Lijiang: Romantické zákoutí Číny

Lijiang je hlavním kulturním centrem národnostní menšiny Naxi. Jeho historie sahá až do 13. století k mongolské dynastii Yuan, kdy se Naxiové nejspíš přesunuli z oblastí centrálního Yunnanu trochu víc na sever. Naxiové jsou tibetobarmská národnostní menšina, která nejspíš pochází z oblastí dnešního západního Sichuanu. Mají vlastní jazyk, i když většina Naxiů mluví i čínsky, yisky nebo tibetsky. Dokonce si do dnešních dnů uchovali i svou kulturu, rituální písmo Dongba a částečný matriarchát.

Zatímco muži dnes už většinou nechodí v krojích a od ostatních obyvatel Číny byste je jen těžko rozeznávali, spousta žen své kroje neodložila. A jak to s krojem často bývá, mladé ženy dělá ještě krásnějšími, starší ženy ještě ctihodnějšími. Jednoduché vyšívané střevíce už dnes sice často nahradily obyčejné boty, ale dlouhé kalhoty, skládané sukně a vyšívané krátké kabátky zůstaly. A málem bych zapomněl na to nejdůležitější, ženy na zádech nosí prošívaný klín s kapucí. Klín je tmavé barvy, jako jasné noční nebe, na sobě má vyšitých sedm barevných kol, ze kterých vede sedm třásní, pod klínem se nachází stříbrobílá kapuce, která zevnitř připomíná měsíc v úplňku a z venku je krytá ovčí kůží. Celé se to vzadu svazuje bohatě zdobenými pásky. Většina žen dnes na hlavě nosí tmavě modrou čepici s malým kšiltem, tradiční turbany dnes můžeme vidět asi hlavně v době oslav tradičních svátků.

Jedním z nejzajímavějších aspektů Naxijské kultury je jejich tradiční náboženství, které pravděpodobně vychází z tibetského Bönu, ale je mimo jiné ovlivněno jak čínským, tak tibetským buddhismem. Podle legendy jej Naxiům přinesl bönistický lama. Nazývá se Dongba a v jazyce Naxiů znamená „Moudrý muž“. Jedná se o náboženství, které klade největší důraz na spojení člověka s okolní přírodou. Naxiové věří, že člověk a příroda jsou jako sourozenci, kteří měli stejného otce, ale různé matky. Dongba věří, že vládci světa jsou bohové Shv, chiméry, z části lidské, z části hadí a hlavní úlohou šamana dongba je vlastně uklidňovat tyto bohy, aby svým hněvem, často nechtěně, nezpůsobovali zemětřesení a jiné přírodní katastrofy.

Dongba ale není jen náboženství, ale i velmi zajímavé písmo. Podle některých se jedná asi o jedno z posledních hieroglyfických písem na světě, někde se dá dočíst, že je to písmo piktografické. Pravda je, že opravdu vypadá jako obrázky. Písmo Dongba nedokáže přesně zaznamenat naxijský jazyk a i v historii sloužilo pro náboženské účely. Navíc při čtení klade velký důraz na znalosti a zkušenosti, jak pisatele, tak čtenáře konkrétního textu. Písmo Dongba je do značné míry rozluštěno a je o něm napsaná snad celá knihovna, jeden regál určitě. Dnes, když se člověk prochází starým Lijiangem, tak může písmo Dongba obdivovat na mnoha zdech místních domů, někdy i s vysvětlivkami v čínštině. Možností je taky navštívit Muzeum kaligrafie Dongba, kousek od Čtvercového náměstí.

Starobylý Lijiang

V samotné prefektuře Lijiang se tradičně i dnes kromě Naxiů nacházejí i mnohem známější Yiové, ale také Pumiové, Lisuové nebo Tibeťani. Moderní město Lijiang, samo ve výšce okolo 2 400 m n. m.,  je zasazeno ve stínu vysokých Sněžných hor s výhledem na jednoho z jejich největších velikánů Sněžnou horu Nefritového draka 5 596 m n. m. Skoro uprostřed moderního města se nachází starobylý Lijiang, město se skoro 800 lety historie. Dlouhou dobu bylo jedním z významných obchodních uzlů na tzv. Cestě koní a čaje, nebo taky Jižní hedvábné cestě. A dodnes můžeme na ulicích obdivovat obchody s čaje, dnes ale i vynikající místní kávou, stříbrotepce a mnoho dalšího.

Dalo by se říct, že je postaveno podle pravidel fengshui, žádná z uliček není přímá, aby energie a případní nepřátelé bloudili a atmosféru osvěžuje velké množství vodních kanálů. Kameny dlážděné ulice a uličky krásně kontrastují s tradičními dřevěnými stavbami. Prostě Lijiang nabízí překrásné pohledy za jakéhokoliv počasí, dokonce si myslím, že nekrásnější je za slabého deště brzy ráno těsně po svítání. Od roku 1997 je staré město Lijiang pod správou UNESCO a myslím, že si to rozhodně zaslouží.

Západní turisté jej objevili snad ještě dřív, než ti čínští a i přes drobné klopýtání se k turismu oficiální orgány postavily dobře. Dnes je z Lijiangu většinou takový skanzen, ale rozhodně skanzen, který toho má hodně co nabídnout. Brzké raní procházky uličkami téměř bez lidí, za jasného počasí s výhledem až na Sněžnou horu Nefritového draka.

V provincii Yunnan se pěstuje prvotřídní káva a v Lijiangu je mnoho míst, kde ji můžete bezchybně připravenou ochutnat hned po ránu. Hlad se dá dobře zahnat místní plackou Baba nebo tradičním želé. Široké daleké okolí města nabízí nespočet možností k výletům.

I kdybychom ale nechtěli jet do starobylé vesnice Baisha, na Sněžnou horu Nefritového draka, k Soutěsce tygřího skoku nebo do města Shangrila, můžeme strávit jen v Lijiangu i několik dní a pořád je co vidět, co dělat a co jíst. Za návštěvu rozhodně stojí zrekonstruovaný palác rodiny Mu, nad kterým se tyčí věž Wangu, s nádherným výhledem jak na staré město, tak na hory. Mimo jiné si dnes může cestovatel vychutnat folklór přímo v ulicích, ale jedním z nejkrásnějších způsobů trávení času je prostě jen tak bloudit v uličkách.