Louis Braille: Génius v bříškách prstů

Rok 1812 znamenal pro Francii politickou katastrofu. Napoleonovo tažení do Ruska skončilo drtivou porážkou, jež zemi i její spojence stála nejlepší jednotky a předznamenala konec napoleonských válek. Zničující konflikt měl dopad na celý stát, který pohltily nepokoje, chudoba a obavy o budoucnost. 

Psal se tentýž rok, když si tříletý benjamínek rodiny Braillů ve francouzském Coupvray hrál v dílně svého tatínka mistra sedláře. Otec na pár minut vyběhl – snad aby se dozvěděl novinky ohledně Napoleonova tažení. Malá chvíle, po kterou zůstal chlapec o samotě, rozhodla o jeho osudu: Louis vzal do ruky šídlo, s nímž chtěl vyhloubit otvor do jedné z kůží. Jenže nástroj se hochovi vysmekl a ošklivě mu poranil oko. 

Přestože ho matka urychleně odvedla k lékaři a hned druhý den jej odvezli na operaci do Paříže, rozvinutí nemoci se už nepodařilo zabránit. Do rány se dostala infekce a postupně se rozšířila i do druhého oka. Chlapec strávil dlouhé týdny v agónii a lékaři dokázali jen tlumit jeho bolesti. Přežil, ale do dvou let úplně přišel o zrak. 

Radost sluchem 

Kombinace jeho šťastné a veselé povahy s pokrokovým přístupem rodičů však způsobily, že Louis kvůli postižení na svět nezanevřel – právě naopak. Díky až nakažlivé radosti ze života a vlídnosti k ostatním si rychle nacházel přátele a lidé jej měli rádi. Stal se také oblíbencem abbého Jacquese Palluyho, který do Coupvray přišel roku 1816. Nejprve zvídavého chlapce vyučoval sám a později mu navzdory tehdejším zvyklostem zařídil vstup do vesnické školy. 

Pro Louisovy skvělé výsledky nakonec rodičům navrhl, aby chlapce poslali do Královského ústavu nevidomé mládeže v Paříži, který tam teprve roku 1785 založil bohatý filantrop. Jednalo se však o neutěšené místo: V chátrající šedivé budově nedaleko Seiny na hocha čekala prostá železná postel se slamníkem a dvěma vlněnými přikrývkami. Skříně nahrazovaly výklenky ve zdi, kam si chráněnci ukládali rance se svými věcmi. 

Školu pro mladé nevidomé navštěvovala toho času asi stovka žáků a učitelé bez zrakového postižení je vzdělávali v gramatice, matematice, počtech, zeměpisu a hudbě. Studenti však používali žalostně málo knih, k ruce měli jen tři druhy svazků ve čtrnácti exemplářích, a všechny byly navíc psány v reliéfní latince – tedy normálním písmem vytlačeným či vyrytým do tvrdého papíru. Základní vyučovací metodou tak zůstávalo prosté memorování. 

Úplně nový kód

Tehdejší ředitel školy si potřebu nového písma uvědomoval, a vyvíjel proto vlastní systém – byl však spíš experimentální a nikdy se nezačal používat masově. Zásadní obrat nastal v roce 1820, kdy ústav navštívil kapitán Charles Barbier: Chtěl vedení i žáky seznámit se svým vynálezem, který původně vytvořil pro potřeby francouzského dělostřelectva, jež ho ovšem odmítlo. Jednalo se o hmatové bodové písmo, které by mohli vojáci číst i za tmy. Kód vzniklý jako fonetický přepis latinky využíval dvě svislé řady po šesti bodech, tedy dvanáct bodů pro jednu slabiku či hlásku. 

Zatímco u ostatních vyvolal Barbierův vynález spíš vlažné reakce, Louis jím byl nadšený, ba přímo posedlý. Začal systém podrobně studovat a brzy dospěl k závěru, že je třeba jej zdokonalit. K jeho hlavním nevýhodám podle chlapce patřilo, že ho nevytvořil zrakově postižený: Dvanáctibodové písmo je pro slepce příliš složité a špatně se čte, především proto, že jednotlivé hlásky jsou delší než bříško prstu. 

Otázka, jak vše zjednodušit, mladíkovi doslova nedávala spát. Za probdělých nocí vytahoval dřevěnou destičku či karton a bodec, aby se pokusil nevýhody Barbierova kódu odstranit. Místo původního fonetického přepisu jazyka chtěl znaky použít přímo pro zápis písmen francouzské abecedy a kvůli velikosti bříška prstu zredukovat počet bodů z původních dvanácti na polovinu. Barbier však jakékoliv změny kategoricky odmítl.

Přelomová mřížka 

Braille se tedy rozhodl vytvořit vlastní verzi bodového písma. Kromě 42 písmen a hlásek ve francouzštině musel najít ještě znaky pro interpunkční znaménka a číslice. V šestibodové škále se mu nakonec podařilo sestavit 63 znaků, jež dohromady dávaly ucelenou soustavu hmatového slepeckého písma. Stalo se tak roku 1824, kdy bylo nadšenému vynálezci pouhých patnáct let. Chlapec přitom propichoval body do tvrdého papíru šídlem – stejným nástrojem, který jej kdysi připravil o zrak.

Téhož roku zasvětil do svého vynálezu přítele Gabriela a později i další spolužáky. Písmo se ústavem bleskově šířilo a ředitel mladíkovi povolil, aby jeho základům vyučoval některé mladší studenty. V roce 1827 pak vyšel první text přepsaný v Braillově kódu: sbírka studií a esejí o francouzštině s názvem Gramatika gramatik. O rok později obohatil Louis svůj výtvor bodovým kódem pro zápis hudby a povýšil na post učitele.  

První příznaky nemoci 

V roce 1834 ukončil Braille hudební vzdělání, získal práci varhaníka a zdálo se, že jeho život nabral příznivý směr. Jenže mladého muže stále častěji trápily záchvaty slabosti, závratě i dušnost. Vyšetření potvrdilo zlou předtuchu: Nakazil se nevyléčitelnou tuberkulózou, zřejmě v důsledku špatných hygienických podmínek ve zchátralé budově školy. 

Braille si nemoc nechtěl připouštět a náročné povinnosti nijak neomezil. Když však přišel první záchvat a chrlení krve, odjel do rodné vesnice a přes prázdniny se částečně zotavil. Jenže po návratu ho čekalo nemilé překvapení: Ředitel školy byl propuštěn a jeho místo zaujal dřívější zástupce, ambiciózní Pierre Armand Dufau. 

Ctižádostivý zastánce tradičních hodnot Braillovo písmo nesnášel a rozhodl se jej z osnov úplně vymýtit. Studentům ho zakázal používat, porušení trestal ranami holí přes prsty a všechny svazky přepsané do inovativního kódu nechal spálit. Jako hlavní námitku proti vynálezu uváděl, že jeho užíváním ztratí slepci kontakt s vidícími. Braille vydal několik publikací na svou obranu a poté se uchýlil k milované hudbě. 

Nečekaný obrat 

V únoru 1844 se slepecký ústav definitivně přestěhoval na ulici Boulevard des Invalides. Během slavnostního otevření, kterého se zúčastnil i nemocný Braille, zazněla jedna novinka: Preferovaným písmem školy se stane jeho šestibodový systém. Ředitele Dufaua totiž o kvalitě vynálezu přesvědčil asistent Gaudet a nepřítel se jako zázrakem proměnil v podporovatele nové metody. 

TIP: Literatura psaná hlasem: Jak vypadaly knihy před vynálezem knihtisku?

Od roku 1847 se používal tiskařský lis, který umožňoval vydávat knihy ve slepeckém písmu. Kód se tak šířil po Evropě a postupně dobyl svět. Sám vynálezce podlehl v roce 1852 tuberkulóze, a největších milníků svého výtvoru se tedy nedožil: O dva roky později přiznalo francouzské ministerstvo Braillovu písmu status oficiálního vzdělávacího nástroje pro potřeby slepců a roku 1878 jej mezinárodní kongres v Paříži přijal coby primární systém zápisu pro nevidomé. 

Písmo jako binární kód

Braillovo písmo představuje netradiční příklad dvojkové soustavy neboli binárního kódu, využívajícího pouze číslice 0 a 1. Jeho znaky tvoří mřížka šesti bodů, uspořádaných do obdélníku ve dvou řadách po třech. Na každém místě se bod buď vyskytuje, nebo ne. Podle kombinatorických principů lze potom kódovat 64, respektive 63 znaků, jelikož úplně prázdný znak odpovídá mezeře.