Létající benzínky: První pokusy s tankováním za letu se uskutečnily již před 100 lety

Už za první světové války došlo k útokům na cíle v hlubokém týlu nepřítele. Jedním z nejdůležitějších faktorů během těchto akcí byl dlouhý dolet, který bombardérům dovolil misi na velkou vzdálenost a pak i bezpečný návrat. Vyčerpání paliva a následná havárie přitom patřila k nejobávanějším scénářům. 

Tento problém zaujal amerického konstruktéra ruského původu Alexandra de Severského, který se mu začal věnovat. Přestavěl několik bombardérů Airco DH-4 tak, aby z nádrže jednoho šla spustit hadice, kterou pak zachytil pozorovatel druhého a zasunul ji do své nádrže. K experimentu došlo 25. června 1923 a vše fungovalo, jak mělo. 

Armádu projekt zaujal a během léta došlo k dalším dálkovým letům s tankováním. Dne 27. srpna 1923 se uskutečnil let trvající 37 hodin, během nějž proběhlo devětkrát doplňování paliva. Vše vypadalo velmi nadějně a armáda uvažovala o zavedení této techniky u běžných bombardérů. Dvacátá léta ale zbrojním projektům nepřála. Docházelo ke snižování roz počtů a nakonec vše skončilo v zapo mnění. S podobnou myšlenkou přišlo několik vizionářů i ve Francii a Velké Británii, k realizaci ale nedošlo.

V civilním sektoru

Zatímco vojáci šetřili, soukromá společnost Flight Refueling nápad dál rozvíjela a roku 1938 ho začala používat na transatlantických trasách. Ty uskutečňovaly hydroplány Short Empire, které nejprve odstartovaly s ne zcela plnými nádržemi. Potom se k nim přiblížil druhý stroj s tankovacím zařízením a doplnil jim palivo na váhu, se kterou by se od hladiny prostě nedokázaly odlepit. Až do vypuknutí druhé světové války došlo k 15 úspěšným přeletům Atlantiku.

Když koncem války britské Královské letectvo plánovalo bombardování Japonska pomocí svých čtyřmotorových lancasterů a lincolnů, na systém si vzpomnělo, přičemž jako tankery měly sloužit zastarávající halifaxy. Japonské císařství ale kapitulovalo dřív, než mohlo dojít k bojovému použití.

Doplňování paliva za letu se zkoušelo i v USA, jednalo se ale zatím jen o experimenty. Až krátce po konci války se rozjela sériová výroba tankovacího zařízení pro Boeing B-29 Superfortress, který představoval tehdy nejvýkonnější těžký bombardér na světě. Další stroje tohoto typu byly přestavěny na cisternové a dostaly označení KB-29M. Na tyto operace se specializovala 43. bombardovací squadrona, která se brzy přezbrojila na modernější B-50.

Nonstop kolem světa

Stejná jednotka provedla 26. února 1949 propagační let, při němž stroj pojmenovaný Lucky Lady II odstartoval z Carswellu v Texasu a zamířil nad Atlantik. Poprvé čerpal nad Azorami, pak nad Saúdskou Arábií, Filipínami a nad Havají. Stroj přistál opět v Texasu 2. března po ulétnutí 37 742 km bez mezipřistání. Tento výkon naprosto nadchl velitele amerického strategického letectva generála Curtise LeMaye, který pro tisk uvedl: „Mise ukázala, že letectvo může poslat bombardéry ze Spojených států na jakékoli místo na světě, které vyžaduje atomovou bombu.“ 

Brzy začaly tankovací nástavce dostávat i jiné typy bombardérů a také lehčích letounů. K prvnímu ostrému nasazení došlo během války v Koreji, když 6. července 1951 tři průzkumné proudové RF-80A odstartovaly ze základny Tegu na jihu poloostrova a po doplnění paliva u Wonsanu (čímž se zdvojnásobil jejich dolet) pokračovaly ještě hlouběji nad Severní Koreu. Tankovací nástavce dostaly i mnohé stíhací bombardéry F-84 Thunderjet a místo zdlouhavé přepravy pomocí lodí přelétaly do Koreje přímo z USA.

Do nové války?

Mnohem větší význam měla tato metoda pro strategické letouny. V podmínkách stupňující se studené války americké velení stále více spoléhalo na odstrašení Sovětů pomocí mohutné flotily svých bombardérů. Nejprve šlo o druhoválečné B-29, ale brzy nastoupily proudové B-47 Stratojet, B-58 Hustler a koncem 50. let pak především osmimotorové B-52 Stratofortress.

Ty měly k případnému úderu atomovými pumami na SSSR vzlétat z různých základen prakticky po celém světě a nad cíl se dostat právě pomocí tankování za letu. V některých obdobích se bombardéry dokonce trvale nacházely ve vzduchu, aby mohly na případné vyhrocení krize reagovat okamžitě, a to i v případě, kdy Sověti udeří jako první a zničí základny strategického letectva.

Upravené strategické bombardéry v 50. letech přestaly Američanům stačit a velení strategického letectva proto zadalo vývoj specializovaných strojů. Do služby tak vstoupily Boeingy KC-97. V lednu 1957 velení letectva uskutečnilo operaci Power Flite, během které tři B-52B obkroužily zeměkouli za 45 hodin a 19 minut. Urazily při tom 39 147 km a tankování zajišťovaly KC-97. Ty ale pomalu přestávaly stačit, a tak je ve službě začaly nahrazovat výkonné KC-135 Stratotanker.

Letadla i vrtulníky

V 60. letech začalo tankery používat i námořní letectvo. Jeho KA-3B Skywarrior zachránily mnoho osádek, které se vracely z misí nad mořem a měly pak potíže při opakovaných pokusech o přistání na letadlové lodi. Nabyté zkušenosti se pak velmi hodily, když se námořní letectvo zapojilo do operací nad Vietnamem. Stíhací bombardéry A-4 Skyhawk, A-6 Intruder a A-7 Corsair II vzlétaly do akcí s maximálním nákladem pum a chybějící palivo pak během misí doplňovaly z tankerů. Doprovodné stíhačky F-4 Phantom II je mohly doprovázet jakkoli dlouho a dokázaly krýt i několik útočných vln. V oblasti zůstávaly, dokud jich bylo třeba, a vracely se, až nálet skončil. To jim dávalo velkou výhodu nad severovietnamskými migy. Letectvo námořní pěchoty k tankování používalo zase KC-130 Hercules, jež mohly doplňovat palivo i vrtulníkům, které v konfliktu hrály stále důležitější roli.

Američané při náletech na severní Vietnam koncem roku 1972 nasadili i strategické B-52 Stratofortress. K provedení operace použili impozantní sílu – na Andersonově letišti na Guamu shromáždili 153 bombardérů. Za 11 nocí náletů se uskutečnilo 729 startů Boeingů B-52, během nichž svrhly více než 15 000 tun pum na Hanoj, Haiphong a řadu dalších cílů. Jednalo se o nejmasovější použití strategických bombardérů od korejské války. Doprovodné stíhací letouny přitom braly palivo od tankerů KC-135.

Vulcany nad Falklandami

Tankování za letu používalo také britské RAF, hlavně pro své strategické bombardéry. Bojového nasazení se dočkaly na jaře 1982, kdy jejich Avro Vulcan několikrát zaútočily na cíle na Falklandských ostrovech obsazených Argentinci. Na cíl vzdálený 15 000 km muselo každý jeden stroj doprovázet 14 tankerů Handley Page Victor. Ty si vzájemně předávaly palivo a pak se jeden po druhém vracely zpět, aby na Falklandy a zpět doletěl jediný bombardér.

Dne 16. ledna 1991 odstartovalo ze základny Barksdale v Louisianě sedm bombardérů B-52G k náletu na cíle v Iráku. Ty během letu několikrát tankovaly a po vypálení letounových střel se vrátily po letu trvajícím 35 hodin! Tankery se používaly i po přelomu tisíciletí v konfliktech s mezinárodním terorismem v Afghánistánu a v Iráku.

Možnosti budoucnosti

Pozadu nezůstává ani Čína, která vyrábí Xiany H-6, vzniklé na základě sovětských bombardérů Tu-16. Rusko od počátku 80. let zase používá čtyřmotorové Iljušiny Il-78. Je velmi pravděpodobné, že v současné době doplňují palivo i bombardérům útočícím na Ukrajinu. Prakticky všechna velká letectva mají schopnost i tankování za letu pro vrtulníky. Buď mezi sebou navzájem nebo z pomalejších vrtulových strojů, jako například KC-130 Hercules. U námořních helikoptér převládá doplňování paliva z plující lodě.

Americké letectvo stále má přes 50 let staré KC-135 Stratotankery, ty využívají jak strategické bombardéry B-2 Spirit, tak nejnovější generace armádních stíhaček F-22 Raptor a F-35 Lightning II. Námořní letectvo v posledních letech experimentuje s bezpilotními tankovacími prostředky. Dne 4. června 2021 převzal palivo stíhací F/A-18E Super Hornet z prototypu dronu MQ-25. V případě zahájení sériové výroby mají tyto prostředky startovat z palub letadlových lodí, což by tankování posunulo zase o další krok vpřed.