Leninovo město na dohled: Jakou taktiku uplatňovali před branami města vojáci Wehrmachtu? (2)

Minová pole okolo Leningradu byla v zasněženém porostu prakticky neviditelná a dokázala výrazně zpomalit postup sovětské pěchoty. Německé oddíly také neustále budovaly polní kryty, okopy a bunkry z klád, jež je chránily před dělostřeleckými přepady. Fronta se v této oblasti nadlouho zastavila, a tak měli (nejen) Němci na posilování obrany dost času.

Předchozí části: Leninovo město na německý dohled: Stagnace východní fronty (1)

Válka s partyzány

Časový faktor však pracoval i pro obránce Leningradu, kteří již během první válečné zimy vykopali stovky kilometrů protitankových příkopů a zákopů. Mezi troskami staveb budovaly pracovní oddíly žen a větších dětí překážky a střelecká postavení, která se během obležení neustále vylepšovala. Tak jako sovětská vojska neměla dostatek sil prolomit německou obranu, neměli by ani Němci dost vojáků k dobytí Leningradu.

V jejich blízkém týlu navíc začaly působit partyzánské oddíly. Území obsazené německou armádou nebylo liduprázdné a přes úsilí mobilních hlídek a polního četnictva se partyzánům dařilo pronikat do německého zápolí. Jejich hlavní cíle představovalo ničení vojenských skladů, zásobovacích autokolon a železničních tratí. Do protipartyzánských akcí musely být nasazovány stovky vojáků, ovšem tyto operace vykazovaly ne zcela uspokojivé výsledky. 

Útoky střídají protiútoky

Sovětské armády Volchovského frontu již od podzimu 1941 prováděly útoky na východní postavení německé 18. armády, jenže bez výrazných úspěchů. I když úder Rudé armády pronikl hlouběji do německé obrany, nemohl se kvůli terénním překážkám rozvinout a rychlé protiútoky na křídla postup zastavily. Tímto způsobem Němci na jaře 1942 prakticky zničili 2. údernou armádu, která sice prorazila hluboko do německého koridoru, ale nepodařilo se jí obsadit německé uzly obrany.

Tohoto úspěchu však Němci nedokázali využít, protože jejich zálohy byly vyčerpané a na útok proti armádám Volchovského frontu nebylo ani pomyšlení. Během dlouhých měsíců tak zůstávala strategická situace prakticky stejná. Ještě složitější situace panovala pro sovětská vojska v západním sektoru, kde linie fronty kopírovala řeku Něvu. Překonat ji nebyl (zvláště v zimě) problém, ale udržet a rozvinout předmostí se Rudé armádě opakovaně nedařilo kvůli německým obranným uzlům, minovým polím a rozsáhlým zátarasům. Sovětské dělostřelectvo, jež by dokázalo tyto uzly vyřadit z boje, bylo nepřesné a slabé.

Krvavé šachy

Na změnu situace si musela Rudá armáda počkat až do ledna 1943, kdy se podařilo prolomit a udržet otevřený koridor do Leningradu podél Ladožského jezera. V bojích u Leningradu byli Němci lepšími taktiky, jenže rozhodnutí neobsadit město z léta 1941 se jim krutě vymstilo. Sovětské divize Leningradského frontu bez možnosti přísunu zbraní a munice z leningradských továren by byly odsouzeny ke zničení, zatímco německá skupina armád Sever by problém se zásobováním zřejmě neměla a mohla tak svést rozhodující bitvy s armádami Volchovského frontu.

TIP: Cesta života: Jak probíhalo zásobování Leningradu po zamrzlém jezeře

Armádní svazky obou stran se u Leningradu na dlouhé roky ocitly ve vzájemném šachu. Bitvy, které rozhodly o výsledku války, se svedly na jiných frontách a na vojáky u metropole na Něvě zbyly jen stále se opakující útoky a protiútoky na stále stejném bojišti – buď zmrzlém na kost a zasypaném sněhem, nebo naopak plném bažin a říček.

Dokončení v neděli 3. října