypadl lístek s verši. Ty Pichla tak ohromily, že si nejen usmyslel dostat je mezi čtenáře, ale také se s talentovanou venkovankou oženil. Paradoxně i když se později skutečná identita Marie Čacké dostala na veřejnost, přesto si legenda žila vlastním životem. Za neexistující básnířku dokonce napsala Eliška Krásnohorská nekrolog! 

Je otázkou, zda bohulibý úkol a ideál v období formování moderního národa a novodobé státnosti můžeme shrnout pod okřídlené „účel světí prostředky“. Ono vytváření legend, příběhů a neexistujících osobností zřejmě nastartovalo pocit méněcennosti či klasického mindráku. Už jazykovědec Josef Dobrovský ale v roce 1824 řekl: „Nesmíme se chlubit vylhanými dějinami. Nám stačí to, co je v našich dějinách pravdivé. Lži bychom měli přenechat těm, kdo kromě nich nemají nic jiného.“ 

TIP: Pro slávu národa: Seznamte se s nejslavnějšími falzy českých dějin

Možná ani sám Dobrovský netušil, o jak rozsáhlý problém ve skutečnosti jde. Vladimír Macura, spisovatel, literární vědec a kritik, v knize Znamení zrodu konstatuje: „K mystifikacím – alespoň z dnešního hlediska – docházelo v 1. polovině 19. století často, jakkoliv nenabyly takového významu jako padělky rukopisné nebo jako mystifikace s Čackou a Jandovou. Lze dokonce důvodně předpokládat, že řada z nich dodnes zůstala neodhalena, o jiných se ví málo, jako například o Kollárových Národních zpievankach.“