Kolowrat vs. Metternich: Co odstartovalo spor hraběte s kancléřem?

František Antonín hrabě Kolowrat-Libštejnský (1778–1861) byl posledním mužským členem libštejnské větve. Byl českým a rakouským politikem a nejvýznamnějším státníkem ze všech členů rodu. 

Vídeňský ministr

Svoji kariéru zahájil v české zemské politice. V letech 1807–1810 byl pražským hejtmanem a policejním ředitelem a 13. dubna 1811 byl jmenován nejvyšším purkrabím pražským. Tuto funkci zastával až do roku 1826. Když onoho roku onemocněl císař František I., povolal hraběte do Vídně a jmenoval ho státním a konferenčním ministrem. Udělal to i z toho důvodu, aby oslabil pozici kancléře Klemense Václava Metternicha (1773–1859). Společně s ním se Kolowrat v letech 1814–1815 zúčastnil Vídeňského kongresu, který určil hranice a pravidla v Evropě po napoleonských válkách na dalších třicet let. 

Hrabě František Antonín zodpovídal za záležitosti ministerstva vnitra a financí a počínal si zde velmi dobře. Postupně nalézal stále více sympatií pro umírněný liberalismus, který byl ovšem trnem v oku Metternichovi. Proto ho často úmyslně svými liberálními názory provokoval. Hrabě si byl vědom nutnosti reforem říše, zatímco kancléř Metternich se ji snažil zakonzervovat. Vztahy mezi oběma politiky byly od počátku napjaté. Hrabě, příslušník české historické zemské šlechty, navíc považoval Metternicha nejen za brzdu rozvoje státu, ale také za přivandrovalce z Porýní.

Spor na nože

Kolowratovi se podařilo stabilizovat státní finance a již v roce 1827 sestavil vyrovnaný rozpočet. Bohužel o tři roky později, po červencové revoluci v Paříži roku 1830, opět stouply náklady na armádu a o další tři roky později již činil deficit 30 milionů zlatých. Metternich sledoval ambiciózní zahraniční politiku, která stát finančně vyčerpávala. Kolowrat se snažil situaci řešit změnou přímých daní, ale císař mu to zakázal těmito slovy: „Nechci novot…, nyní není čas na reformy.“

Ministr Kolowrat účinně podporoval i rozvoj dopravní infrastruktury a průmyslu. Z doby jeho úřadování pochází jak naše první železnice, tak ohromný rozvoj průmyslu a obchodu. Bylo ale také třeba řešit sociální problémy, jako byl vznik dělnictva nebo přetrvávající ponižující feudální povinnosti. Zavedení ústavy (konstituce) s občanskými právy a svobodami bylo nezbytné a bylo jen otázkou času, kdy k tomu bude vláda donucena.

Metternichovi o jeho politice řekl již v roce 1833 tato prorocká slova: „Vaše prostředky jsou les bajonetů a strnulé trvání na tom, co právě je. Podle mého názoru tím pracujeme revoluci do rukou. Oslabujeme vládu a vyčerpáváme její síly, utiskujeme masy, deptáme jejich blahobyt… Dráždíme střední stav k nenávisti k naší třídě… Naším úkolem je učinit všechna opatření a všechny ústupky, které zajistí hmotný prospěch mas, blahobyt lidu jako odměnu za jeho pracovitost… Jen tato cesta nás může zachránit. Vaše cesta nás přivede – ne zítra, ne za rok, ale přece jen dost brzo – k záhubě.“

Plané teoretizování

Když konzervativní císař František I. v roce 1835 zemřel a na trůn nastoupil císař a král Ferdinand V., ujala se moci namísto duševně nemocného panovníka tajná státní konference. Jejími členy byli také Metternich s Kolowratem. Ferdinand V. ale nebyl až takový hlupák, jak o něm s oblibou říkali Vídeňáci. Měl encyklopedickou paměť, miloval hudbu, hrál dobře na klavír a měl velmi slušné vystupování. 

Za březnové revoluce roku 1848 byl Metternich připraven nechat střílet ve Vídni do lidí, což Ferdinand V. rezolutně zakázal. Ve vídeňských ulicích to vřelo a revolucionáři požadovali odchod nenáviděného kancléře. Po poledni 13. března demonstranti vnikli i do Zemského parlamentu. Od pozdního odpoledne jednala v Hofburgu státní rada, kterou navštěvovaly různé deputace. Kancléř nazval demonstrace „kraválem“, se kterým by si měli poradit vídeňští měšťané. Dostalo se mu poučení, že je to revoluce, a že jí musí být obětován.

V půl deváté večer upozornil kancléře jeho dlouholetý nepřítel arcivévoda Jan, že do vypršení ultimáta demonstrantů zbývá jen půl hodiny. Metternich se pak pustil do planého politického teoretizování, kterým chtěl oddálit rozhodnutí. Ve své hvězdné hodině ho se satisfakcí zarazil hrabě Kolowrat: „Už pětadvacet let zasedám s knížetem Metternichem ve stejné radě a celou dobu ho slýchám takhle mluvit, aniž by došel k jádru věci!“ Nakonec konečně promluvil i císař Ferdinand: „Koneckonců já jsem svrchovaný vládce a rozhoduji. Řekněte lidu, že se vším souhlasím.“ 

Krátce v čele prezídia

Od 20. března do 19. dubna roku 1848 stál hrabě Kolowrat v čele nově vytvořeného ministerského prezídia jako první ústavní premiér rakouské monarchie. Dosáhl sice svého cíle zavést ústavu, ale ta nevydržela dlouho. Po nástupu císaře Františka Josefa I. byl jmenován novým ministerským předsedou Felix kníže Schwarzenberg a zavládl neoabsolutnismus. 

TIP: František I. Rakouský: Napoleonův rival a strůjce Metternichovy hvězdy

V roce 1848 hrabě odešel ze státních služeb, ale zůstával veřejně činným. Spolu s hrabětem Kašparem Šternberkem podporoval založení Národního muzea v Praze a v roce 1818 stál v čele jeho prozatímní správy. Věnoval mu také svou mineralogickou sbírku a knihovnu o 35 000 svazcích. Po ukončení své politické kariéry se věnoval hlavně správě svých statků a podporoval nejrůznější české akce. Říká se, že vyhověl každému, kdo ho oslovil větou „Já jsem Čech a jmenuji se Václav…“ 

Hrabě František Antonín zemřel 4. dubna 1861 ve Vídni a dnes jsou jeho ostatky uloženy v hrobce v kostele sv. Trojice v Rychnově nad Kněžnou.