Loch Assynt: Země kamení a deště

Oblast okolo jezera Loch Assynt patří k posledním skutečně opuštěným místům, která v Evropě najdete. Zatímco v Tatrách i v Alpách stačí jít pět až šest hodin kterýmkoliv směrem a narazíte na civilizaci, v tomto severozápadním výběžku Skotka se můžete ztratit na dva i tři dny, pokud po tom vaše srdce touží. Větrem ošlehaná a věčně vlhká krajina však rozhodně není prázdná: kde chybí lidé, tam se daří tuleňům, jelenům i koloniím ptáků, a pokud budete mít štěstí a k dispozici loď, můžete dokonce spatřit velryby či delfíny.

Kdysi zelená země

Na první pohled se krajina okolo jezera Assynt jeví jako nepřístupná a neplodná směsice vodních ploch a holých kopců a – upřímně – ani na druhý pohled si nepovede lépe. To, co občas vypadá jako scéna z cizí nepřátelské planety, je ovšem „novinka“ z relativně nedávné historie. Před pěti tisíci lety představoval tzv. Kaledonský les (Římané pojmenovali Skotsko Kaledonie) mohutnou mozaiku pastvin s vysokou trávou, remízků kosodřevin a hlubokých pralesů. Kromě špiček nejvyšších kopců šlo o živou zelenou krajinu, kterou obývala stáda praturů, smečky vlků, medvědi, rysi i bobři. Půda okolo Assyntu je jako jedna z mála v této části Skotska skutečně úrodná a příchod člověka a především prvních zemědělců krajinu výrazně narušil. Kromě vypalování lesů se na podobě zdejší země podepsal i nástup studenějšího počasí, které přálo rozvoji vřesovišť a bažin. 

Smrtelnou ránu však místním lesům zasadila industrializace. Se začátkem napoleonských válek obrovsky vzrostla poptávka po dřevě a po jejich skončení zase potřebovala průmyslová revoluce palivo pod kotle svých parních strojů. Řada místních šlechticů se navíc přestěhovala z rodových hradů do pohodlných – a drahých – center obchodu, jako byly Edinburgh, Glasgow, nebo přímo Londýn. Čím bezohledněji dřevaři rabovali lesy, tím víc byznys kvetl. Na uvolněných plochách se totiž okamžitě mohly začít pást ovce, jejichž vlna se ve velkém zpracovávala v textilních manufakturách. Vlněná horečka pak připravila o domov tisíce místních rodin, které brutální majitelé půdy obvykle odsunuli do chudinských čtvrtí Edinburghu či Glasgowa. Z původního lesa se dodnes zachovalo asi 1 %.

Vrtkavé větry

Zničená země však v sobě nese cosi magického, jakousi kombinaci vzdoru a melancholie. Je jedno, jak dobře se na svůj výlet vybavíte – na sto procent se můžete spolehnout, že se namočíte. Silné atmosférické proudění sem z Atlantiku neustále přináší intenzivní přeháňky a staré moudro, že v horách se počasí může změnit z minuty na minutu, zde platí doslova. Na přelomu jara a léta se za zcela slunného počasí můžete vyškrábat na nevysoký brdek, abyste si užili krásný výhled – načež zpozorujete k zemi přilepený mrak ženoucí se rychlostí auta. Než seběhnete sto metrů dolů, zaslepí vás sněhová vánice, ve které sotva zvládnete najít batoh ponechaný u paty kopce. Navíc nikdy nevíte, jestli nečas potrvá jen pár minut, nebo půl dne. Počasí je zde natolik vrtkavé, že meteorologové své předpovědi běžně upravují několikrát denně. V kombinaci s minimálním mobilním pokrytím hlouběji ve vnitrozemí se výlet špatně připraveného turisty může lehce změnit v boj o přežití. 

A v bezpečí rozhodně nejsou ani ostřílení lezci. Například jen za loňskou zimu zemřelo ve skotských horách dvanáct dobře vybavených a zkušených horolezců – slušné skóre na kopečky, z nichž nejvyšší se tyčí „pouhých“ devět set až tisíc metrů nad hladinu moře. Pokud se zraníte a někdo vám přijde na pomoc, můžete obvykle děkovat záchranářům-nadšencům. Tuto část hor totiž nepokrývá žádná profesionální horská služba.

Roztodivné kameny

Přes zmíněná nebezpečí představuje oblast okolo Loch Assynt úplné požehnání jak pro milovníky chůze, tak pro nadšence geologie. Zde totiž můžete obě vášně skvěle zkombinovat v geoparku zapsaném na seznam UNESCO, který se rozkládá na ploše dvou tisíc čtverečních kilometrů. Kvůli téměř nulovému zalesnění tu můžete sledovat jedny z nejstarších hornin v Evropě zcela obnažené erozí. Stáří některých z nich přitom přesahuje tři miliardy let. Sáhnout si můžete na tzv. metamorfované horniny, které vznikly doslova slitím různých hornin v zemské kůře za působení obrovského tlaku a teplot během prekambria, nejstaršího období vývoje planety. Kromě toho zde uvidíte různé druhy pískovce i vápence v naprosto unikátních kombinacích.

Právě tady se navíc zrodila teorie o zemských tektonických deskách. Představa o potenciálním pohybu jednotlivých plátů horniny vyvolávala mezi viktoriánskými vědci nekonečné teoretické hádky. Celou věc se proto rozhodli rozlousknout geologové John Horne a Ben Peache, kteří prošli oblast křížem krážem a zjistili, že množství plátů mladších hornin se zarylo do těch starších a vyzvedly je nad sebe. Poprvé v historii tak někdo dokázal, že povrch Země neustále „cestuje“.

Volně se toulat

Vznikla zde tak řada pozoruhodných vrcholků, kterým všudypřítomná blízkost moře dodává ještě další rozměr krásy. Můžete vyšplhat na majestátní sérii hřebenů, jejichž součást tvoří i Cul Mor, nebo třeba zamířit k osamělé homoli Quinag, která ze všeho nejvíc připomíná pirátskou loď na vlnách. Ať se rozhodnete pro kterýkoliv z nepřeberných vrcholků v okolí, můžete si být jisti, že takovou podívanou jinde nenajdete: Za slunného dne dohlédnete až na nejzápadnější část Velké Británie, souostroví Vnější Hebridy s prominentním ostrovem Lewis. Pokud sklouznete pohledem níž, rozprostře se pod vámi mozaika stovek drobných jezer, zátok i skutečně masivních „lochů“, které vytvářejí dojem zkrabatělého plátku ementálu naplněného vodou. 

TIP: Zrození Nessie: Kde se vzala legenda o Lochnesské příšeře?

Jeden z největších zážitků, jaké vám může okolí Loch Assynt nabídnout, pak představuje kempování na břehu jezera. Před deseti lety schválil skotský parlament zákon, který umožňuje zcela volný pohyb po horách bez ohledu na to, zda je půda soukromá, či nikoliv. A protože je v této oblasti obydlena pouze malá část pobřeží, máte k dispozici nekonečnou krajinu, kudy můžete bloudit podle libosti. Asi nic se vám nevryje do paměti tak, jako když ráno vstanete ze spacáku na břehu odlehlého, bezejmenného jezera, zatímco po hladině víří cáry mlh a jediného společníka vám dělá hučící vítr. Tehdy se můžete cítit skutečně sami. A takový pocit se dnes v Evropě hledá už jen těžko.