Letci proti pěšákům: Zrod bitevního letectva za Velké války (2)

Když v listopadu 1917 podnikli Němci protiútok u Cambrai, bitevní letky dostaly za úkol oslabit nepřátelské pozice ostřelováním a připsaly si rozhodující zásluhu na úspěchu. Na začátku velké císařské jarní ofenzivy (21. březen 1918) měli Němci k dispozici 38 Schlachtstaffeln a u některých už létaly i nové Halberstadty CL.IV nebo Hannovery CL.III.

Předchozí část: Letci proti pěšákům: Zrod bitevního letectva za Velké války (1)

Ve velkých počtech systematicky útočily na místa, kam pak udeřila vlastní pěchota. Jejich cílem se stávaly i nepřátelské dělostřelecké baterie, které se jim někdy dařilo úplně umlčet. Velmi náročné byly útoky na dohodová letiště. Ta se totiž nacházela poměrně daleko za frontou a bitevníky tak musely letět dlouhou dobu nad nepřátelským územím, odkud na ně pálila každá dostupná hlaveň. Dosavadní zkušenosti ukázaly, že k bitevním akcím by se hodil ještě mnohem odolnější letoun, a v Německu se na takovém ve společnosti Junkers & Co už dlouho pracovalo. 

Pancéřovaný speciál

Všechny letouny Velké války měly velmi podobnou konstrukci. Trupy i křídla se stavěly z dřevěných žeber a nosníků a kryl je potah z lakovaného plátna, takže jejich výroba připomínala spíše výrobu čalouněného nábytku než moderní strojírenství. Dne 28. ledna 1917 ale vzlétl prototyp firmy Junkers nesoucí tovární označení Junkers J 4 – šlo o letoun zcela nové koncepce a doslova revoluční stavby.

Měl kostru z duralu a některé – více namáhané části – z oceli. Křídla i ocasní plochy pokrýval duralový vlnitý plech o tloušťce 0,38 mm, který se vyznačoval výbornou pevností. Celou příď s řadovým motorem Benz Bz IV o výkonu 147 kW tvořila pancéřová vana z 5mm plechů z chromové oceli. Mimořádně odolná skořepina vážila 470 kg, chránila pilota, pozorovatele i benzinovou nádrž tvořící část pilotovy sedačky. Jen část trupu za pracovními prostorami osádky krylo lakované plátno jako u běžných letounů té doby, stroj měl samonosná křídla jen s minimem vzpěr.

Pancéřovaný speciál

Jeho tvůrce Hugo Junkers chtěl původně stavět jednoplošník, ale inspektorát německého vojenského letectva zadalo dvouplošník, což Junkers obešel tím, že spodní křídlo zkonstruoval mnohem menší než horní. Jeden z jeho konstruktérů Fritz Brandenburg na první lety vzpomínal: „Nebyl to žádný jednoduchý experiment. Stroj byl velmi těžký na ocas a pilot, aby ho udržel ve vzduchu, musel úplně potlačit řídicí páku. Podařilo se nám to ale vyřešit. Pak začalo dlouhé a obtížné období vystrojování, zalétávání a úprav pro frontové využití. Provedli jsme nesčíslně množství dílčích zkoušek pro jednotlivé části. Potíže působilo zabudování pancéřové vany, ale i to se podařilo vyřešit ruku v ruce se závěrečnými zkouškami kovových dílů.“

Letoun nakonec úspěšně prošel všemi testy a v březnu 1917 následovala objednávka 50 sériových strojů, které dostaly vojenské označení Junkers J.I. První letouny vojenské letectvo převzalo už v červenci a do výzbroje je dostala letka určená ke spolupráci s armádou Flieger-Abteilung 19. Nad nepřátelské území v oblasti Yper poprvé vzlétl 1. srpna 1917. Let probíhal ve výšce pouhých 50 m nad zemí a v husté palbě z pěchotních zbraní. Junkers sice dostal několik zásahů, posádku však bezpečně donesl domů. 

Přímá letecká podpora 

V létě 1917 výrobce dodal další Junkersy J.I letkám určeným ke spolupráci s pěchotou (Flieger Abteilung-Infanterie). Kromě přímých útoků ručními granáty nebo kilogramovými pumami Fliegermaus podnikaly hlavně průzkumné lety nad postavení nepřítele v nízkých výškách. S vlastní pěchotou osádky komunikovaly pomocí světlic, dýmovnic, praporků a barevných terčíků, některé stroje dostaly dokonce radiostanice. Šlo vlastně o přímou leteckou podporu v tom nejmodernějším pojetí.

Letouny si brzy získaly přízeň pilotů, kteří je láskyplně přezdívali Möbelwagen (stěhovací vůz) nebo Fliegender Panzer (létající tank). Jako velká nevýhoda se ale ukázal jejich dlouhý rozběh při startu, který činil až 125 m, a dlouhý dojezd při přistávání. Junkers J.I měl totiž přistávací rychlost 80 km/h, což komplikovalo provoz z rozbahněných polních letišť ve Francii. Junkersy proto po jarních a podzimních deštích často operovaly ze stálých základen s pevným povrchem dál za frontou. Přesto bylo velení letectva spokojeno a už v prosinci 1917 objednalo dalších 100 kusů. 

Nejdokonalejší bitevník 

Na jarní ofenzivu roku 1918 jich měli Němci k dispozici více než sto a útočící pěchotě poskytovaly tyto stroje neocenitelné služby. Dokázaly létat v minimální výšce v dešti střel, protože pancéřová vana byla pro pěchotní zbraně i střepiny granátů neprůstřelná. Díry v křídlech tolik nevadily a je doložen i návrat letounu, který dostal 400 zásahů! Nad nepřátelským územím nebyl žádný bitevník sestřelen a do rukou nepřítele se jako první dostal až vrak na opuštěném letišti po ústupu z podzimu 1918.

TIP: Junkers Ju 87: Německý postrach nebe

Německé velení objednalo celkem 303 těchto letounů, dokončit jich továrny stačily jen 227 a k jednotkám zamířilo 189 kusů. Po kapitulaci padlo do rukou vítězů mnoho J.I a tento model vzbudil zaslouženou pozornost. Jeden stroj se v květnu 1919 dostal jako válečná kořist i za oceán a dnes se nachází v kanadském Národním leteckém muzeu. Hugo Junkers i přes úspěch svého bitevníku tvrdil, že budoucnost patří samonosným jednoplošníkům, a od konce roku 1917 pracoval na stroji továrního označení Junkers J 10.

Šlo o mohutný dvoumístný letoun celý z vlnitého plechu, tentokrát však bez oné pancéřové vany. Od země se poprvé odlepil 4. května 1918 a po dokončení testů přišla objednávka na 47 kusů. Letoun měl velmi aerodynamický tvar a i přes svou váhu létal rychlostí 190 km/h. Do konce války letectvo převzalo jen šest kusů označovaných Junkers CL.I., ty se ale do konfliktu zapojit nestihly.