Kolik stojí válka? Náklady jednotlivých zemí na vedení 2. světové války
Druhá světová válka se stala nejničivějším konfliktem v dějinách. Pokud bychom ale odhlédli od zmařených lidských životů, jednalo se i o střet nejdražší. Každá položka nezměrných arzenálů bojujících stran, od nábojů až po válečné lodě, totiž musela být vyrobena a zaplacena.
Až čtyři triliony amerických dolarů po započtení inflace. Taková byla dle moderních odhadů celková peněžní cena šest let trvajícího globálního konfliktu. Přesné vyčíslení je nicméně nemožné kvůli neúplnosti záznamů či utajení klíčových informací. Ať už by ale byla celková suma jakákoliv, stále by šlo o astronomicky vysokou částku – výmluvný symbol totální mobilizace ekonomik světových mocností pro válečné účely. Výše zmíněný odhad pak zahrnuje jak přímé náklady (tedy výcvik, vyzbrojení a údržba vojenských formací), tak i náklady nepřímé (investice do výroby a infrastruktury, od budování až po opravy).
Při pohledu na bojové sestavy armád a fotografie obrněných formací razících si cestu nepřátelskou obranou je snadné zapomenout, že každý tank, letadlo, dělostřelecký granát i pěšák měli svou pomyslnou cenovku. Lze se například setkat s údaji, že vyzbrojit a vybavit jednoho řadového příslušníka US Army stálo okolo 170 dolarů – přepočteno na dnešní ceny by se jednalo o částku přesahující 3 600 dolarů (zhruba 83 000 Kč). K této ceně je nutné připočíst i náklady na výcvik, lékařskou péči, stravování a také plat vojáka. Pro představu – řadový branec Wehrmachtu měl nárok na 75 říšských feniků (tedy 0,75 říšské marky) denně, zatímco profesionální vojáci si v závislosti na hodnosti mohli přijít až na 1 718 říšských marek (plat generála v roce 1935).
Miliardové výdaje
Jak se pak armády válčících států během konfliktu zvětšovaly, logicky rostly i náklady na jejich budování a vyzbrojení. Zřejmě nejvýrazněji se vojenský rozpočet zvýšil ve Spojených státech, které do druhé světové války vstupovaly s malými a nepříliš dobře vyzbrojenými silami. Následná masivní expanze pozemních, námořních i vzdušných sil pak vyšla státní kasu na desítky miliard dolarů. V předválečných letech vynakládal Washington na armádu „jen“ několik set milionů dolarů ročně; v roce 1943 již šlo o bezmála 85 miliard a o rok později dokonce 91 miliard. Německý Wehrmacht pak jen mezi zářím 1943 a říjnem 1944 spotřeboval přes 99 miliard říšských marek – pro představu: v roce 1941 se dal jeden dolar směnit za 2,5 říšské marky, kursy z pozdější let nejsou k dispozici.
Podle dostupných dat to pak byli právě Američané, kdo do válečného úsilí investoval nejvíce peněz, a to zhruba 340 miliard dolarů (cca 59 bilionů v dnešních cenách). Pomyslná druhá příčka náleží Německu, které za prohranou válku vynaložilo odhadem 270 miliard USD, zatímco třetí místo zaujímá Sovětský svaz se 192 miliardami USD.
Nezanedbatelnou část nákladů představoval i výzkum a vývoj nových technologií. Americký projekt Manhattan, z nějž vzešly první atomové bomby na světě, vyšel americkou vládu na zhruba dvě miliardy tehdejších dolarů (více než 30 miliard v dnešních cenách). Německo pak jen nepatrně menší částku vynaložilo na vývoj střel V-1 a V-2, kdy například jedna balistická střela V-2 vyšla na 50 000–100 000 říšských marek.
Úspory a dluhy
Vysoké výdaje musely být z něčeho hrazeny a bojující státy proto v průběhu války přistoupily k různým způsobům získání dostatku peněz. Častým opatřením bylo skokové zvýšení různých daní – například v Německu se již v září 1939 zvýšila daň z příjmu až o 50 %, zatímco Velká Británie v létě 1940 přistoupila ke 100% zdanění výrazně nadstandardních příjmů. Většina válčících států rovněž prodávala občanům dluhopisy – cenné papíry zavazující vládu k vyplacení stanovené částky do určitého termínu. Ve Spojených státech se tímto způsobem podařilo vybrat téměř 186 miliard dolarů.
Vedle zvyšování příjmů se vlády bojujících stran snažily i snížit výdaje. V kontextu válečné produkce šlo zejména o standardizaci, snižování výrobních nákladů a zjednodušování zbraní i technologií. Dobře viditelný je tento trend na ručních zbraních; například sovětský samopal PPD-40, jehož výrobní cena se pohybovala okolo 900 rublů za kus, nahradil velmi brzy desetinásobně levnější model PPŠ-41. Design amerického samopalu Thompson prošel během války několika zjednodušeními, která jeho výrobní cenu snížila z původních 209 USD na méně než polovinu. Německé zbrojovky pak v samém závěru války přišly s primitivními puškami řady Volkssturmgewehr o ceně sotva 10 říšských marek za kus (pro srovnání – jedna standardní puška K 98k stála zhruba 55 marek).
Cena za práci
Zjednodušení designu pak v kombinaci se zaváděním výrobních inovací a standardizací komponent mohlo přinést výrazné úspory. Například sovětská továrna č. 183 v Charkově vyprodukovala v roce 1940 jeden kus tanku T-34 za 430 000 rublů, o dva roky později již ale cena díky racionalizaci konstrukce a efektivnějším postupům klesla na sotva 166 000 za kus. Na německé straně pak lze jmenovat tank PzKpfw IV, jehož finální varianta Ausf. J měla díky výrazně jednodušší konstrukci kusovou cenu o cca 13 500 marek nižší než předchozí verze. Německý zbrojní průmysl rovněž ve velkém využíval nucenou práci, přičemž dělníkům platil minimálně nebo vůbec.
I přes veškerá úsporná opatření ale zůstala válka extrémně drahým podnikem a ani ty nejvýkonnější ekonomiky světa nedokázaly vysoké výdaje udržet věčně. Velká Británie sice stála na vítězné straně, z konfliktu si ale kromě vyčerpaného hospodářství odnesla i dluh 21 miliard liber (více než 759 miliard v dnešních cenách). Vládní závazky Spojených států se vyšplhaly až na 258 miliard dolarů, byť poválečný ekonomický boom je umožnil během několika dekád podstatně snížit.
Proti tomu zdevastované Německo bylo kromě astronomického dluhu zatíženo i válečnými reparacemi, kdy jenom Sovětskému svazu musela SRN mezi lety 1953–1992 zaplatit více než 90 miliard marek. Není proto divu, že rozdělené Německo i další (nejen) evropské státy včetně Československa se z války po finanční stránce ještě dlouho vzpamatovávaly.
