Krvavé debaty na poli cti: Jak probíhaly souboje muže proti muži

Prapůvod soubojů muže proti muži lze hledat již v antice, kdy podle starých tradic vyslala každá znesvářená strana jednoho šampiona, aby se s protivníkem utkal na smrt. Někdy střetnutí celý konflikt vyřešilo, jindy se stalo pouze jakousi „předehrou“ k následující bitvě, přičemž dávalo znamení, na kterou stranu se přikloní bohové. Již v Bibli se také dočteme o legendárním souboji Davida a Goliáše, Homérova Iliada zas dramaticky popisuje utkání Achilla s Aiásem i s Hektorem. 

Móda z Francie 

Ve středověké Evropě „tradice“ pokračovala v podobě oblíbených rytířských klání, opravdovou módou se však bitvy o čest staly až po roce 1526. Tehdy se schylovalo k duelu samotných panovníků Francie a Španělska, když František I. Francouzský vyzval španělského a římského krále Karla V. 

Ačkoliv nakonec k potyčce mezi monarchy nedošlo, popularita osobního vyřizování účtů chladným ostřím (na rozdíl od manévrů celých armád) rychle rostla: Jen ve Francii tak údajně v době vlády Jindřicha IV. zemřelo za pouhých deset let neuvěřitelných deset tisíc vysoce postavených mužů. Král pak souboje oficiálně zakázal. Nicméně ještě za Ludvíka XIV., tedy od poloviny 17. století do počátku 18. věku, skončil smrtí osobní konflikt asi čtyř tisíc příslušníků francouzské šlechty.

Na americké pobřeží pronikly duely s prvními evropskými osadníky, přičemž na Jihu zakořenily podstatně pevněji než na Severu. Na poli cti tam střelným prachem bojovali především právníci a politici, pro něž dobrá pověst znamenala všechno. 

Jen do první krve 

Při soubojích se dobrovolně střetávali ozbrojení muži, aby bránili svou čest a prokázali tak, že si jí cení víc než vlastního života. Většinou však nebylo cílem protivníka zabít, nýbrž mu udělit lekci a očistit vlastní jméno. Souboje tudíž často končily „s první krví“, například když jeden ze soupeřů zasáhl rameno druhého, nebo po vypálení jediného náboje, i když nikdo z účastníků nebyl zasažen. Navíc muži často mířili na méně zranitelná místa, třeba na nohy. 

Asi jen pětina duelů končila smrtí, míra cílené brutality však závisela na tom, jak moc byla čest dotyčného pošramocena. Při větších urážkách se hranice „první krve“ značně překračovala a nejvážnější spory završila i smrtelná rána. 

Šavle, pistole, balony

U soubojů asistovali tzv. sekundanti, přátelé obou účastníků. Nejprve se snažili spor ukončit smírem, a pokud už ke střetu došlo, vyjednávali jeho podmínky: u pistolí například vzdálenost pro vypálení a počet výstřelů. Účastníci mohli mít i jiné zbraně, třeba šavle či okované hole – fantazii se meze nekladly: Například v Paříži se bojovalo i s kulečníkovými koulemi, a dokonce v horkovzdušných balonech. Podmínkou však bylo využití co nejpodobnějších prostředků, a proto není divu, že se ze sériově vyráběných zbraní určených pro duely stal ve druhé polovině 18. století výnosný byznys. 

Vzdálenost při střelbě činila obvykle padesát metrů, s šavlemi se bojovalo do první krvavé rány nebo do „zneškodnění“ protivníka. Zpočátku představovaly duely o čest výsadu šlechty (především důstojníků), v době romantismu se však rozšířily i mezi měšťany a studenty. Ačkoliv je oficiálně zakazovala jak církev, tak právo mnohých států, hlavně v důstojnických kruzích se pokládaly za povinnost. Například v německých a rakouských zemích se tak běžně odehrávaly až do první světové války – jako ilegální se ovšem většinou konaly v ranních hodinách a na odlehlém místě.