Král českého sportu: Josef Rössler-Ořovský vynikal ve všech sportovních disciplínách
Skončila jedna z nejkurióznějších soutěží olympijských her 1924 v Paříži – šplh na laně. Diváci už dávno opustili stadión, ale na zadní tribuně proti čestné lóži seděl starší, přísně vyhlížející muž a kreslil do památníku obrázek, drahý celé československé výpravě.
Červenobílá vlajka s modrým klínem na nejvyšším stožáru oznamovala světu, že první československý sportovec, gymnasta Bedřich Šupčík, vyhrál zlatou olympijskou medaili. První zlato v dějinách našeho sportu! O hodinu později už vcházel starší muž v pečlivě vykartáčovaném fraku do salónu, kde právě začínala recepce.
Coubertinovo blahopřání
Z protějšího konce sálu k němu vykročil předseda Mezinárodního olympijského výboru baron Coubertin, přátelsky mu stiskl ruku a řekl jen jedno slovo: „Blahopřeji.“ Slavnostně vyzdobeným sálem se zavlnilo vzrušení. Tohle se nestává každý den. „Kdo je ten muž?“ obrátil se s otázkou na staršího kolegu jeden ze začínajících novinářů. Tázaný udiveně zvedl obočí a odpověděl: „Vy ho neznáte? Josef Rössler, Čechoslovák.“
Bylo jistě neobvyklé, jestliže baron Coubertin sestoupil z výše své funkce a společenského postavení, aby si potřásl rukou se zástupcem národa, jehož přítomnost v mezinárodním olympijském hnutí ještě donedávna působila tolik rozpaků a nepříjemností.
Coubertin nebyl jediný, kdo rád vyhledával Rösslerovu společnost. V dlouhém přátelském rozhovoru s ním v roce 1912 setrval i švédský král Gustav. Nebyly to ztracené hodiny, které kdokoliv strávil v rozhovoru s pohotovým Čechem, mluvícím snad všemi světovými jazyky. Vyzařovala z něj silná osobnost a umění konverzace, ale přešel-li na své nejoblíbenější téma – sport, otevíral se před posluchači podivuhodný svět člověka, který byl živou kronikou sportovního dění posledních čtyřiceti let. Od roku 1880 nebylo v Čechách snad jediné významnější sportovní události, která by se obešla bez jeho účasti.
Chlapec na „maňasovi“
Na svět přišel v ideální době, kdy v Čechách rostly první tělovýchovné sokolské jednoty a kolem Vltavy už stály klubovny prvních česko-německých sportovních klubů. Členem jednoho z nich byl i Rösslerův otec. Proto nikoho nepřekvapilo, že syn dostal v šesti letech brusle a přísný otec osobně dohlížel, jak jeho ratolest proniká do tajů pohybu na ledě.
Samozřejmá všem připadala i druhá Rösslerova záliba. Ve dvanácti letech si ze tří starých prken vyrobil „maňasa“ a po vzoru starých Čechů, kteří znali toto jednoduché plavidlo pod názvem ježdík, vyplul po českých řekách. Protože náklonnost k vodě nebyla krátkodobou zálibou, mohl po letech životopisec zaznamenat: „Není snad řeky české, po níž by se byl neplavil.“ Již jako chlapec objížděl Rössler se svým maňasem vltavské veslařské kluby a žádostivě pokukoval po závodnících v pestrobarevných dresech. Proniknout do jejich řad bylo obtížné. Od dob, kdy na staroměstském jezu utonuli dva členové posádky čtyřveslice satan, bylo veslování považováno za příliš nebezpečný sport. Až v létě roku 1886, kdy jeho „maňasa“ dohonila u Vranovského ostrova závodní čtyřveslice Veslařského klubu Blesk, pomohla náhoda.
Rössler vynikal ve všech sportovních disciplínách, které vyzkoušel. Když ještě jako bruslař přinesl do klubu první lyže, přátelé se usmívali; považovali zálibu v podivných „prkýnkách“ za chvilkový rozmar, který zmizí s posledním jarním sněhem. Nezůstal jen u lyžování. Ještě jako bruslař přivezl z Paříže hokejové hole a učil přátele hru, která se o řadu let později stala jedním z národních sportů. Jako veslař se seznámil s plachtěním a jeho jachta byla známá po celém povodí Vltavy ještě ve dvacátých letech. Pokusil se o lehkou atletiku, výborně šermoval a hrál tenis, kopanou i jiné míčové hry. Do Českého Yacht-klubu přivezl v Čechách dosud neznámý šišatý míč a naučil vodáky hrát ragby.
Sběratel klubů
Sportovní kluby obyčejně svým členům poskytovaly půdu k provozování zálib a ochranu před ne vždy chápající společností. Pro Rösslera znamenaly něco víc. Známí se usmívali, že zakládání klubů a sportovních organizací je pro něho stejnou vášní, jako sběratelství známek. Byl opravdu jen sběratelem? V roce 1896 stál u kolébky České atletické amatérské unie, která byla vedle Ústřední jednoty velocipedistů prvním a nadlouho také jediným českým sportovním svazem. Roku 1906 stanul na místě nejvyšším – stal se sekretářem Českého olympijského výboru a tím i hybnou silou celého olympijského hnutí.
Neúnavně bojoval za uznání práva Čechů na sportovní samostatnost, dlouhá léta vodil české a později československé olympijské výpravy při slavnostním defilé; v pečlivě vyžehleném fraku a s cylindrem na hlavě pochodoval před sportovci své země v Londýně, Antverpách, Paříži a Amsterodamu, do roku 1928 nechyběl ani při žádném zimním olympijském měření sil.
