Křižník Aurora: Symbol Leninovy bolševické revoluce

Na začátku první světové války považovala admiralita křižník Aurora právem za zastaralý (byl spuštěn na vodu roku 1900) a loď tak většinou jen hlídkovala podél minových polí při současném střežení vodních cest. Ještě v létě 1916 si ale lodní dělostřelci protáhli svaly, když v Rižském zálivu ostřelovali německé pozemní pozice.

Nečinnost ve víru války

Brzy nato loď nastoupila do generální opravy v Petrohradě, čehož se kapitán Michail Iljič Nikolskij obával snad více než nepřítele. Jak ukázaly zkušenosti z jiných ruských lodí, delší pobyt na břehu totiž nebezpečně podkopával morálku znuděné posádky. Mužstvo většinou tvořili jednodušší nevzdělaní rolníci, které jeden britský kapitán výstižně charakterizoval jako „smradlavou, drsnou, hrubou, ale šťastnou chasu“.

S takovým „materiálem“ tehdy poměrně snadno manipulovali zdejší početní bolševičtí agitátoři. Kapitánovy obavy se naplnily během tzv. únorové revoluce v roce 1917. Na pouliční nepokoje reagoval zadržením rudých řečníků, kteří se pokusili vtrhnout na palubu. Když je stráž odváděla na břeh, mnoho námořníků zatčené zdravilo křikem: „Hurá, bravo, propusťte je!“

Na palubě pak záhy vypukla vřava. Důstojníci se marně snažili uklidnit situaci – pomohla teprve střelba z pistolí kapitána Nikolského a nadporučíka Ogranoviče. Paluba se vylidnila; zůstali na ní ležet jen tři ranění muži, z nichž jeden – Porfir Osipenko – později zemřel. Kapitán Nikolskij se večer snažil námořníkům domluvit tvrzením, že revoluce představuje zradu panovníka a vlasti, kterou ve skutečnosti řídí Němci. Zdálo se, že protentokrát uspěl.

Druhý den se však před lodí shromáždil ozbrojený dav s rudými vlajkami, jenž hodlal křižník definitivně ovládnout. Kapitán námořníkům povolil opustit loď, ale rudou vlajku umístit na stožár odmítl. Během dalšího konfliktu, při němž kdosi bodl nadporučíka Ogranoviče bajonetem do krku, zazněl ze břehu osudový výstřel, jejž kapitán zaplatil životem.

Do role symbolu revoluce

Další události již probíhaly ve zcela převratovém duchu. Námořníci si zvolili revoluční výbor v čele s předsedou dělostřelcem Feďjaninem. Jedna zbytečná schůze stíhala druhou a oprava lodi stála. V září Feďjanina nahradil strojník Alexandr Bělyšev, muž, který Auroře velel v její hvězdné hodině. Když 25. října (dle gregoriánského kalendáře 7. listopadu) zažehli rudí další revoluci, Bělyšev po dohodě s předním agitátorem Vladimirem Antonovem poskytl loď bolševikům k bojovým operacím.

Revolucionáři již dříve používali lodní vysílačku a onoho rána Aurora s minolovkou Nr. 14 poskytla podporu desantu u Nikolajevského mostu. Večer, přesně ve 21:45, zazněl pověstný výstřel z Aurory jakožto signál k závěrečnému útoku na sídlo prozatímní vlády v Zimním paláci. Po krátké potyčce bolševici zvítězili a druhý den odvysílala rádiová stanice starého křižníku Leninovo prohlášení k občanům Ruska. Za měsíc nato Aurora odplula do Helsingforsu (dnes Helsinek), odkud po německé invazi do Finska uprchla do Kronštadtu.

Po brestlitevském míru se posádka rozešla domů a námořníci se na loď vrátili teprve v roce 1922. Technická komise tehdy konstatovala relativně slušný stav a v dalších letech Aurora sloužila jako školní křižník. Ještě ve 20. letech se pak rozjela do světa a např. v roce 1928 navštívila Kodaň. Čas se však zastavit nedal a lodní veterán měl být v roce 1941 definitivně vyškrtnut ze stavu flotily. Jenže začala další válka, sešrotování se odložilo a Aurora i nadále plnila cvičné úkoly. Rychlý německý postup do nitra SSSR ji však záhy zahnal do pevnosti Kronštadt.

Za druhé světové války

V září 1941 většina kadetů odešla na břeh bránit Leningrad, přičemž s sebou vzali i část dělostřelecké výzbroje. V té době ovšem čelila každodenním útokům německých bombardérů i samotná Aurora, na což kapitán Sakov zareagoval odvoláním části mužstva do bezpečí na břeh. Za projevenou iniciativu si vysloužil jakožto „šiřitel paniky“ soud s předpokládatelným výsledkem – popravou.

Několik blízkých zásahů pak křižník poškodilo natolik, že zůstal stát v náklonu. Na konci listopadu se život na lodi stal kvůli absenci uhlí nemožným, a tak ji opustili i poslední námořníci. Do konce leningradské blokády si slavný křižník našlo ještě pár zbloudilých granátů, ale už v roce 1944 městský sovět rozhodl o záchraně jeho vraku jakožto památníku.

Naposledy si Aurora „zabojovala“ v roce 1946, když pro filmaře ztvárnila křižník Varjag, slavnou loď rusko-japonské války. Od počátku 70. let se viditelně projevovalo chátrání staré lodi, jež se do opravy dostala teprve v letech 1984–87. Ačkoli se cena tehdejší rekonstrukce vyšplhala na závratných 35 milionů rublů, z historického hlediska proběhla velmi necitlivě – výsledkem je de facto dnešní paskvil. Po rozpadu SSSR se křižník-veterán stal komerční atrakcí a jeho paluba hostila jak řadu bujarých večírků, tak jiných svérázných akcí (např. natáčení pornofilmu). V současnosti se objevuje volání po renovaci Aurory do stavu schopného plavby.