Kolos jménem Habakkuk: Britský koncept nepotopitelné letadlové lodi z ledu

Bitva o Atlantik zuřila v roce 1942 naplno. Po vstupu Spojených států do války proudily do Británie desítky konvojů nákladních lodí, které přivážely životně důležité zásoby. Aby mohlo ostrovní království pokračovat v boji, muselo se týdně doručit v průměru přes milion tun materiálu. Atlantický oceán však křižovaly nechvalně proslulé vlčí smečky německých ponorek a rozsévaly v řadách spojeneckého obchodního loďstva zkázu. Během června 1942 činila tonáž potopených obchodních lodí přes 650 000 tun, a i sám Winston Churchill po válce přiznal, že německé ponorky představovaly jedinou věc, z níž měl skutečné obavy. V sázce totiž nebylo pouze okamžité přežití Británie, ale i výsledek celé války. Pokud se totiž měla někdy uskutečnit invaze do Evropy, bylo třeba německé ponorky z Atlantiku bezpodmínečně vytlačit.

Výstřední inovátor

Jako nejúčinnější zbraň proti ponorkám se ukázala letadla, měla však omezený dolet. Námořní letouny operující z pozemních základen nedokázaly pokrýt rozsáhlé území v centrálním Atlantiku, takže existovala obrovská nechráněná oblast, kde mohly německé U-Booty řádit podle libosti. Stroje startující z palub letadlových lodí by popsanou mezeru v obraně zacelily, ale Spojenci měli v té době málo vhodných plavidel.

Do řešení problému vstoupil mimo jiné excentrický anglický vědec Geoffrey Pyke. Zmíněný podivín se po většinu života potýkal s duševní chorobou, ale jeho mysl zároveň překypovala nápady a vizemi zasahujícími do široké škály oborů a disciplín. V roce 1942 se v ošuntělém oblečení objevil na velitelství kombinovaných operací s žádostí o zaměstnání. Útvar tehdy řídil lord Louis Mountbatten a Pyke mu prý pro své přijetí sdělil jednoduchý důvod: „Potřebujete mě ve svém štábu, protože jsem muž, který umí myslet.“ Měl štěstí, neboť Mountbatten byl na rozdíl od svého předchůdce více nakloněn nevšedním lidem a jejich neortodoxním myšlenkám. A Pykea jeden neobyčejný plán skutečně napadl.

Led? Ten vydrží!

Inspirovalo ho staré číslo časopisu National Geographic z roku 1924, v němž jistý kapitán Zeusler sloužící v severním Atlantiku popisoval obtíže při snaze rozbít ledovce dělostřeleckou palbou. Střely prý nedokázaly led vážněji narušit – některým selhaly roznětky, jiné pronikly sotva několik centimetrů pod povrch a uvázly. Pykeovi se v hlavě zrodila idea: Pokud má zmrzlá voda popisované vlastnosti, nebylo by možné ledovce využít jako vojenská plavidla? 

Badatel správně předpokládal, že největší zádrhel by spočíval v tání ledu při teplotách nad nulou. Navštívil proto vídeňského profesora Hermanna Marka, který těsně před anšlusem Rakouska emigroval do USA a během války provozoval na Brooklynském polytechnickém institutu laboratoř pro studium fyzikálních vlastností ledu. Pykeovi pak poskytl množství informací o atributech zmrzlé vody, ale nejcennější bylo zjištění, že pod izolační vrstvou taje led daleko pomaleji. Pro představu: Ledová krychle o hraně 275 m by podle Marka roztála při 11 °C za sedm dní; s izolací by však při stejné teplotě ztratila denně pouze 0,1 % objemu.

S nejvyšší prioritou

Zmíněné odhalení otevřelo Pykeovi zcela nový svět možností. Vyzbrojen získanými poznatky vytvořil teoretický koncept ledovce obaleného dřevěnou izolací, který by měl vydlabaný interiér pro přepravu nákladu. Vršek bloku by se potom dal zarovnat a využít jako ranvej. Díky plovatelnosti ledu by se loď nemohla potopit a nepřítel by ji mohl maximálně rozstřílet na kusy. Zásah torpédem by pouze vysekl kus trupu, a všude okolo by se přitom nacházel dostatek materiálu k opravám. Plavidlo by navíc bylo poměrně levné a spotřebovávalo by minimum strategických zdrojů.

Pyke svou vizi nazval Habakkuk a veškerá zjištění shrnutá do zprávy předal lordu Mountbattenovi, kterého nápad nadchl. Jakmile pak nechal koncept teoreticky ověřit ostatními vědci z útvaru, představil jej v prosinci 1942 samotnému Churchillovi. Ministerskému předsedovi se vize obřích ledových základen rovněž zamlouvala a záhy rozeslal náčelníkům štábů direktivu udělující projektu nejvyšší prioritu.

Nezdolný superled

Brzy se však ukázalo, že v sobě Pykeův nezvyklý koncept ukrývá řadu obtíží. Množství ledu, jež by si výroba „plovoucího letiště“ vyžádala, se nikde v přírodě nevyskytuje. Polární expedice prokázaly, že ani na severním pólu nepřesahuje tloušťka ledové vrstvy 3,5 m. Druhý a o poznání vážnější problém se týkal samotného materiálu (viz Příliš nepředvídatelný materiál). Budoucnost projektu tak zůstávala nejistá, Pyke ovšem nepropadl zmaru a pustil se do řešení problémů. V ročence Americké společnosti chladírenských inženýrů narazil na článek o neobyčejné pevnosti zmrzlého písku. Zjistil, že pokud se do vody přimíchá určité množství dřevěné drti, vznikne z ní nesrovnatelně pevnější materiál než obyčejný led. V jednom londýnském řeznictví tak spolu s dalšími nadšenými vědci zahájil sérii experimentů.

A výsledky se zdály nanejvýš slibné. Led s drtí odolával opakovaným úderům kladivem a zkouška balistické odolnosti dokázala, že jej střely z ručních zbraní nedokážou roztříštit. Podle výpočtů by v něm případný zásah torpéda vytvořil kráter o průměru 4,5 m a hloubce sotva 60 cm. S rostoucím poměrem dřevěné drti byl potom výsledný „superled“ pevnější: Při 14% příměsi dosahoval třikrát vyšší pevnosti v tahu než jeho čistá varianta. Výrobní cena přitom zůstávala příznivá, substance se snadno opracovávala a zachovávala si plovatelnost i nízkou hmotnost. Přidaná drť navíc výrazně zpomalovala tání. Materiál sice při vystavení zátěži stále trpěl deformací, probíhala však podstatně pomaleji než u čistého ledu a při −15 °C se měknutí téměř zastavilo. 

Pykeův beton

Na počest vynálezce byl nový materiál nazván Pykeův beton neboli Pyke’s concrete, zkráceně pykrit. Zprávu o objevu předal Mountbatten 18. března 1943 osobně Churchillovi a pykrit se začlenil do plánů projektu Habakkuk. Po úpravě dle požadavků britského námořního letectva, které potřebovalo dráhu měřící 600 × 60 metrů a volný bok plavidla o výšce 15 metrů, pak získal ledový kolos konkrétní rozměry. Konstrukce měla vzniknout z pykritové stěny silné 9 metrů a kvůli usnadnění výroby měl být vnitřek lodi dutý. Teplotu materiálu by na zmíněných −15 °C udržoval systém chladicích trubek, do nichž by se vháněl stlačený vzduch o teplotě −30 °C.

Rozměry popsaného plavidla byly vskutku gigantické. Podle propočtů by letadlová loď se startovací plochou dle požadavků námořního letectva měla ponor téměř 45 metrů a výtlak by dosahoval stěží představitelných 2 200 000 tun. Plavidlo měla pohánět dvacítka elektromotorů napájených turboelektrickými generátory o celkovém výkonu minimálně 24 MW, jež by podle výpočtů udělily lodi rychlost okolo 13 km/h.

Rána do zad

Kvůli popsaným obřím rozměrům finálního stroje padlo rozhodnutí zbudovat nejprve zmenšený testovací prototyp. V březnu 1943 tak začali dělníci na jezeře Patricia v kanadské provincii Alberta vytvářet plavidlo o rozměrech 18 × 9 metrů. Stavba probíhala nezvykle rychle a model ani po delší době nejevil známky tání či měknutí. Navíc se zjistilo, že je pykrit přirozeně adhezivní. Nebylo tak třeba jednotlivé bloky uměle spojovat, neboť k sobě samy přimrzaly.

Výsledky testů se jevily slibně a 27. března bylo oznámeno, že by první loď mohla být hotová do roka. Cena by se přitom pohybovala na úrovni nákladů na stavbu běžného torpédoborce. Zdálo se, že vzniku revolučního plavidla již nic nestojí v cestě. Jenže nedůvěřivá britská admiralita zadala vlastní studii a její závěry byly zdrcující: Nebylo prý reálné dokončit první ledovou loď včas a v rámci rozpočtu, přičemž zmíněný názor přijala i hodnotící komise. Ačkoliv se autoři ještě snažili „prodat“ projekt Američanům, definitivním hřebíčkem do jeho rakve se stala změna strategické situace na bojišti.

Revoluce se nekoná

Spojenci dokázali v Atlantiku snížit počet potopených lodí na desetinu, díky novým typům letounů s větším doletem a lepším vybavením pro vyhledávání a ničení ponorek. Smlouva s neutrálním Portugalskem pak Britům umožnila využívat Azorské ostrovy, čímž Spojenci získali základnu v srdci Atlantiku – tedy něco, co měl poskytnout právě Habakkuk. Idea ledové lodi tudíž přestala být tak lákavá. 

Jako problematická se ukázala rovněž infrastruktura, kterou by si masová produkce pykritu vyžádala: Pro výrobu 1 700 000 tun ledového materiálu na jednu loď by musela vzniknout továrna o rozloze téměř 40 hektarů. V roce 1944 byl tedy projekt Habakkuk definitivně opuštěn a to, co mohlo znamenat revoluci v lodním průmyslu a učinit Geoffreyho Pykea nesmrtelným, nakonec nikdy nespatřilo světlo světa.