Legenda o Potěmkinových vesnicích: Jak vypadala cesta Kateřiny II. na Krym?

Označení pro přikrášlování pravého stavu věcí je odvozeno od jména milence Kateřiny II. Grigorije Alexandroviče Potěmkina. Ten se v sedmdesátých letech 18. století ve funkci generálního gubernátora území dobytých na Turecku soustředil na jejich kolonizaci a hospodářský rozvoj. Rovněž horlivě podporoval další expanzi proti Turecku i spolupráci s Rakouskem, která v roce 1783 umožnila anektovat Krym. Jednalo se o první ruskou anexi, druhou uskutečnil režim prezidenta Vladimira Vladimiroviče Putina.

Velkolepá podívaná

Čtyři roky po zabrání Krymu se carevna rozhodla toto území navštívit. Na cestu se vydala z Petrohradu v lednu 1787 v doprovodu císaře Josefa II., diplomatů, dvořanů a dopisovatelů, kterým hodlala prezentovat Rusko jako silnou a bohatou velmoc. Také u příležitosti vítězství nebo rodinných oslav vždy pořádala okázalé dvorské slavnosti. Její bohatství mělo kontrastovat s chudobou jejích rivalů. 

Výprava v „byzantském stylu“ potřebovala 14 cestovních vozů, 124 saní a 40 náhradních saní, do nichž bylo zapřaženo 560 koní, kteří se museli na každé zastávce vyměnit. Všechny saně byly vybaveny vzácnými kožichy a kožešinami, což ještě podtrhovalo orientální přepych. Vzhledem k zimnímu období, kdy slunce brzy zapadá, plály na některých úsecích po obou stranách cesty obrovské hranice, aby se noc proměnila v den. 

Během cesty monotónní krajinou zapadanou sněhem ještě více vynikal extrémní rozdíl mezi nádherou průvodu a očividnou chudobou nevolníků. V Kyjevě se účastníci přesunuli na sedm velkých galér a 73 menších lodí a po Dněpru se vydali přes území, které spravoval a zveleboval Potěmkin.

Císař Josef II. se během cesty projevoval jako skeptický a špatně naladěný realista, Potěmkina označil za „pomateného lenocha“. Rovněž se posmíval Potěmkinovým přemrštěným plánům s Jekatěrinoslavem (dnešní Dnipro), kde se v té době nacházel pouze jeho venkovský dům. Také pochyboval, že se projekty podaří za Kateřininy vlády dokončit. Po jedné z velkých oslav u příležitosti založení jistého města například pronesl: „Společně s ruskou imperátorkou jsem během jednoho dne vykonal velké dílo, ona položila první a já poslední kámen města.“ Naopak ho nadchla velkolepá slavnost v Chersonu, během níž bylo symbolické dobytí přístavu pojato jako propagandistické představení.

Stopa vede do Saska

Legenda o Potěmkinových vesnicích vznikla jako složitá kombinace skutečných událostí, pomluv a intrik. Je více než pravděpodobné, že ji ze škodolibosti šířili Potěmkinovi závistiví odpůrci u dvora. Za jejího původce je považován saský diplomat Georg Adolf Wilhelm von Helbig, který se o ní nejprve zmiňoval v depeších, na konci 18. století pak v sérii článků o Potěmkinovi v hamburském časopise Minerva a nakonec v Potěmkinově životopise, který byl přeložen do mnoha evropských jazyků. 

Sám Helbig se inspekční cesty na Krym nezúčastnil, nicméně shromažďoval informace od dvořanů, využíval vyprávění více či méně hodnověrných osob, ale zapisoval si i kolující pikantní fámy, jejichž věrohodnost se nedala ověřit. Proto není divu, že šířil i překroucené nebo zcela nepravdivé informace. 

O cestě na Krym kupříkladu tvrdil: „Malebné vesnice byly pouhou divadelní kulisou: Kateřině několikrát po sobě ukázali stejné stádo dobytka, které bylo v noci vyhnáno na nové místo: pytle v sýpkách se neplnily obilím, ale pískem.“ Helbig, který patřil k největším Potěmkinovým i carevniným kritikům, si při líčení petrohradské smetánky nebral nejmenší servítky. Saský kurfiřt ho ale považoval za cenného informátora a mnoho let odolával carevniným žádostem o Helbigovo odvolání.

Jiný současník, francouzský cestovatel Alphonse Fortia de Piles, který v Rusku pobýval v letech 1791–1792, napsal později o svých zážitcích knihu. Mimo jiné se zde dočteme, že Kateřina II. byla podobně jako všechny panovnice často podváděna, takže cestou na Krym všechno obdivovala a ze všeho se radovala, aniž by věděla, že „silnice byly opraveny až poté, co byl ohlášen její příjezd; že ty četné vesnice, které se staly předmětem jejího obdivu, byly připraveny krátce před jejím průjezdem a ještě téhož dne zbořeny; a že ubozí rolníci, kteří museli urazit třicet až čtyřicet mil, aby ji vítali kolem silnice, několik dní žili v cizích domech (…). Byl to výmysl Potěmkinova génia, kterému se podařilo přesvědčit vladařku novým druhem lsti o tom, že bývalá poušť vzkvétá.“

Rozšířené fámy

Mýtus o Potěmkinových osadách vylíčil i soudobý francouzský historik Jean-Charles Thibault de Laveaux, který vydal dějiny Ruska. Do svého díla převzal mnoho informací z Helbigových knih, takže se zde lze dočíst: „V určité vzdálenosti od břehu byly vidět vesnice, ale domy a zvonice byly na prknech jen namalovány jako kulisy. Vesnice poblíž silnice byly narychlo postavené a vypadaly obydleně; ale domnělí obyvatelé sem byli násilím přivedeni z obydlí nacházejících se o patnáct nebo dokonce osmdesát verst (jedna versta odpovídá 1 067 metrům) dál. Večer museli opustit své domovy a celou noc hrát ve vedlejší vesnici komedii, kterou imperátorka viděla z dálky. Všem těm nešťastníkům byla slíbena odměna, ale nedostali nic. Mnozí zemřeli v zoufalství, v bídě nebo na nemoci. V noci se také přemisťovala četná stáda z vesnice do vesnice, takže imperátorka spatřila jedno stádo pětkrát nebo šestkrát.“

„Cesty, po nichž panovnice jela, byly velmi krásné, ale byly dokončeny s dvouletým předstihem a v takovém spěchu, že neslibovaly trvanlivost. Ve městech Potěmkin ukázal Kateřině obrovská skladiště plná obilí. Ale místo obilí se v pytlích nacházel písek. Také si prohlédla domy zařízené pěkným nábytkem. Ale všechno bylo předem připravené, přivezené z daleka a za velké peníze. Všechny věci byly vypůjčené od obchodníků pod podmínkou, že jim budou vráceny, až už nebudou potřeba, a dostali zaplaceno za případné rozbití. Nikdo však ani ve snu nepomyslel na to, že by svůj slib dodržel; nikdo nic nevrátil ani nezaplatil.“

Jaká byla realita?

Ve skutečnosti Potěmkin na územích na jihu Ruska a Ukrajiny inicioval výstavbu reálných cest, měst, vesnic a přístavů. Současně minimálně zdvojnásobil počet obyvatel své gubernie, neboť na výhodné podmínky nalákal mnoho osadníků nejen z jiných částí Ruska, ale i z ciziny. O různorodosti nových poddaných si můžeme udělat představu podle sčítání obyvatel z roku 1897, kdy na Krymu žilo 36 % krymských Tatarů, 33 % Rusů, 12 % Ukrajinců, 6 % Němců, 4 % Židů a 3 % Řeků. 

Potěmkin samozřejmě narážel na značné potíže, jako byl nedostatek stavebního materiálu či problémy s pracovní silou. Rovněž se vědělo, že kvůli zběsilému tempu výstavby vykazovaly mnohé budovy i nedostatky a problémy s kvalitou. Každopádně se ale jednalo o skutečné budovy a areály.

Před příjezdem nejvzácnějších hostí nachystal Potěmkin pro carevnu honosná a pohodlná obydlí, včetně okolních anglických parků. Rovněž stihl vybudovat mohutné loďstvo a pevnosti v Oděse, Sevastopolu či Jekatěrinoslavu, které existují dodnes. Potěmkin ukázal Kateřině novou černomořskou válečnou flotilu, čítající dvacet sedm řadových lodí. Díky tomu se Rusko v této oblasti dostalo na úroveň Španělska. 

O dobrých deset let později varoval francouzský diplomat doprovázející carevnu, Louis-Philippe hrabě de Ségur, Napoleona Bonaparta před mohutnými obrannými stavbami na jihu ruského impéria. Císař Josef II., který si pevnosti důkladně prohlédl, byl jimi přímo šokován. A přes veškerou svou kritičnost po ukončení cesty souhlasil, že bude po boku Rusů bojovat proti Turkům. Kdyby tedy tehdy viděl jen pevnosti namalované na dřevě či plátně, nebo děla ze dřeva, stěží by došel k závěru, že Rusko bude silným spojencem.

Nesmrtelná legenda

Fámy o podvodech, kterých se měl během inspekční cesty všemocný kníže dopustit, přímo odmítl i jiný účastník cesty, Charles-Joseph kníže de Ligne: „Slyšeli jsme ty nejsměšnější historky, že na naší trase byly vesnice z kulis (…), že lodě a děla byly namalované a kavalerie bez koní (…). Dokonce i mnozí Rusové, kteří nám, účastníkům cesty, záviděli, budou tvrdošíjně opakovat, že jsme byli oklamáni.“ Nelze než souhlasit s jeho závěry, že si carevna prohlédla skutečné vesnice.

Legenda o Potěmkinových vesnicích přesto žije vlastním životem a tento termín se používá i v současnosti. Jejímu kouzlu neodolal například umělecký šéf Divadla Na zábradlí Petr Lébl, když v roce 1986 napsal scénář hry Tauridus. Obrazy a etudy ze života rokokové společnosti, kterou pak rovněž režíroval. Za Tauridem se skrýval Potěmkin, neboť obdržel od carevny titul knížete krymského, tedy podle starořeckého názvu poloostrova tauridského.

Nedávno se fenoménem Potěmkinových vesnic zabýval také rakouský fotograf Gregor Sailer, jehož výstavu jsme mohli spatřit v roce 2019 v pražské Galerii Fotografic. Zde prezentoval snímky formálně i obsahově vyprázdněných míst z celého světa. K vidění byla například replika Harlemu uprostřed švédské krajiny, věrná kopie nizozemského městečka na periferii Šanghaje nebo arabské řeznictví s falešným masem v tréninkovém areálu britské armády.