Kyrgyzská bezcitná zrada: Masakr více než dvacítky Čechoslováků v Pamíru

Ruská říše se po celou dobu své existence snažila expandovat a ideální příležitost k tomu měla ve druhé polovině 19. století ve Střední Asii. Carové připojovali území dnešního Uzbekistánu a Turkmenistánu či na Dálném východě na úkor Číny. Takzvanou ajgunskou smlouvou z roku 1858 Romanovci získali oba břehy dolního Amuru a levý břeh dále proti proudu téže řeky. Nedlouho poté oblehla ruská vojska Turkestán a získala Taškent (1865) a Samarkand (1868). Další výboje pokračovaly za Alexandra III., jeho syn Mikuláš II. pak vojensky obsadil Pamír (1895) ležící v dnešním Tádžikistánu, Afghánistánu, Číně a částečně v Kyrgyzstánu.

Čechoslováci na stráži 

Získaná území bylo třeba chránit, a proto vznikla i celá síť pevností a postů, kde ruská vojska strážila obchodní trasy a nové hranice říše. Rusové opevnili Pamír několika pevnostmi (Chorog, Lagar, Iskosin a mnoho dalších). Po vypuknutí první světové války pak v této oblasti vyrostlo několik desítek zajateckých táborů, z nichž nejznámější a největší, jímž prošly i tisíce našich krajanů, se nacházel v Taškentu. 

V gubernii se nacházelo celkem 34 lágrů, ve kterých se vystřídalo nejméně 40 000 Čechoslováků. Úřady využívaly zajatce na práci, ale také na strážní službu podél hranic s britským impériem, jak vyplývá z nejnovějších průzkumů. Dvě revoluce z roku 1917 a následné vypuknutí občanské války však přinesly značný úpadek morálky a bojeschopnosti ruské armády, proto není divu, že strážní posty stále více posilovali také internovaní z nedalekých táborů. Velitel pohraničních pevností plukovník Timotějev měl v posádkách svých pevností více než sto Čechoslováků.

Horda před Chorogem 

V malé hraničářské pevnosti nedaleko tádžikistánského Chorogu sloužila posádka 30 mužů, z nichž bylo 23 československých zajatců a sedm Rusů. Okolí pamírských hor připomínalo koncem zimy 1920 „Divoký východ“, neboť celé měsíce se krajem proháněly loupeživé bandy, které plenily široké okolí a dopouštěly se mnoha ukrutností na místním obyvatelstvu. Dne 21. března 1920 se nedaleko Chorogu objevila horda jezdců – asi 300 turkických Kyrgyzů pod velením Kurbaše Širmamaty. 

Bandité obklíčili pevnost a desetinásobně slabší posádka na ně zahájila palbu. Záhy dorazil k bráně parlamentář a žádal obránce, aby se někdo dostavil k náčelníkovi na vyjednávání. Velitel pevnosti ruský kapitán Jung se proto vypravil za Širmamatou, který mu řekl, že jeho muži přišli jako přátelé a nemají nepřátelské úmysly. Chtějí prý jen pokračovat do Afghánistánu a v pevnosti si na pár dní pouze odpočinout. 

Náčelník však současně vyzval Junga, aby jeho posádka složila zbraně, načež se kapitán vrátil ke svým mužům a řekl jim: „Vojáci, nemůžeme se pouštěti v boj s Kyrgyzy, poněvadž nemáme dostatek potravin, a pak proto, že posádka čítá jen asi třicet lidí zbraně schopných, kdežto na druhé straně jest přes tři sta dobře ozbrojených Kyrgyzů… Přísahali přede mnou na korán, že moji posádku nepřepadnou. Žádám tedy, odevzdejte zbraně.“

Vraždění bezbranných 

Vojáci tak učinili neochotně a po dlouhém přemlouvání. Bandité pak vstoupili do pevnosti a ihned se vrhli na posádku. Podle záznamů majora Josefa Hříbka lupiči okamžitě sebrali zbraně a muže pochytali. Každého nebožáka nejprve svázali a nakonec mu ostrým kinžálem prořízli hrdlo. Během několika minut se v pevnosti válely jen zohavené mrtvoly. 

Malá naděje svitla třem Čechoslovákům, kterým se podařilo z těchto jatek utéct. Když se to Kyrgyzové dověděli, jali se hraničáře pronásledovat. Dva z nich dostihli a na místě zabili, ale poslední přeživší Josef Jakoubek uprchl a skrýval se dlouhých šest dnů v tamních horách. Hladového a vysíleného vojáka našel a ujal se jej čínský pohraniční úředník. Jakoubek posléze skončil v indickém Ahmednagaru, kde se nacházel tábor internovaných československých občanů. 

Přepad pevnosti a masakr posádky uspíšil odchod hraničářů z dalších postů. Když se zpráva o tragédii na pamírském postu dostala do štábu v Chorogu, nařídil velitel tamního oddílu odchod všech zbývajících vojáků do Indie, kam s nimi zamířily i dvě desítky Čechoslováků. 

„Těžká a dlouhá byla cesta po kamenité horské poušti. Nikdo si nedovede představiti, co tito uprchlíci na cestě zkusili, uvážíme-li, že někteří měli s sebou rodiny, ženy a děti. Bylo to odvážné od této hrstky lidí, pustili se v boj s drsnou tamní přírodou,“ vzpomínal jeden z účastníků. Po cestě sváděli boj s Afghánci, než se uprchlíkům podařilo dorazit na britské území. Tamní vláda je pak poslala do táborů v Ahmednagaru a Belgaumu.