Kořeny nadávek (2): Kde ke svým jménům přišly známé české vulgarismy
Klení, nadávky a osočování jiných patří k lidské nátuře stejně jako zpěv a víra v nadpřirozeno. Většina národů používá urážky ze sexuální oblasti, zatímco Češi prý preferují výrazy spojené spíš se zadnicí a s exkrementy. Je to pravda? A jaký je skutečný původ našich nejznámějších vulgarismů?
Již ve starých matrikách označovali někteří faráři svobodné matky slovem „kurva“ a občas s chutí dodali, že se otec dítěte „utopil v louži za kamny“. Negativní význam je ovšem ještě starší a neměnil se minimálně od 16. století.
Zrození poběhlice
Původ slova „kurva“, které značí lehkou ženu a používá se i pro vyjádření údivu, je nejistý: Snad pochází z německého „huore“, z nějž se pak stalo známé označení pro lehkou děvu „die Hure“. Možná však souvisí spíš s indoevropským „kur“, tedy „běhat“, latinsky „currere“. Koneckonců, synonymem pro výraz „kurva“ jsou i slova „běhna“ či „poběhlice“.
Například v Žatecké knize svědomí, která patří k nejstarším soudním pramenům v českých zemích, jde o vůbec nejčastější nadávku. Termín přímo cílil pouze na ženu, zatímco muže urážel třeba skrz jeho manželku, sexuální partnerku a nejčastěji matku. Obvyklé je proto označení „zkurvysyn“. Jen o málo lépe zní opisné „tvá matka se nechovala tak, jak jest se měla chovati pořádně“.
V 19. století pak coby synonymum fungovalo vyjádření, že daná dívka „byla u svatého Antoníčka“, protože sv. Antonína Paduánského tehdy považovali za patrona lásky. Barokní zásoba urážek nebyla příliš bohatá a kouzlo jí dodávala spíš autorská invence. V jistém soudním sporu tak například zaznělo: „Jsem lepší než ty, kurvo tlustá. Že jsou tobě bratra sťali a ujce také a matka se nechovala tak, jak jest se měla chovati pořádně,“ a rovněž „zvyjebená kurvo, šejdířko, ludařko, chásko zvyjebená zlodějská“.
Přesto termín neměl vždy jen negativní konotace – například na Čáslavsku, Kolínsku, Slánsku i jinde značil v 19. století malinké děvčátko. Častá tedy byla vyjádření typu: „Máme doma dva hošíčky a dvě kurvičky.“
Vzpomínka na Napoleona?
Z podobného soudku je i výraz „píča“ označující ženský genitál. Podle Českého etymologického slovníku pochází slovo z předpokládaného zvukomalebného základu „pi“, který se spojoval s močením a pohlavními orgány.
Také u našich sousedů přitom zaznamenáme podobné tvary – například ruské „pičodajka“ se vztahuje k ženě vždy svolné k sexu. Podle anekdotického příběhu se slůvko „píča“ dostalo na Moravu spolu s vojáky Napoleona, kteří lehké ženy opisovali eufemismem „le petit chat“, tedy „malá kočička“. Jde však skutečně pouze o zábavnou historku a jako vědecká teorie neobstojí.
Naopak s úplnou jistotou najdeme termín na Slovácku, konkrétněji v Boršicích, kde se o děvčatech s příliš velkými ústy říkalo, že „mají velkou píču“. Výraz se zabydlel i ve folkloru, jak dokládá třeba básnička z Přerovska citovaná sexuologem Radimem Uzlem: „U jedné studýnky kundy se kópaly, / na jednu haluzu piče pověšaly / i přišil čert staré, uviděl ty čáry, / zatřepal haluzó, piče popadaly.“
