Legendární  kosmické skafandry: V čem letěli první Sověti a Američané?

Hlavním úkolem skafandru je ochránit nositele proti vnějším, často extrémním vlivům, které přitom mohou být očekávané – jako třeba výstup do otevřeného prostoru – nebo neočekávané, například v podobě dekomprese kosmické lodi. Jde ostatně o základní rozdělení skafandrů, a sice pro použití uvnitř a vně vesmírného plavidla.

Vnitřní obleky se uplatňují při startu, přistání a kritických operacích. Mají chránit před vakuem a postrádají mnoho funkcí, od poskytování energetických zdrojů přes zásobování dýchatelnou atmosférou až po větší možnost pohybu. Naopak skafandry pro práci vně lodi mají mnohem velkorysejší „obálku“ a přirovnání k plnohodnotným vesmírným lodím nijak nekulhá. Zajišťují tepelnou regulaci, dýchatelnou atmosféru, komunikaci, určitou zásobu vody a potravin, chrání před zářením a řeší i hygienické otázky… 

Vyvinuto za půl roku

• Označení: SK-1
• První použití: Vostok 1, 1961

Přípravy prvního letu člověka do vesmíru provázela zajímavá diskuse na téma, zda je vůbec skafandr potřeba. Konstruktéři lodi Vostok považovali pravděpodobnost ztráty tlaku v kabině za zanedbatelně malou a domnívali se, že skafandr představuje zbytečnou zátěž a že kosmonautovi postačí oblek pro přežití v extrémních podmínkách při eventuálním nouzovém přistání. 

Nakonec ovšem zvítězil názor, že je třeba zajistit maximální možnou ochranu, a světlo světa spatřil Skafandr Kosmičeskij neboli SK-1. 

Vyvinuli ho v závodě 918, známějším pod pozdějším označením Zvezda, a to za rekordního půl roku – což bylo možné především díky předchozím zkušenostem pracovníků s pilotními přetlakovými skafandry a také za použití „moderních manažerských metod“. Vývoj, výroba i testování se totiž odehrávaly souběžně.

Ačkoliv SK-1 o hmotnosti 23 kg vypadal velmi jednoduše, šlo o nesmírně sofistikované řešení s řadou funkcí. Například hledí přilby se zavíralo automaticky a oblek musel zabezpečit dostatečný komfort až po dobu deseti dní – jednalo se o maximální možnou délku letu Vostoku v případě selhání brzdicího motoru a vstupu do hustých vrstev atmosféry přirozenou cestou. 

Skafandr dále zajišťoval tepelnou regulaci a zásobování vzduchem, přičemž na dobu přistání na padáku měl dokonce jeho vlastní zásobu. A především musel kosmonauta chránit během mimořádných situací: V případě dekomprese kabiny by fungoval nejméně pět hodin a následně ještě po celých 25 minut přistávacího manévru. Po dosednutí by svého nositele udržel při životě 12 hodin v ledové vodě nebo tři dny na člunu při okolní teplotě až −15 °C. Pro setrvání na hladině sloužil nafukovací límec a v kapsách nechyběla výbava pro přežití včetně nože, pistole, zrcátka, nouzové radiostanice či látky odpuzující žraloky. Verze SK-2 pro kosmonautky pak brala v potaz užší ramena i širší hrudník žen a měla jinak tvarovanou spodní část pro zajištění hygienických potřeb.

Svítící rukavice

• Označení: Mercury Spacesuit
• První použití: MR-3 Freedom 7, 1961

Druhým kosmickým skafandrem se stal americký Mercury Spacesuit, jenž byl v mnoha ohledech jednodušší než jeho sovětský protějšek – už proto, že se nepočítalo s ochranou astronauta během katapultáže v závěrečné fázi letu, s možností přistání do polárních oblastí. Oblek neměl ani nafukovací límec pro dosednutí do vln oceánu: V takovém případě by si astronaut vyroloval gumovou manžetu u krku, jež měla skafandr utěsnit, takže by se proměnil v samostatný „nafouknutý“ člun. 

Jenomže chybička se vloudila už při druhém americkém vesmírném letu, který absolvoval Virgil Grissom s lodí MR-4 Liberty Bell v červenci 1961. Astronaut totiž manžetu vyroloval, ale zapomněl uzavřít ventil přívodu kyslíku, a když se poté neplánovaně ocitl ve vodě, začala tekutina vnikat ventilem dovnitř. Při dalších misích už měl oblek plovák, přesněji řečeno malý nafukovací vak s bombičkou oxidu uhličitého. Zároveň se u rukavic skafandrů programu Mercury nacházely na ukazovácích a prstenících malé lampičky a v temném prostoru lodi nabízely pomoc k nezaplacení.

V zájmu pohodlí

• Označení: G3C, G4C, G5C
• První použití: Gemini 3, 1965

V druhém americkém programu Gemini se používaly hned tři verze skafandru, a sice G3C, G4C a G5C. „Jednička“ byla čistě vývojová, zatímco model G2C sloužil k výcviku. Na oběžnou dráhu se dostal až G3C o hmotnosti 10,7 kg, který na sobě měla posádka prvního letu Gemini 3 a dále Walter Schirra a Neil Armstrong z Gemini 6, respektive 8. U letových exemplářů byla svrchní vrstva bílá, zatímco výcvikové modely ji měly stříbrnou, a v mnohém tak evokovaly skafandry programu Mercury – přestože reálně se zcela odlišovaly a vyráběl je někdo jiný.

G4C představoval pokročilejší verzi použitou všemi ostatními astronauty kromě posádky Gemini 7 a lišil se ve dvou základních parametrech. Jednak dostal dodatečnou vrstvu tepelné ochrany pro delší pobyt mimo loď během výstupů, a navíc měl integrované boty, což zvedlo jeho hmotnost na 15,4 kg. 

Speciální případ tvořil model G5C vážící pouhých 7,2 kg, jenž se uplatnil právě při Gemini 7 coby nejdelším letu programu. Už při osmidenní misi číslo pět si astronauti stěžovali na značné nepohodlí, když museli ve skafandrech zůstat celou dobu. Jenže „sedmička“ měla trvat téměř dvakrát déle, a aby ji astronauti zvládli, vznikl odlehčený oblek postrádající několik vnějších vrstev. Přilba nebyla pevná, ale nahradila ji hermeticky uzavíratelná měkká „kapuce“, zatímco na start a přistání nasazovaly posádky lehkou leteckou helmu. U skafandru pro Gemini se přitom uplatnila speciální látka „link net“: Jednalo se o tkaninu protkanou sítí, s propojenými oky, takže oblek držel tvar i při změně tlaku, což bylo na tehdejší dobu revoluční.

Cena za prvenství

• Označení: Berkut
• První použití: Voschod 2, 1965

Sovětská mise Voschod 1 se považuje za jeden z nejriskantnějších podniků v historii kosmonautiky. Posádka totiž v říjnu 1964 letěla jen v minimálně odzkoušené lodi a bez skafandrů. Tři muži měli na sobě pouze vlněné kalhoty a bundy připomínající teplákovou soupravu. Cíl zněl jednoduše – získat pro SSSR prvenství v letu vícečlenné posádky. A když Američané chystali dvoumístnou loď, musel mít Sovětský svaz kabinu pro tři kosmonauty. Proto se pustil daleko za hranici rizika…

Mise Voschod 2 v březnu 1965 se ovšem bez skafandrů neobešla – už proto, že se při ní měl uskutečnit premiérový výstup mimo loď. Jelikož se i tentokrát jednalo hlavně o prvenství, dostal se skafandr Berkut ke slovu poprvé a naposled. Oblek měkkého typu, tvořený několika vrstvami tkanin, nesl malý batoh KP-55 s třemi dvoulitrovými nádržemi na kyslík. Během letu jej měl k dispozici Alexej Leonov, zatímco jeho kolega Pavel Beljajev zůstal napojený na systémy lodi. 

Mimochodem, pro výstup bylo třeba vyvinout nafukovací přechodovou komoru, protože palubní elektronika se chladila vzduchem a v případě dehermetizace hrozilo její přehřátí. Po celou dobu výstupu pojila Berkut s plavidlem „pupeční šňůra“, tedy bezpečnostní kabel o délce 5,35 metru. Pod jeho vnějšími ochrannými vrstvami se pak nacházelo ocelové lanko, hadice nouzového přívodu kyslíku a elektrická kabeláž pro komunikaci s druhým kosmonautem i pro přenos dat z biologických senzorů. Skafandr vážil 20 kg, batoh 21,5 kg.