Kráter Koperník: Pozůstatek kosmické katastrofy je velký jako střední Čechy

Kráter Koperník má při sledování ze Země řadu předností. Jednak jde o nápadný útvar o průměru 97 km, a na měsíčním kotouči ho tudíž snadno rozeznáme už v divadelním kukátku. Navíc leží poblíž středu přivrácené strany, takže vidíme přímo do jeho dna. Kromě toho na hladkém a tmavém povrchu Moře ostrovů dobře vyniká a za úplňku ho prozradí i nápadná síť světlých paprsků. Pokud si tedy chceme užít pohled na velký impaktní kráter, lepší exemplář na Měsíci nenajdeme.

Nejstarší mladík

Koperník představuje velmi zachovalý otisk velkého impaktu. Už na první pohled jde o poměrně „čerstvý“ útvar, zjistit jeho stáří ovšem nebylo snadné. Tzv. absolutní stáří známe – poněkud překvapivě – jen u devíti lunárních kráterů, ale Koperník mezi ně naštěstí patří. Jeho věk se podařilo určit díky radiometrickému datování vzorků o souhrnné hmotnosti necelých 0,5 kg, které získala posádka Apolla 12 v listopadu 1969. Z dřívějších analýz vycházelo, že vznikl zhruba před 810 miliony let, dnes se vědci přiklánějí k názoru, že se tak stalo před 782 miliony roků.

V každém případě se kráter z pohledu naší civilizace zrodil neuvěřitelně dávno. Před 800 miliony let totiž neexistovala ani česká kotlina, a dokonce ani Evropa. Náš domovský kontinent tehdy tvořil pouze základ pevninského bloku, který se nacházel při jižním polárním kruhu. Kdyby Koperník nevznikl na Měsíci, nýbrž na Zemi, zbývaly by z něj dnes jen trosky. Vrásnění pohoří a eroze by ho totiž z povrchu planety dávno vymazaly. Z hlediska vývoje Měsíce ovšem patří k mladším útvarům, a vědci jej dokonce využívají jako milník pro skupinu nejmladších lunárních formací. Geologové tak občas v žertu tvrdí, že jde o nejstarší mladý kráter na našem souputníkovi. 

Pohroma pro celou Evropu

Nenechte se zmást podobou Koperníka v dalekohledu. Tento lunární „kroužek“ vznikl při dopadu zhruba sedmikilometrové planetky, jejíž střet se Zemí by měl v současném světě fatální důsledky. Obrovská energie skrytá v rychlosti dopadajícího tělesa by se vmžiku proměnila v energii gigantického výbuchu a místo nárazu by čelilo mnohonásobně vyšší teplotě, než panuje na povrchu Slunce! Pokud by taková planetka zasáhla Prahu, vše živé v oblasti střední Evropy by zahynulo a následné změny klimatu by na dlouhé roky postihly celý svět.

Pokud bychom popsaný impakt sledovali z Brna, dorazila by k nám už pět sekund po střetu mohutná tepelná vlna a sežehla by většinu stromů i dřevěných staveb. Necelou minutu po nárazu by město zasáhly otřesy půdy o síle dosud největšího zaznamenaného zemětřesení: Odehrálo se 22. května 1960 na jihu Chile a dosáhlo 9,5 stupně Richterovy škály. Zhruba čtyři minuty po dopadu by se na nás snesl déšť hornin vymrštěných z „pražského kráteru“ a dílo zkázy by dokonala tlaková vlna, jež by se zpustošenou moravskou metropolí prohnala deset minut po impaktu a dalece by překonala i ta nejničivější známá tornáda. 

Vzhůru ke dnu!

Řekněme, že od srážky uběhlo několik týdnů a na mapě Evropy se nyní vyjímá kráter Koperník. O věrnou kopii lunárního originálu by se však jednat nemohlo. Na Zemi totiž panují jiné podmínky než na Měsíci, takže se stopy po dopadech kosmických projektilů na obou tělesech liší. Kdybychom střed Koperníka přenesli do Prahy, lemovalo by hranice Středočeského kraje pohoří tyčící se až 900 m nad okolí. Čechy by se proměnily v kopcovitou krajinu protkanou řadou hřbetů a údolí, směřujících k centru kráteru. Celou Prahu i s Kladnem a Českým Brodem bychom našli na dně obří prohlubně, „zatlačené“ dopadem planetky víc než 3 km pod úroveň okolního terénu.

Kruhové pohoří obepínající Středočeský kraj by mělo v důsledku gravitačních sesuvů terasovitě uspořádané vnitřní stěny valů. Záhy po impaktu by se totiž utvořila dočasná prohlubeň, hlubší a s příkřejšími valy, než má kráter dnes. Nestabilní prudké stěny přechodné dutiny by „sklouzly“ na dno a zevnitř by se na valech zformovaly stupně, připomínající schody gigantického amfiteátru. 

V centru kráteru by se nacházely izolované i propojené pahorky, vypínající se až 1,2 km nad okolí. Tyto tzv. středové vrcholy začínají být patrné u měsíčních kráterů s průměrem nad 15 km a vznikají v důsledku změny toku sil, jež impaktní strukturu vytvářejí. Horniny v místě nárazu se ihned po vzniku přechodné dutiny chovají plasticky a zvedají se. Nastává tak podobný efekt, jaký pozorujeme při dopadu kapky na hladinu. Materiál středových vrcholů Koperníka pochází podle vědců z hloubky 20–30 km. 

Kobercový nálet 

Mezi poznávací znaky lunárního kráteru Koperník patří paprsčité sítě sekundárních kráterů, jež připomínají území zasažené leteckými pumami. V tomto případě však „bombardování“ zavinily ohromné bloky hornin, vyvržené z hlavního kráteru rychlostí okolo 1 500 km/h. 

Kdyby se jeho střed nacházel v Praze, dopadal by na Berlín, Varšavu i Milán déšť obřích balvanů o velikosti až jednoho kilometru! Výsledkem by se staly krátery seskupené do řetězů, které by mohly svou délkou pokrýt celý úsek dálnice z Prahy do Brna, přičemž směrem k centru kráteru – tedy k hlavnímu městu – by jejich velikost postupně narůstala. A jelikož se vymrštěný materiál pohyboval pomaleji než impaktor, nedošlo při jeho dopadu k explozi, jaká provází impakty. Proto jsou sekundární krátery Koperníka protažené, nikoliv přesně kruhové.

Lunární specialita

Stopy po vzniku kráteru Koperník bychom na mapě Evropy rozeznali od Jadranu po Balt – až tam by sahala komplikovaná síť světlých paprsků. Musíme si však uvědomit, že v pozemském prostředí by zmíněná ozdoba vůbec nevznikla. Světlé paprsky se totiž na Měsíci utvářejí proto, že jeho povrch nechráněný atmosférou postupně tmavne vlivem okolních podmínek. 

Na lunárním povrchu se pomalu formuje tmavá vrstvička materiálu, jakoby spečeného dopadem mikrometeoroidů a působením kosmického záření. Pokud ji překryje světlejší látka vymrštěná z místa dopadu, vytvoří se kolem kráterů světlé paprsky. Jde také o hlavní důvod, proč je na Měsíci pozorujeme jen u mladších útvarů zmíněného typu – obvykle jsou krátery s nápadnými paprsky staré „pouze“ několik stovek milionů let. Koperník tak patří k nejdávnějším kráterům s dobře viditelnými paprsky. 

Sourozenci na Zemi

Skupina japonských vědců loni publikovala práci, v níž se snažila vystopovat pachatele nejmladších lunárních impaktů. Analýza 59 tamních kráterů odhalila, že sedm z nich vzniklo ve stejné době jako Koperník. Měsíc tak před 800 miliony let čelil zvýšenému bombardování kosmickými projektily. 

TIP: Svědkové dávných kolizí: Největší krátery Sluneční soustavy

Autoři studie dokonce označili „hlavního podezřelého“: Asi před 730–1 200 miliony roků se totiž v pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem odehrála kolize, z jejíchž trosek vzešla rodina planetek označovaná jako Eulalia. Z teorie vyplývá, že materiál ze srážky později spustil kamennou smršť, jež u Měsíce vyvrcholila asi před 800 miliony let. A nejen u něj: Ostřelování tehdy neunikla ani Země. Podle předpokladů se na obě tělesa snesl materiál o 30–60násobku hmotnosti impaktoru, který před 66 miliony lety způsobil hromadné vymírání druhů. Koperník měl tedy nejspíš na Zemi sourozence, ale naše aktivní planeta jejich stopy dávno zahladila.