Kosmický rekordman Valerij Poljakov strávil ve vesmíru 437 dní bez přerušení (2)

Svým prvním letem do vesmíru v roce 1988 se Poljakov vydal poprvé do vesmíru, a to na palubě letu Sojuz TM-5, který přistál na stanici Mir. Z něj se vrátil v Sojuzu TM-6 s Volkovem a Krikaljovem až 27. dubna 1989, po 240 dnech, 22 hodinách a 35 minutách. Na svůj první let mimochodem čekal 19 let - tak dlouho byl členem skupiny kosmonautů, než se podíval do vesmíru.

Předchozí část: Kosmický rekordman Valerij Poljakov strávil ve vesmíru 437 dní bez přerušení (1)

O krok před Američany

Třebaže překročil padesátku, nepřestával Poljakov trénovat pro vesmír. Dvaadvacátého března 1992 se setkal ve Čkalovském se skupinou astronautů z USA. Američany totiž zajímaly jeho poznatky z dlouhodobého letu, neboť chystali orbitální stanici Freedom, na které chtěli zkoušet i dlouhodobé pobyty posádek. Poljakov si však uvědomil, že by tak Spojené státy Rusko předehnaly. Byl proto rozhodnut: Pokud ho státní komise vybere ke druhé expedici, zůstane na oběžné dráze rok a půl!

Později vzpomínal: „Šlo o obtížnou dobu. Prestiž naší kosmonautiky kriticky upadala kvůli zdržení v důsledku perestrojky, a potřebovali jsme proto udělat nový krok. Mohlo se jednat třeba o let na Mars. Celá cesta by trvala osmnáct měsíců, a bylo tudíž nutné vyřešit mnoho lékařsko-biologických problémů a jasně odpovědět na obtížné otázky. Může se člověk vydat k rudé planetě, zachovat si přitom zdraví i pracovní schopnosti a s pocitem hlubokého morálního zadostiučinění zase přistát zpátky na Zemi? Moje první osmiměsíční expedice ukázala, že se můžete vrátit plni sil, zdraví a normální, pokud budete ke svým povinnostem přistupovat profesionálně.“

Samotná mise na Mars zůstávala samozřejmě v nedohlednu. Nicméně informace o fyzickém i psychickém stavu kosmonauta po celou dobu tak náročné výpravy by byly neobyčejně důležité. A hlavně – Američané, kteří do té doby létali na raketoplánech maximálně několik týdnů, by se k podobnému rekordu dokázali přibližovat jen postupně, pozvolným získáváním zkušeností. Jakmile Poljakov zmíněnou představu vyslovil, ozvala se spousta oponentů, zvláště z řad lékařů a biologů. Avšak generální konstruktér Valentin Gluško i lidé z vedení Ruské kosmické agentury souhlasili, a příprava k novému prvenství tak mohla začít.

Hoříme, Jeleno!

V lednu 1993 zahájil Poljakov trénink s kolegy z ústavu Germanem Arzamazovem a Borisem Morukovem. Po závěrečných zkouškách ho komise vybrala spolu s Viktorem Afanasjevem a Jurijem Usačovem. Jejich Sojuz TM-18 startoval z Bajkonuru 8. ledna 1994. Afanasjev a Usačov tvořili patnáctou základní posádku Miru. Poljakov pak zůstal na stanici i s expedicí číslo šestnáct a sedmnáct. Pokračoval ve svých výzkumech: Sledoval kolegy kosmonauty s využitím nejrůznějších aparatur včetně ultrazvukové sonografie a odebíral jim vzorky tělních tekutin. Současně kontroloval i svůj zdravotní stav. 

Sojuz TM-20 startoval z Bajkonuru 3. října 1994. Přiletěli v něm Alexandr Viktorenko, Jelena Kondakovová a německý astronaut Ulf Dietrich Merbold. Kompletní šestice pak pracovala na stanici celý měsíc. V noci na 10. října 1994 však najednou vypadl zdroj energie. Ukázalo se, že došlo k přepětí, neboť bylo zapojeno velké množství přístrojů a spoustu energie vyžadovaly i četné videokonference. Mir nouzově zásobovaly akumulátory Sojuzu TM-19, ovšem posádka pak musela několik dnů ručně řídit orientaci slunečních panelů pomocí zdrojů z lodi, přičemž postupně oživovala a dobíjela palubní akumulátory.

Další nepříjemnou událost potom Rusové zamlčeli a zmínili se o ní až v roce 2002. Patnáctého října se Poljakov v modulu Kvant domluvil s Kondakovovou, že si dají kávu. Jenže když připlul ke schránce s vodou, stačil už jen vykřiknout: „Hoříme, Jeleno!“ Od rozžhavené patrony na výrobu kyslíku zřejmě přeskočila jiskra a zapálila větrací potrubí. „Vletěl jsem do obleku Pinguin ze silné gumy a vrhl jsem se do plamenů,“ líčil později Poljakov. „Rukama jsem lovil hořící kousky, přitom jsem se ani nepopálil, jenom na malíčku.“ Plamen byl tak nepatrný, že si ho ostatní členové posádky nevšimli. Jenom Kondakovová přihlížela a následně referovala o hrdinském činu kolegy řídicímu středisku.

Rekordních 438 dnů 

Devátého ledna 1995 překonal Poljakov rekord 366 dnů ve vesmíru, který o sedm let dříve vytvořili Vladimír Titov a Musa Manarov. Na Zemi se v Sojuzu TM-20 vrátil 22. března 1995 – takřka po 438 dnech. „Mohl jsem tam zůstat i mnohem déle,“ povzdechl si později. „Ale měli jsme potíže s haváriemi raket, což nás omezovalo.“ Jeho výprava zaznamenala úspěch také po vědecké stránce. Poljakov měl na programu padesát různých experimentů, přičemž uskutečnil přes tisíc vyšetření svých kolegů. Po titulu hrdiny SSSR mu tak v Kremlu předali i titul hrdiny Ruské federace.

Během rekordního letu zkoumali stav lékaře-kosmonauta dálkově rovněž jeho kolegové na Zemi. Detekovali přitom jasný vliv na náladu, výkon a dodržování termínů v prvních třech týdnech na orbitě a také dva týdny po návratu na Zemi. Od druhého do čtrnáctého měsíce letu se však situace ustálila, přičemž se neprokázaly ani žádné trvalé následky dlouhodobého pobytu ve vesmíru. Poljakov strávil v rámci dvou výprav na oběžné dráze celkem 678 dnů, 16 hodin a 34 minut. Postupně ho pak v tomto ohledu překonali jiní sovětští, respektive ruští kosmonauti: Sergej Krikaljov (803 dnů během šesti misí), Alexandr Kaleri (769 dnů, pět misí) a Sergej Avdějev (747 dnů, tři mise).

Trápit hlavu i tělo

V červnu 1995 Poljakov z oddílu kosmonautů IMBP odešel – své sny si už splnil. Ještě rok zůstal náměstkem ředitele ústavu, načež se i této funkce vzdal. Bylo mu třiapadesát let a chtěl se naplno věnovat vědě. Potřeboval zpracovat obrovskou sumu informací, které získal během svého rekordního letu. V roce 1999 obhájil titul doktora lékařských věd a byl jmenován profesorem.

TIP: Jaké hodinky používali sovětští a ruští kosmonauté během letů do vesmíru

Když o rok později zorganizoval IMBP roční simulovaný pobyt mezinárodní posádky v maketě kosmické stanice, velel Poljakov druhé misi, která tam setrvala sedm dnů. Získal při tom některé zajímavé poznatky z psychologie lidí v izolaci. „Ve vesmíru lze zůstat velmi dlouho,“ shrnul své zkušenosti. „Avšak hlavní je neadaptovat se na stav beztíže. Člověk musí tam nahoře trápit nejen hlavu, ale také tělo – aby se vrátil zdráv.“