Lazarův syndrom: Je skutečně možné vstát z mrtvých?

Příběhy o zázračném vzkříšení jsou známé jako lidstvo samo: Ten nejstarší a dosud zřejmě nejznámější najdeme v Novém zákoně. Podle Janova evangelia Ježíš oživil čtyři dny zesnulého Lazara z Betánie poté, co jej Lazarova sestra Marta požádala o učinění zázraku. Jméno muže, který se později dočkal svatořečení a stal se patronem malomocných, vešlo do povědomí jako synonymum pro nemocné, a i po dvou tisících letech používáme termín lazaret coby označení pro provizorní vojenskou nemocnici.

V lékařských učebnicích pak můžeme narazit na pojem Lazarův syndrom, používaný pro výše popsanou situaci, tedy náhlé samovolné procitnutí z kómatu po zástavě srdce a neúspěšné resuscitaci. Zůstaneme-li v biblickém kontextu, lze v takovém případě skutečně hovořit o zázraku: K tomu, že by zdánlivě „zesnulá“ osoba náhle ožila (a to třeba až několik hodin od prohlášení za mrtvou), totiž dochází extrémně vzácně. Z historie nicméně známe řádově desítky případů, kdy k něčemu podobnému prokazatelně došlo, přičemž některé z nich mají blíž k hororové literatuře. 

Probuzení v rakvi

Pro autory strašidelné fikce představuje náhlé probuzení mrtvého hojný a bohatý zdroj inspirace. Jeden takový příběh popsal například americký spisovatel Edgar Allan Poe ve své povídce Předčasný pohřeb z roku 1844. Dílo vzniklo v době, kdy mnozí lidé trpěli tzv. tafefobií, tedy panickým strachem z pohřbení zaživa. Jejich obavy pramenily z (v té době) poměrně hojného množství reálných případů, kdy údajní nebožtíci ve skutečnosti nebyli mrtví, kvůli nedostatečným znalostem tehdejší medicíny však lékaři nesprávně vyhodnotili jejich stav a poslali je do márnice, odkud putovali do hrobu.

Pozdější otevření rakve pak odhalilo děsivou pravdu: Narostlé vlasy či vousy, jiná poloha těla, či dokonce rýhy od nehtů pokoušejících se otevřít víko prozradily, že muž či žena po umístění pod zem po nějaké době procitli a snažili se dostat ven, což se jim samozřejmě nepodařilo. Movitější vrstvy obyvatel tehdy tafefobie trápila natolik, že si někteří ještě za života obstarali speciální rakve vybavené bezpečností signalizací, která umožnila dát hrobníkovi najevo, že uvnitř leží živý člověk.

Z hlediska čísel nešlo tak docela o planou fobii: Jak v roce 1905 spočítal anglický podnikatel William Tebb, dostupné historické zdroje do té doby uváděly celkem 219 případů pohřbení osob na hranici mezi životem a smrtí, nemluvě o deseti pitvách zaživa. V některých regionech se tak opatření proti noční můře každého smrtelníka promítla i do zákonů, jež stanovovaly povinný odklad pohřbu zpravidla o tři dny, aby měl nebožtík dostatek času na případné probuzení.

Návrat mezi živé

V dnešní době působí tafefobie už spíše jen jako úsměvná historická perlička. Nicméně k situacím, kdy člověk prohlášený za mrtvého náhle ožije, dochází ještě dnes – za posledních čtyřicet let evidují oficiální statistiky nejméně 38 takových případů, byť k nim již nedošlo v rakvi, ale o poznání dříve. Čtyři pětiny popsaných případů Lazarova syndromu se odehrály do dvanácti minut po zástavě srdce, což rozhodně není dostatečně dlouhá doba k tomu, aby se dotyčný stihl dostat na hřbitov.

Přesto nelze popřít, že podobný zážitek musí být pro obě strany šokující, a nelze se divit, že plní stránky novin. Například v srpnu 2020 popsal deník Detroit Press případ dvacetileté Timeshy Beauchampové, kterou se přivolaní zdravotníci marně pokoušeli oživovat více než třicet minut. Několik hodin poté, co ji prohlásili za mrtvou a její tělo převezli do márnice, si místní patologové povšimli známek života a zachránili ji.

Podobnou zkušenost si z nemocnice odnesl také sedmatřicetiletý Anthony Yahle, jenž v roce 2013 při pobytu na nemocniční pohotovosti utrpěl srdeční zástavu a po více než pětačtyřiceti minutách marného oživování údajně zemřel. Když se s ním však přijel naposledy rozloučit přivolaný syn, zaznamenal na monitoru stále připojeném k otcově hrudníku známky tepu a přivolaní lékaři jej dokázali přivést k životu.

Ovšem za skutečnou rekordmanku, pokud jde o vůli k životu, lze považovat jistou Velmu Thomasovou ze Západní Virginie. V květnu 2008 prodělala devětapadesátiletá žena u sebe doma zástavu srdce, a třebaže ji lékaři po transportu do nemocnice dokázali napojit na náhradní oběhový systém, po sedmnácti hodinách nenalezli žádnou mozkovou aktivitu a prohlásili ji za mrtvou. Dokonce i její syn Thomas údajně potvrdil, že kůže na rukou už jí začala tvrdnout a na koncích prstů se vysušovala, a souhlasil tak s odpojením od přístrojů. Deset minut nato se Velma naprosto neočekávaně probrala z kómatu.

Etické otazníky

Jak je něco takového možné? Jednoduchá otázka dosud nemá svou odpověď. Vzhledem ke vzácnosti uvedeného jevu nemají odborníci dostatek podkladů pro sestavení odpovídajícího vysvětlení; nevíme ani, zda může být pravděpodobnost výskytu Lazarova syndromu u některých osob vyšší než u jiných. Vybrané teorie hovoří o souvislosti s léky podávanými v průběhu resuscitace (například adrenalinu k podpoře srdeční činnosti), jejichž účinky se mohou dostavit později. Jisté však je, že téměř každý, kdo má za sebou prožitek „vzkříšení“, se do života nevrací tak docela beze změny. Jde totiž o natolik silnou zkušenost, že až do konce života (tentokrát toho definitivního) pak většinou trpí psychickými potížemi, chronickou depresí či panickými atakami a potížemi se spánkem.

Fakt, že lékaři ani v dnešní době nedokážou zcela stoprocentně konstatovat smrt, navíc vyvolává řadu kontroverzních otázek. Jak dlouho má resuscitace trvat, abychom ji mohli definitivně označit za úspěšnou, či neúspěšnou? Za jak dlouho po údajném úmrtí lze bezpečně provést pitvu? Mnohé debaty se úzce týkají i zdravotnického práva: V hypotetické situaci, kdy je údajně „mrtvý“ ve skutečnosti ještě živý, ale nedostane šanci se probudit, je velmi obtížné prokázat případné pochybení lékařů. Příbuzní dotyčného přitom často v návalu emocí požadují vysvětlení, jako třeba v případě brazilského batolete, kterému v roce 2012 selhaly plíce.

TIP: Zážitky blízké smrti: Co se děje po odchodu na druhý břeh?

Jak popsal deník Daily Mail, dvouletý Kevin Santos již ležel v rakvi zabalený v plastové fólii, kam jej umístili zdravotníci, když se k překvapení všech shromážděných náhle zvedl do sedu a požádal o sklenici vody. Rozrušená rodina, která se chystala na pohřeb, chlapce vzala zpátky do nemocnice, místní lékaři však u dítěte nenašli žádné známky života. Chlapcův otec Antonio se však rozhodl kontaktovat policejní orgány a podal na nemocnici trestní oznámení, neboť se domníval, že jeho syn se stal obětí neprofesionální péče a mohl by žít, pokud by jej příslušní lékaři vyšetřili důkladněji.