Libri prohibiti: Kdy zrušila katolická církev seznamy zakázaných knih?
Knihy coby stěžejní nositelky lidského myšlení se již od prvopočátků své existence stávaly terčem nejrůznějších cenzorských zásahů. Každá doba tak měla a má své zakázané knihy
První seznam zakázaných svazků zvaný Decretem Glasianum spatřil světlo světa už v 9. století, ovšem katolická církev jej nikdy neučinila oficiálním. Církevně uznaný Index librorum prohibitorum se objevil až víc než sto let po vynálezu knihtisku: Zahrnoval veškerá díla s kacířskou, antiklerikální či lascivní tematikou, jež mohla podle církevních hodnostářů přivést věřící na scestí.
První index oficiálně vydal papež Pavel IV. roku 1559, poté co nařídil inkvizitorům, aby seznam nevhodných knih sestavili. Poslední soupis zakázaných děl vyšel roku 1948, ovšem oficiálně ho církev zrušila až v roce 1966 vyhlášením papeže Pavla VI. Ovšem četba zakázaných děl byla i nadále hříchem, čitateli již jen nehrozil žádný církevní trest.
Kepler, Balzac i Bible
Na zmíněném seznamu se postupně objevila celá řada knih: včetně děl Johannese Keplera, Immanuela Kanta či Reného Descartese, románů Honorého de Balzaca, Gustava Flauberta nebo Victora Huga, ale také včetně některých církví neuznaných překladů Bible. Z českých autorů figurovala na indexu například díla Václava Budovce z Budova.
Za nejstarší tištěný seznam zakázaných knih je považována v Čechách publikovaná redakce papeže Klementa VIII., kterou z iniciativy arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé vytiskl v Praze roku 1596 Václav Martin z Jenčic. Ovšem nejznámějším dílem je v tomto směru dozajista práce jezuity Antonína Koniáše (1691-1760), který ve svých indexech zohlednil potřeby domácích cenzorů, neboť dřívější seznamy zakázané literatury obsahovaly pouze zahraniční knižní produkci.
