Měření sil: Těžký tank KV-1 vs. stíhač Marder

Němci o existenci těžkého tanku KV nevěděli, a tudíž proti němu neměli odpovídající protiváhu. Wehrmacht se mohl pochlubit arzenálem tažených kanónů ráže převážně 37 a 50 mm, které byly výtečnou zbraní proti většině britských a francouzských obrněnců na západní frontě, ovšem po útoku na SSSR se ukázaly být dojemně neúčinné.

Předchozí část: Těžký tank KV-1 vs. stíhač Marder (1): Nerovný souboj lovce a obra

Když „klepadlo“ nestačilo

Kanón ráže 37 mm si záhy vysloužil od německých vojáků ironickou přezdívku „Heeresanklopfgerät“, v překladu „Armádní klepadlo“, jelikož „zaklepání“ bylo to jediné, co zmohl proti pancířům středních tanků T-34 i těžkých KV-1. Němcům nepomohly ani kořistní 47mm kanóny československé výroby, a proto se vedení armády obrátilo na firmu Rheinmetall, která již od roku 1939 pracovala na protitankové zbrani ráže 75 mm, která ale tehdy nezískala příliš velkou podporu státu.

V létě 1941 však náhle dostala prioritu a v listopadu 1941 byl hotový prototyp, který obdrželoznačení 7,5-cm PaK 40. V dubnu 1942 pak začala sériová produkce této zbraně, schopné probít čelní pancíř KV-1 na vzdálenost přes 500 m. Kromě zvýšení efektivity kanónů však začal Wehrmacht usilovat také o nárůst pohyblivosti, jelikož značnou část vysokých ztrát mezi německými protitankovými dělostřelci přivodila nikoli děla, nýbrž pásy sovětských tanků, které rozdrtily málo pohyblivé kanóny i s obsluhami.

Ve výbavě Wehrmachtu se již nacházely samohybné verze 47mm kanónu, ale po příchodu 75mm zbraně se objevil i požadavek na její mobilní provedení. Tak se zrodila populární série stíhačů tanků Marder (Kuna), které existovaly v několika typech a verzích, vždy ale šlo o pásový podvozek, na němž se nacházel kanón střední ráže. Pokud měl Marder I šasi z francouzských obrněnců a Marder III využíval podvozek z československého LT vz. 38, pak nejrozšířenější Marder II se vyznačoval podvozkem německého lehkého tanku PzKpfw II.

Pragmatická improvizace

Panzer II již se svým 20mm kanónem nepředstavoval účinnou zbraň, avšak jeho kvalitní podvozek posloužil jako výborný základ pro mobilní protitankový prostředek. Na původním šasi se tedy objevila jednoduchá, shora a zezadu otevřená nástavba z rovných ocelových desek, jež se na čele mohla pochlubit silou asi 30 mm. Z původního tanku byl převzat též benzinový motor. Nastal však problém s hlavní výzbrojí, jelikož na konci roku 1941 ještě nebyl nový německý 75mm kanón k dispozici.

Existovalo však cosi jiného a pragmatičtí Němci po tom sáhli. Jednalo se o sovětské divizní kanóny vz. 1936 (neboli F-22) ráže 76,2 mm, kterých jim během tažení na východ padlo do rukou snad až 1 300 kusů. Používali je pod názvem FK 296(r) či PaK 36(r), a právě tato zbraň se objevila v první variantě vozidla Marder II, oficiálně označené Panzer Selbstfahrlafette für 7,62cm PaK 36(r) nebo SdKfz 132. Od května 1942 do poloviny roku 1944 vzniklo okolo 200 kusů. 

Od července 1942 se paralelně dodávalo i provedení, jež využívalo nový německý kanón, a tudíž dostalo jméno  7,5-cm PaK 40/2 auf Fahrgestell PzKpfw II,  případně i SdKfz 131. Obě varianty se ale nejčastěji označovaly Marder II, přestože oficiálně nesly tento název až od února 1944. Kromě typu hlavní zbraně se odlišovaly i jinak, například tím, že původní verze měla šasi z PzKpfw II verze Ausf. D nebo E a obsluhu čtyř mužů, zatímco pozdější vznikla na bázi tanku PzKpfw II Ausf. F a stačila jí tříčlenná obsluha čítající řidiče, střelce a nabíječe (ve starším provedení byl navíc velitel).

Naopak shodná byla pomocná výzbroj, kterou standardně tvořil 7,92mm kulomet MG 34. Oba užívané protitankové kanóny byly účinné, avšak všechny obrněnce řady Marder se vyznačovaly dvěma velikými slabinami, a to vysokou siluetou, která nepříteli usnadňovala zjištění vozidla, a nedostatečnou odolností, protože shora a zezadu měla osádka prakticky nulovou ochranu. Přesto se ovšem stíhač tanků Marder vcelku osvědčil coby efektivní improvizace a sloužil až do konce války.

Měření sil

Na začátku sovětsko-německé konfrontace utrpěly sovětské tanky KV i německé protitankové kanóny ohromné ztráty, které odpovídaly asi polovině kusů dostupných v červnu 1941. Rozdíl ovšem spočíval v tom, že jen zhruba čtvrtina sovětských KV-1 byla vyřazena v boji, velká většina ztrát spadá na vrub poruch, nedostatku paliva či útěku osádky, zatímco téměř všechny zničené „PaKy“ ráže 37 a 50 mm představují bojové ztráty. Je též příznačné, že většinu zničených KV zlikvidovaly těžké protiletadlové či polní kanóny.

Navzdory všem problémům Rudé armády se proto dá říci, že tuto fázi pomyslného souboje jasně vyhrály sovětské tanky. Situace se změnila na jaře 1942, kdy Wehrmacht začal používat nová protitanková děla ráže 75 mm a paradoxně také ukořistěné sovětské 76,2mm zbraně, zpočátku jen v tažené podobě a poté i jako samohybné na vozidlech série Marder. Těmto prostředkům tedy náleží nezanedbatelná část zásluh za úspěchy německé ofenzivy na jaře a v létě 1942, které Rudá armáda zpočátku nedokázala čelit a která v podstatě pokračovala až ke Stalingradu.

TIP: Útočná děla k podpoře pěšáků: Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe

Jakmile totiž Němci disponovali kanónem, který dovedl probít čelní pancíř těžkých KV-1, stačilo ho už jen namontovat na pohyblivý podvozek. Posléze se v plné síle projevila malá pohyblivost sovětských tanků, protože hbité mardery je dokázaly poměrně snadno likvidovat. Sovětský obr tedy pozbyl svou zdánlivou nezranitelnost a ztráty KV v roce 1942 přesáhly polovinu zhotovených kusů.

Příchod nové generace německých tanků a stíhačů tanků s děly ráže 75 a 88 mm definitivně odsoudil KV k odchodu z první linie, jenže německý triumf neměl dlouhého trvání. Důvodem byly nové těžké tanky řady IS a samohybná děla, které pro německou techniku opět ztělesnily důstojné soupeře.