Hitlerovy vzdušné zbraně: Pravda o Luftwaffe během druhé světové války

Původně tajně budované německé vojenské letectvo (jeho existenci Versailleská smlouva zapovídala) vystoupilo z ilegality v březnu 1935 na základě výnosu vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera z 26. února téhož roku. Luftwaffe (vzdušné síly) se stala vedle armády a námořnictva samostatnou třetí částí Wehrmachtu. Luftwaffe však nebyla pouze vojenské letectvo. Zahrnovala vedle vojenského letectva (Fliegertruppen) také další složky, mimo jiné početné a dobře vyzbrojené protiletadlové dělostřelectvo (Flakartillerie), parašutisty (Fallschirmtruppen) a za války také četné pozemní jednotky až o síle divizí.

Nejlepší letectvo začátku války

K prvnímu bojovému vystoupení obnoveného německého vojenského letectva došlo poměrně záhy, již v srpnu 1936 během občanské války ve Španělsku, kde Hitlerovo Německo intervenovalo na straně povstalců. Španělsko posloužilo Luftwaffe jako vynikající polygon, kde mohla za přijatelného rizika pro své letce zkoušet za velmi realistických podmínek výzbroj a taktické postupy. Rovněž letový personál získal nemalé bojové zkušenosti, které se promítly do organizace a taktiky celé Luftwaffe a poskytly německým vzdušným silám velký náskok před jejich budoucími protivníky.

Do druhé světové války Luftwaffe vstupovala jako pravděpodobně nejkvalitnější letectvo na světě (byť rozhodně ne nejpočetnější, zde jednoznačně vedly sovětské VVS RKKA). Jejím základním úkolem byla podpora pozemní armády během útočných tažení. Důležitý prvek německého bojového umění tvořila mobilnost: útvary Luftwaffe se dokázaly přesouvat z letiště na letiště bez zbytečných průtahů, a to mělo během úvodních tažení sehrát významnou roli. Podstatná byla schopnost soustředit síly v těžišti probíhajících operaci, a tak zde vytvořit rozhodující lokální nadvládu.

Největší německé devizy v úvodní fázi války představoval v bojích ostřílený letový personál i důstojnický sbor a v zápase se silnými protivníky odzkoušené moderní taktické postupy. Také výzbroj byla zprvu velmi hodnotná, a ve většině položek patřila k tehdejší absolutní světové špičce. Zde došlo ve střední části války k jistému poklesu kvality, nicméně na sklonku konfliktu se Luftwaffe stala nezpochybnitelným lídrem v užití moderních proudových letadel nové generace. Ani „turbíny“ (jak byly stroje nazývány pro své pohonné jednotky) již ovšem nemohly zvrátit katastrofální vývoj na bojištích.

Prvním velkým selháním Luftwaffe během války se stal její neúspěch v letecké bitvě o Británii. K neúspěchu došlo kvůli houževnatému odporu britského RAF, ale také pro neujasněnost strategie na německé straně a fakt, že Luftwaffe nebyla koncipována pro strategickou ofenzivu, nýbrž pro taktické operace v součinnosti s pozemními silami. Po této hořké porážce však následovala další série vítězství, která zprvu zakrývala rostoucí problémy.

Postupný úpadek

Ačkoliv z hlediska kvality zůstávala Luftwaffe na výši, kvantitativně začala zaostávat. Zde se sečetl vliv neustálé bojové činnosti, průběžných ztrát, i nedostatek realismu vojenských i politických špiček třetí říše, hrubě podceňujících nepřátele. Z těchto příčin zůstávala Luftwaffe v červnu 1941 z kvantitativního hlediska prakticky stejně silná jako o rok dříve. Jestliže před zahájením útoku na západní Evropu 10. května 1940 měla 4 438 bojových letounů, pak v předvečer zahájení operace Barbarossa v červnu 1941 užívala 4 389 strojů.

Přitom musela těmito silami od 22. června 1941 nejen vést nové operace na gigantické východní frontě, ale také působit na celé řadě bojišť a okupovaných území: v západní Evropě, na území třetí říše, ve Středomoří, na Balkáně, v severní Africe a na Skandinávském poloostrově. Od poloviny války, poté co Wehrmacht přešel do strategické obrany, německé vzdušné síly pod náporem spojeneckých vzdušných sil rychle ztrácely bojeschopnost.

Rok 1944 přinesl Luftwaffe zásadní zkoušky v podobě drtivé strategické vzdušné ofenzivy USAAF, nutnosti podpořit pozemní jednotky na západě během vylodění v Normandii i na východě během mohutných útočných operací Rudé armády. Slábnoucí Luftwaffe selhala ve všech oblastech. Luftwaffe vzor 1944 byla pro úspěšné vedení operací nedostatečně početná a trpěla špatně vybalancovanými složkami. Velení kladlo důraz především na stíhací letectvo (to byl důsledek americké strategické bombardovací ofenzivy) a bombardovací jednotky nechávalo pomalu stagnovat.

Hlavní role při taktických operacích na bojišti, v kterých Němci před několika roky dominovali, nyní připadla na jednotky stíhaček a stíhacích bombardérů. Střední a těžké bombardéry mohly v ofenzivních akcích pokračovat kvůli riziku těžkých ztrát pouze za noční tmy. Velký problém představoval nedostatek zkušeného leteckého personálu, zejména stíhačů. Již během roku 1943 se totiž výcvik nových stíhacích pilotů u Luftwaffe nacházel evidentně v krizi.

Nedostatek pohonných hmot i cvičných letounů a nutnost školit při omezených kapacitách stále větší počty mužů donutil Němce redukovat výcvikový program nových stíhačů na polovinu oproti USAAF či RAF. V roce 1944 problémy ještě narostly. Generace zkušených stíhacích pilotů, která procházela úspěšně boji od začátku války, byla téměř vybita v nekonečných akcích.

Noví piloti na nepřítele prostě nestačili a ve vzdušných bojích hynuli doslova jako mouchy. Válka pro Luftwaffe končila ve skutečné agónii. Kdysi mocné a velmi obávané německé bombardovací letectvo prakticky zaniklo a vzduch nad třetí říší totálně ovládl protivník. Množství nově vyrobených a často prvotřídních letadel trčelo na zemi kvůli nedostatku pohonných hmot. Pozemní jednotky musely bojovat prakticky úplně bez podpory svých vzdušných sil.

Nedostatek všeho

Německé letouny byly obecně velmi solidně postaveny, disponovaly moderním vybavením a velmi dobrými takticko-technickými vlastnostmi. Řada z nich ve své době představovala absolutní celosvětovou špičku. Zde je nutno připomenout letouny Messerschmitt Me 262, Arado Ar 234 či Heinkel He 162. Nicméně německý letecký průmysl za války provázely vážné problémy.

V letech 1939 až 1941 dodal celkem 19 918 bojových letounů. Produkce však ve sledovaném období rostla jen zvolna, znatelně pomalejším tempem, než jaké předpokládal poslední, ještě v míru přijatý plán technického oddělení Říšského ministerstva letectví. Produkce i ve vítězných fázích války stačila pouze na udržování letectva (zatímco nepřátelské vzdušné síly mohutně kvantitativně expandovaly). Německý letecký průmysl trpěl neujasněností priorit. Úroveň produkce kolísala podle toho, které součásti ozbrojených složek v danou chvíli německé vedení preferovalo.

Negativně se na výkonech leteckých továren odrážela také nechuť nacionálně-socialistického státního režimu k celkové mobilizaci. Politické i vojenské špičky dlouho žily v představě brzkého konce války a nepovažovaly za nutné radikálně reorganizovat průmysl pro striktně válečné účely. K zásadní změně došlo až příliš pozdě. Pod tlakem pak sice německý letecký průmysl na sklonku války dokázal vyrobit obrovské počty urgentně požadovaných stíhaček, avšak na úkor letadel jiných kategorií.

TIP: Riskantní služba pro vyvolené: Americké vs. německé osádky bombardérů

Vývoj německé letecké výroby za války nejlépe zdokumentují následující čísla: roku 1939 bylo vyrobeno 8 295 letadel všech kategorií, roku 1940 (obsazení téměř celé Evropy, bitva o Británii) 10 247, roku 1941 (útok na Balkán, SSSR a rozšíření akcí na severní Afriku) 11 776 letadel, v roce 1942 (Stalingrad, El Alamein) 15 409, roku 1943 (Kursk, Sicílie, Itálie, denní bombardovací ofenziva USAAF) 24 807, roku 1944 (Normandie, katastrofa na východní frontě) 39 807 letadel a rok 1945 (porážka) 7 450 letadel.