Krvavý strážce kostela: Prahou prý obchází duch neklidného řezníka
Na počátku 17. století vrcholil v zemích Koruny české konflikt mezi špičkami rodu Habsburků, bratry Matyášem a Rudolfem. Když během sporu proniklo do Prahy cizí vojsko, bránili město mimo jiné i členové cechu řeznického. Jednomu z nich se však nechtělo a dnes je z něj podle pověsti zlověstné strašidlo
Rudolf II., římský císař a český král, odmítl jednat s českými stavy v otázkách víry i jejich privilegií, ti si však něco takového nenechali líbit a natolik harašili zbraněmi, že si nakonec na panovníkovi vymohli četné ústupky.
Pro Rudolfa však rozhodně nešlo o uzavřenou kapitolu a hnětlo ho, že musel stavům ustoupit. Když se tedy naskytla příležitost a dostatečně početné vojsko pod vedením císařského bratrance arciknížete Leopolda Pasovského, povolal jeho soldatesku do země. Pro událost se vžil termín „vpád Pasovských“, během kterého si němečtí vojáci prosekali cestu skrze jižní Čechy až na Malou Stranu a jen osobním hrdinstvím mnoha Pražanů se Leopold nezmocnil celého města.
Braňte naše kostely!
Situace se stala značně nepřehlednou, žoldnéři se dožadovali žoldu, případně si ho obstarávali sami rabováním, Rudolf lavíroval střídavě mezi českými stavy a svým pasovským bratrancem a v nastalém zmatku se pražská lůza rozhodla, že je čas zařídit se po svém, dokud je pozornost pánů upřená jinam. Na mušku si nuzáci vzali místa, která do té doby obcházeli s nábožnou úctou – kostely, kláštery a kaple. Co nemohli zpeněžit, to alespoň poničili a pošpinili, jak to dav opilý krví a nenávistí má ve zvyku.
Někteří měšťané vidouce řádění chátry se rozhodli, že místa, odkud jim každou neděli kážou o bohabojném životě, nedají a zběsilému davu se postaví. Mezi nimi obzvláště vynikal cech řeznický, ježící se dlouhými noži, sekáčky a sekerami. Tyto argumenty, včetně rozložitých ramen a svalnatých rukou vytrénovaných každodenní tvrdou prací, dali všanc při obraně svatostánku jim nejmilejšího, kostela svatého Jakuba Většího na Starém Městě. Už jednou stanuli řezníci na jeho obranu, když Čechami zmítaly husitské války, a pokud jej nedali v plen kališníkům, neustoupí přece ani domácí lůze!
Řezník beze cti
Volání do zbraně vyslyšel každý člen cechu, až na jednoho. Jakýsi Tomáš nenásledoval své bratry v řeznické zástěře do násilím páchnoucích uliček vzbouřeného Starého Města, místo toho se válel s holkou a na cechovní hrdost a odpovědnost pro její půvaby a vášeň zcela zapomněl. Kostel s klášterem přestál řádění chátry i bez Tomášovy pomoci, můžeme však předpokládat, že si tím příliš sympatií mezi svými kolegy nezískal a jeho další život v cechu musel být přinejmenším náročný.
To však nebylo nic proti tomu, co řeznického „holkaře“ čekalo po smrti. Jeho duše totiž pro zradu kamarádů a svaté sousedské věci nedošla pokoje. Když se neodhodlal hlídat svatostánek v době nejvyšší nouze, musí jej hlídat jako strašidlo, které klášter obchází vždy v noci o svátku svatého Bartoloměje, patrona řezníků. Hrůznost zjevení nešťastného řezníka koulícího očima a zpytujícího svědomí, jestli mu jedna noc vášně stála za věčné zatracení, korunuje ohromná sekera, kterou třímá v ruce. Podle svědectví náhodných opilců vracejících se kolem kostela nad ránem domů je totiž tento nástroj zkázy v jednom plameni a mátoha Tomáš s ní máchá pro výstrahu všem, kdo by klášteru chtěli uškodit.
TIP: Troubení za ohradou: Proč v Praze po setmění vyhrával děsivý orchestrion?
Zda tato strážní služba jednu noc v roce dostačuje pro zajištění bezpečí svatojakubského domu Božího, či zda je možné Tomášovu duši z jejího utrpení vysvobodit, pověst nepraví. Proto při nočních procházkách Starým Městem dejte pozor, zda není zrovna 24. srpna a vy se příliš nepřibližujete k místu, kde řezníci uhájili svoji čest.
