Kousek Česka v lesích Kanady: Česká vesnice na druhém konci světa

Když John Antony mluví česky, široce se usmívá. „Já už jsem starý dědek,“ přiznává se silným anglickým přízvukem, „ale česky pořád umím.“ Pak již ovšem 64letý muž hledá slova a raději přechází do kultivované angličtiny. „Česky jsem se naučil od matky, ale mnohem častěji jsme doma mluvili anglicky. Během posledních dvaceti let jsme se však hodně potkávali s Čechy, kteří přicházeli pomáhat na vinici, takže jsem aspoň trochu trénoval.“ 

Asi sto kilometrů od Montrealu, co by kamenem dohodil od hranic s USA, leží uprostřed vlnících se kanadských kopců městečko Sutton a kousek od něj neobvyklá „vesnice“. Najdete tam nejen domy, jež by se dobře vyjímaly na jihočeském venkově, ale také sklepy k nerozeznání od těch moravských, bohaté zasedací a hodovní místnosti, za které by se nemusel stydět renesanční zámek, nebo dokonce vysvěcenou kapli postavenou podle francouzského románského vzoru. To, co však na první pohled vypadá jako miniaturní obec, představuje mnohem víc než jen kopii evropské architektury – jde o zhmotnění nostalgického snu, ubytovacího komplexu a špičkové vinice v jednom.

To, co nemáme

Vinici Chapelle Ste Agnès, tedy „kapli svaté Anežky“, pro české čtenáře nedávno objevil fotograf a cestovatel David Těšínský. „Můj kamarád bydlí v Montrealu a vzal mě autem podívat se k hranicím Spojených států. Cestou jsme míjeli domy, které vypadaly hrozně povědomě. Zastavili jsme, abychom si to místo prohlédli,“ vypráví Těšínský. „Uviděl jsem vystupovat z auta nějakého pána, tak jsem k němu přišel a napadlo mě ho oslovit česky. A on mi česky odpověděl – mluvil trochu lámaně a s přízvukem, ale rozuměl jsem mu dobře. Dali jsme se do řeči a po pár otázkách nás vzal na prohlídku.“ Onen česky mluvící prošedivělý muž byl John Antony. 

Na exkurze jsou v Chapelle Ste Agnès zvyklí, protože jde především o fungující vinici, která produkuje ledová vína. Domy, jež svým stylem odkazují k evropské historii, pak slouží návštěvníkům, zatímco ve sklepení zraje drahocenný nápoj. „Severní Amerika je plná moderní architektury, ta je tady opravdu dobrá,“ vysvětluje John. „Historických budov tu však moc nenajdete. Mnozí vidí něco podobného poprvé.“ 

David Těšínský dodává, že familiární podoba má vliv především na Čechy, kteří do míst zabloudí. „Nejvíc to asi zasáhne ty, kdo žijí v Americe dlouhodobě a moc už se nedostanou zpátky. Je to pro ně jako nostalgie, jíž se lze dotknout. Kdybych zrovna přijel z Česka, tak to na mě tolik nezapůsobí, ale tu nostalgii jsem cítil už po pouhém půlroce v zámoří. Fauna i flóra jsou tam dost podobné a lesy vypadají stejně jako doma, takže jsem se na chvilku skutečně cítil jako někde v Čechách či na Moravě.“

Z Jindřišky Henriettou

Vinice i přilehlé budovy vznikly jen díky neutuchající touze po domově. „Za vším stojí moje matka Jindřiška, která si v Kanadě změnila jméno na Henrietta. Utekla z Československa v roce 1948, hned po komunistickém puči, a v Montrealu si otevřela obchod se starožitnostmi. Jejím snem bylo přinést sem kousek Evropy, kousek něčeho, co měla doma. A odvedla mnoho dobré práce.“ 

Ačkoliv Jindřiška nikdy nevystudovala střední školu, protože utekla uprostřed studií, a v zámoří začínala skromně v dělnických profesích, prokázala obchodního ducha i silnou vůli. Se starožitnictvím nakonec uspěla: Postupně se v Montrealu zařadila mezi nejvyhledávanější obchodníky se starým uměním, což jí zajistilo dost financí na druhý životní projekt – vinici. Musela pro ni však najít vhodné místo. „Blízko Suttonu je jedna cesta, které říkáme ‚Česká ulička‘, kde žila spousta rodin. Většina jich přišla po roce 1948 a po šedesátém osmém přibyli další emigranti. Pořídili jsme tam pozemky a dlouhé roky jsme přijížděli jen na víkendy,“ vzpomíná John. S budováním začali asi deset let po zakoupení prvního kusu půdy v roce 1986. 

„V šedesátých letech koupila matka spoustu historizujícího náboženského umění, což bylo poměrně snadné, protože v Quebecu tehdy rušili řadu kostelů. Uvědomila si, jaká je umělecká hodnota těch věcí. Jenže je těžké je prodat. Řekla si tedy: Jde o krásné kusy a zasloužily by si důstojný domov. A tak pro ně prostě nechala postavit kapli. Jednalo se zřejmě o první kapli vybudovanou v Quebecu za posledních pětasedmdesát let,“ směje se John. Jindřiška pozvala kameníky z Francie a ti stavbu do detailů vyvedli podle vzorů ze své vlasti. 

Vinice roste

Další objekty přibyly záhy. „Hlavní dům vznikl v moravském stylu, podobně jako ten, kde bydlím – oba dostaly krásnou žlutou omítku. Máme také přijímací sál a sklepy, jež napodobují středověkou architekturu,“ vysvětluje John. Jádrem komplexu se však stala vinice, kterou na úbočí vytvořili starou technikou kamenných teras. 

„Jedná se o dva a půl hektaru vinic na osmnácti kamenných terasách. Každá hlava má samostatný sloupek, takže i zakládání je pomalejší. Celá ta dřina trvala čtyři roky, ale vyplatila se. Víno je skvělé a otvírá se odsud nádherný výhled na Spojené státy a horu Jay Peak se sjezdovkou a resortem,“ vysvětluje John, který ušlechtilý nápoj sám vyrábí. „Mimochodem, v sedmdesátých letech tam každý víkend trávili Jiří Syrovátka a Ivana Trumpová. Předtím reprezentovali Československo, ale nakonec utekli a usadili se v Montrealu. Otevřeli si obchod a pracovali jako trenéři, Ivana navíc i jako modelka.“ 

Vínu se v Chapelle Ste Agnès skutečně daří. Specializují se na dezertní bílá, protože pěstovat odrůdy pro výrobu červeného není tak daleko na severu nejlepší nápad, jak podotýká John. „V roce 2006 jsme ve světové soutěži ledových vín v Londýně získali první cenu ve své třídě. A zvítězili jsme i v následujícím ročníku a pak ještě jednou. Takže dezertní vína opravdu umíme.“

Stejně jako v Čejkovicích

Aby měl nápoj kde dozrávat, nechala Jindřiška vystavět sklepy. Právě ty udělaly na Davida Těšínského během prohlídky největší dojem. „Podzemí je obrovské, každý dům má vlastní sklep. A jsou tam nejen sklepy na víno, ale také hodovní sály a noblesní toalety. A dokonce dámský salonek.“ 

Budování rozsáhlých sklepení znamenalo ohromný projekt. Komplex má čtyři a půl patra a každé si vyžádalo rok práce. Jindřiška si však dala záležet, aby bylo i sklepení opravdu stylové: Na valenou klenbu si pozvala řemeslníky z jihomoravských Čejkovic, kteří vyrobili kopii toho, co lze vidět třeba v tamních Templářských sklepech. Kdyby se tedy někdo zázrakem přenesl z veselého posezení u muziky v moravském sklípku do Suttonu, nepoznal by rozdíl. Kromě klasických folklorních motivů zdobí stěny i velké malby se zemědělskou tematikou. „Ty pro nás vytvořil brněnský malíř Marek Latzman,“ vysvětluje John. 

Nad sklepeními pak postupně vyrůstaly další a další budovy. „V roce 2008 vznikl přijímací sál, což zabralo dva roky. Pak přibyla i renesanční věž – tu mimochodem vybudovali Češi, kteří tady v okolí Montrealu žijí. Víte, moje matka si vždycky chtěla postavit zámeček, ale na to už jí vážně nezbyly peníze,“ směje se John. 

Jan Křtitel z Prahy

Povědomý dojem z místa dotvářejí menší artefakty, jako například sochy. „Máme v kapli kopii Pražského Jezulátka, což je dar od jednoho gentlemana z Filipín. Nebo barokní sochu Jana Křtitele původem z Prahy, k níž se váže zajímavá historka. Na jistého amerického profesora si na univerzitě ukazovali prstem, že je komunista – a opravdu byl,“ vypráví John. „Takže se radši rozhodl nějakou dobu strávit za železnou oponou. Usadil se v Praze a dočkal se vřelého přijetí. Krátce po příjezdu ho prováděli po městě, načež se zastavil u jedné sochy, která jej zaujala – ne jako náboženský symbol, nýbrž coby umělecké dílo – a povídá: ‚To je krása!‘ No a ráno ji našel u dveří. Nakonec už měl Československa plné zuby a odstěhoval se zpátky do USA, i se sochou. Když zemřel, zdědila ji jeho dcera, dnes univerzitní profesorka. Moje teta Hela se s ní seznámila a zjistila, že paní cítí vinu, že socha před lety jen tak zmizela ze své domoviny. A tak ji věnovala do naší kaple.“ 

TIP: Malé Česko uprostřed Rumunska: V Banátu se stále mluví starou češtinou

Na dotaz, zda se bude „vesnice“ v budoucnu rozšiřovat, však John kroutí hlavou. „Vinici nevlastním jen já, ale dělí se mezi čtyři příbuzné. Na projektu měla zájem především moje matka a já, zbytek rodiny už takové nadšení nesdílí – hlavně kvůli financím, protože jsme utráceli víc, než jsme si mohli dovolit. Když tedy matka v roce 2015 zemřela, nabídli jsme vinici k prodeji. Zatím se nám ale nedaří najít kupce, i když loni to skoro vyšlo. Chceme někoho, kdo by dokázal ocenit vše, co tu vzniklo. Kdybyste náhodou věděl o nějakém milionáři, dejte mi vědět, ano?“ směje se Antony.