Křižníky pro světové oceány: Duel třídy County vs. Hilfskreuzer

Císařské Německo již za první světové války se značným úspěchem nasazovalo takzvané pomocné křižníky (Hilfskreuzer, zkráceně HSK). Tak se označovaly původně obchodní lodě, jež prošly přestavbou na válečná plavidla. Disponovaly rozmanitou výzbrojí, jenže jim zůstal původní civilní vzhled, a tak mohly nenápadné působit na světových oceánech a provádět překvapivé útoky na obchodní lodě nepřátel, především Britů. K této praxi se vrátila i Kriegsmarine za druhé světové války. Naproti tomu Londýn spoléhal stejně jako v předchozím konfliktu především na své křižníky, jež měly na všech mořích pátrat po Hitlerových „korzárech“ a ničit je, což se však záhy ukázalo jako daleko složitější, než britští admirálové čekali.

Evoluce po britsku

Ochrana globálního námořního obchodu patřila po staletí mezi hlavní úkoly Royal Navy a od druhé poloviny 19. století šlo o poslání, kterému se věnovala nová kategorie lodí, jimž se říkalo křižníky (cruisers). Šlo o středně velká plavidla, která se vyznačovala vysokou rychlostí a dlouhým plavebním dosahem, aby mohla hlídkovat na oceánech a pronásledovat protivníky. Kromě ochrany obchodu se od nich očekával také průzkum ve prospěch floty a u pozdějších typů i přímá účast v bitvách. Posléze se objevily specifické kategorie, jež se lišily mimo jiné výzbrojí a pancéřováním, takže některé se téměř vyrovnaly bitevním lodím. 

Výsledkem byl paradoxní stav, kdy se značná část nových křižníků nehodila pro původní hlavní úkol, tedy ochranu obchodních lodí, což se neblaze projevilo za první světové války. Také proto mělo Royal Navy proti hilfskreuzerům zprvu velké problémy. Ostrovní říše se však poučila a začala stavět lehké křižníky, které se vracely k původnímu poslání. Tento trend vydržel i v meziválečném údobí, protože Washingtonská námořní smlouva (1922) stanovila limity na výtlak a výzbroj válečných lodí, a tak Britové zadali loděnicím zcela nové třídy křižníků, pro něž opět tvořila prioritu ochrana obchodních lodí a které obdržely nová osmipalcová (203mm) děla ve čtyřech věžích po dvou zbraních. 

V roce 1928 se tedy dostal do služby první těžký křižník sedmičlenné třídy Kent, následně přibyla čtyři plavidla upravené třídy London a dvě lodě třídy Norfolk. Těchto 13 jednotek se zpravidla společně označuje jako jedna třída County, ke které se občas připočítávají i dva zmenšené křižníky třídy York, jež měly pouze tři dělové věže, respektive šest osmipalcových kanonů. V zásadě šlo o podařenou konstrukci, avšak přesto se objevily problémy, takže lodě se průběžně upravovaly a modernizovaly. Zpočátku nesly též torpédomety, ovšem ty byly později demontovány a naopak došlo k posílení protiletadlové výzbroje, stejně jako přibyl hangár a katapult k činnosti palubních letounů.

Příliš malý dosah

Další limity pro válečné lodě přinesla Londýnská námořní smlouva (1930), po jejímž podepsání už Britové nesměli stavět žádné těžké křižníky s 8palcovými děly. Otevírala však prostor pro nové lehké křižníky nesoucí kanony ráže šest palců (152 mm), a tudíž se britští konstruktéři pustili do návrhů další generace této kategorie. Výsledkem se stala pětičlenná třída Leander, ke které poté přibyly tři exempláře modifikované třídy Perth. Hlavní výzbroj představovalo osm šestipalcových děl ve čtyřech věžích. Ukázalo se ovšem, že jde o hodně nákladný projekt, neboť cena každého z těchto plavidel se téměř vyrovnala nákladům na těžký křižník třídy County. Následovaly proto čtyři lodě zjednodušené třídy Arethusa, které nesly jenom po šesti kanonech, avšak tato konstrukce se jevila jako příliš zranitelná, a proto se znovu začalo se zesilováním pancíře a výzbroje. Tak vzniklo deset křižníků třídy Town, jež se vyznačovaly čtyřmi věžemi s celkem 12 šestipalcovými kanony. Opět ovšem zněla i kritika příliš vysoké ceny, tudíž námořnictvo objednalo zjednodušenou třídu Fiji (označovanou také jako Crown Colony) v počtu 11 kusů, z nichž pozdější už měly pouze devět kanonů. 

Na počátku války tak Royal Navy provozovalo velice pestrou sestavu těžkých a lehkých křižníků, z nichž část operovala ze zámořských základen poblíž důležitých obchodních tras. Všechny postupně procházely modernizací, což zahrnovalo například instalaci radarů, které měly pomoci při hledání nepřátelských plavidel. Mezi významné položky výbavy náležely i radiostanice pro udržování spojení, jejich účinný dosah však byl obvykle malý. Jako hlavní nedostatek britských křižníků se ale ukázal příliš krátký plavební dosah, jelikož zásoby paliva postačovaly na nejvýše 30 dní samostatného působení, u lehkých tříd pouze na dva týdny. To značně omezovalo prostor, který mohly propátrat, takže i při nasazení radarů a letounů se stopování nepřítele podobalo pověstnému hledání jehly v kupce sena.

Zpráva kapitána Nergera

Zkušenosti získané za první světové války rozvíjeli také Němci. Klíčovou roli v tom sehrál kapitán Karl Nerger, který se pod císařskou vlajkou plavil coby velitel nesmírně úspěšného pomocného křižníku Wolf. V roce 1936 vypracoval na žádost velení německého válečného námořnictva zprávu shrnující vlastní poznatky i závěry jeho kolegů, která Hitlerovým admirálům posloužila jako podklad při plánování dalšího námořního střetu s Velkou Británií. Od ledna 1938 se tedy začalo s vybíráním vhodných civilních plavidel, takže když v září 1939 vypukla válka, mohlo velení Kriegsmarine ihned spustit plán, podle kterého se rozběhla konverze prvních šesti civilních lodí na nové pomocné křižníky. Ačkoliv se při přestavbě postupovalo podle shodných základních směrnic, každá z výsledných lodí nakonec představovala originál. Šlo o záměr, jelikož Kriegsmarine pochopitelně nechtěla, aby vznikla série snadno identifikovatelných identických plavidel. 

Usilovalo se o pravý opak, protože mezi hlavní rysy pomocných křižníků měla patřit nenápadnost. Navzdory všem úpravám se tedy mělo co nejvíce dbát na zachování původní civilní podoby. Změny většinou vycházely z toho, co se osvědčilo u plavidla Wolf, takže každá loď obdržela především baterii šesti kanonů 15-cm SK L/45 o přesné ráži 149 mm a kromě nich i několik kanonů menších kalibrů. Do výzbroje patřily i miny a torpédomety. Na palubách pomocných křižníků se nalézaly rovněž průzkumné hydroplány a výkonné radiostanice, jež se prostřednictvím speciálně vytvořeného systému zpráv spojovaly s vysílačem u Brém. Jako nástroj pro šifrování se uplatnil slavný přístroj Enigma, který tehdy Němci pokládali za nepřekonatelný. Každý pomocný křižník disponoval také zásobou dřeva, plátna a barev, aby posádka dokázala dle potřeby měnit jeho vzhled, respektive předstíranou identitu, a tudíž křižník mohl klamat pronásledovatele a přibližovat se k obětem.

Snaha o vytrvalost

Kromě nenápadnosti náležela mezi klíčové vlastnosti pomocných křižníků schopnost operovat na světových oceánech pokud možno co nejdéle. Tuto vytrvalost ovšem zákonitě neurčoval jen plavební dosah samotné lodě, ale rovněž množství vezených zásob pro posádku. Když proto například nákladní loď Goldenfels absolvovala přestavbu na pomocný křižník Atlantis, objem nádrží na palivo se zdvojnásobil, ty na pitnou vodu se však zvětšily třikrát. Dřívější civilní posádka čítala asi 40 osob, ovšem jako křižník měl Atlantis přes 360 mužů a kromě toho musel poskytovat prostor pro zhruba 200 zajatců. Na palubě se tudíž nacházely i velké zásoby trvanlivých potravin, byť se počítalo též s jejich doplňováním ze zajatých nepřátelských lodí a také z vlastních zásobovacích. Každopádně se žádalo, aby každý pomocný křižník mohl samostatně operovat na moři minimálně rok, tedy mnohem déle než kterákoliv běžná válečná loď. 

Navzdory zmíněnému maskování se jednalo o plavidla Kriegsmarine a kapitáni téměř vždy dodržovali válečné právo. Před útokem tak vztyčovali německou vlajku a k zajatcům se chovali podle mezinárodních smluv. Němci vyslali na moře zhruba desítku plavidel této kategorie, z nichž mezi nejslavnější a nejúspěšnější patřil již zmíněný Atlantis, a dále například plavidla Pinguin, Kormoran, Thor či Orion. Díky své impozantní vytrvalosti mohly tyto lodě celé měsíce operovat v Atlantiku, Pacifiku a Indickém oceánu, potápět či zajímat obchodní plavidla a unikat britským námořním silám. Výjimečného úspěchu dosáhl Kormoran, jenž coby vůbec jediný hilfskreuzer v dějinách potopil velkou válečnou loď, neboť jeho torpéda a dělostřelba poslaly ke dnu australský lehký křižník Sydney. Tuto událost dlouho obklopovaly spekulace, jelikož řada lidí prostě nechtěla věřit, že by přestavěná nákladní loď něco takového dokázala.

---

Čtěte také:

Souboj elitářů: Námořník Royal Navy vs. námořník Kriegsmarine (1)

Žádná země na světě se dodnes nemůže chlubit námořnictvem s tradicí na úrovni Royal Navy. Hned první námořní boje ve druhé světové válce ale ukázaly, že slavná minulost nestačí a že německé...