Peníze, které rozpoutaly peklo: Kdo financoval vzestup Adolfa Hitlera?
Nástup nacistů k moci v Německu byl financován z mnoha domácích i zahraničních zdrojů. Je přitom paradoxem, že Adolfa Hitlera sponzorovali i lidé ze zemí, které se posléze staly obětí jeho agresivních výbojů nebo se jim musely ze všech sil bránit.
Hitlerova cesta k moci rozhodně nebyla jednoduchá. Politickou kariéru zahájil v roce 1919, ale německým kancléřem se stal až o 14 let později. Nacistická strana zažila v tomto období řadu krizí a ve druhé polovině 20. let se zdálo, že vzhledem k malé podpoře voličů nikdy nezíská větší vliv. Jenže to byl fatální omyl a miliony Němců se o tom měly brzy přesvědčit.
Mocenský vzestup nacistů by se však nikdy neuskutečnil bez nejrůznějších finančních injekcí. Nešlo přitom zdaleka jen o německé sponzory – NSDAP získávala prostředky například i ze Švýcarska, Velké Británie či Spojených států. Proč ale průmyslníci a bankéři Hitlera podporovali a co tím sledovali?
Bezvýznamná partaj
V lednu 1919 založil železničář Anton Drexler v Mnichově malou Německou dělnickou stranu (Deutsche Arbeiterpartei). Měla silně nacionalistický a antisemitský charakter, takže vzbudila pozornost vojenských složek. Mezi informátory německé armády (Reichswehr) tehdy patřil i třicetiletý svobodník Adolf Hitler, který dostal od svých nadřízených úkol do této strany proniknout a získat podrobné informace o její činnosti.
Během jedné ze schůzí strany se však Hitler neudržel a pronesl ke shromážděným improvizovaný projev, který všechny zaskočil svou dynamikou a agresivní rétorikou. Překvapený Drexler vtiskl Hitlerovi do ruky propagační brožuru, kterou napsal, a přizval ho ke spolupráci ve straně. Ta pak v následujícím roce dostala nový název v podobě Nacionálně socialistická německá dělnická strana – NSDAP.
Hitler nevýrazného Drexlera brzy zastínil a stal se vůdcem strany, která za svůj symbol přijala hákový kříž. Schůze probíhaly v různých mnichovských pivnicích či restauracích a jediným zdrojem příjmů byly zpočátku hubené stranické příspěvky a dary posbírané od lidí na shromážděních. O něco větší částky se podařilo získat díky přízni několika obchodníků, kteří s nacisty sympatizovali.
Tito přispěvatelé se s Hitlerem pravidelně scházeli každé pondělí na večírcích v jedné kavárně nedaleko náměstí Petersplatz. Chudému „vůdci“ obvykle zaplatili večeři a poté naslouchali jeho řečnickým tirádám. Jenže peněz bylo stále žalostně málo a Hitler později prohlásil: „Nedovedete si představit, jakým problémem bylo v těch dobách sehnat peníze na mou jízdenku, když jsem měl jet mluvit do Norimberka.“
Společnost Thule
Situace tedy byla zpočátku neutěšená, ale Hitlerovy projevy plné výpadů vůči Židům a komunistům postupně zaujaly i významnější sponzory. V roce 1918 totiž založil cestovatel a dobrodruh Rudolf von Sebottendorf tajnou společnost nazvanou Thule. Toto slovo mělo původně představovat nejsevernější zemi, jakýsi pradávný pozemský ráj, z něhož vzešla árijská rasa.
Počet členů společnosti rychle rostl a důležité bylo, že sem vstupovali lidé z takzvané lepší společnosti – šlechtici, bankéři, právníci, soudci a podobně. Ti všichni měli peníze a mnozí se později stali funkcionáři nacistické strany. Společnost Thule prováděla různé efektní obřady, pořádala přednášky o germánské mytologii a další akce. Její členové nesnášeli Židy i komunisty a věřili v příchod jakéhosi germánského mesiáše, který vyvede poražené Německo z chaosu.
Používali také pozdrav „Heil und Sieg“ a hesla typu „Pamatuj, že jsi Němec“ nebo „Dbej na čistotu své krve“. Sebottendorf se dobře znal s Drexlerem a jejich politické názory byly totožné, takže Thule měla vliv už na samotný vznik nacistické strany.
Členové společnosti také Hitlerovi poskytli část prostředků k zakoupení novin Völkischer Beobachter, které se staly hlásnou troubou nacistického hnutí. Největší vliv na Hitlera však měl v tomto období spisovatel a překladatel Dietrich Eckart. Na rozdíl od nacistického vůdce vystudoval vysokou školu, byl o 21 let starší a dovedl se s přehledem pohybovat ve „vyšších kruzích“.
To nyní učil i Hitlera, kterého začal vodit do vybraných restaurací a přesvědčil jej, že se musí lépe oblékat. Měl také kontakty v armádě a na koupi Völkischer Beobachteru získal 60 000 marek díky úvěru od generála Franze von Eppa, který částku poskytl z tajného armádního fondu prostřednictvím osobního dlužního úpisu. Byla to vůbec první podpora, kterou Hitler od armády získal.
Dary od bohatých dam
Začátkem 20. let v Německu stále rostla inflace i nezaměstnanost a ekonomiku dusily také reparační platby vítězným mocnostem. Nacistům tato situace nahrávala, protože do jejich strany vstupovalo stále víc lidí, z čehož pramenil i větší příjem z členských příspěvků. Německá marka však kvůli inflaci rychle ztrácela na hodnotě, takže Hitler raději přijímal hmotné dary, zejména od bohatých dam, v podobě zlata, šperků či amerických dolarů. Na ženy dokázal zapůsobit a získával si je zejména svým výbušným řečnickým projevem.
Významnou sponzorkou nacistů se stala například Helena Bechsteinová, jejíž manžel spoluvlastnil slavnou firmu na výrobu klavírů C. Bechstein. Sama k tomu později uvedla: „Vedle pravidelné finanční podpory, kterou poskytoval můj manžel NSDAP, jsem i já věnovala panu Hitlerovi značné prostředky, ale ne formou peněz. Spíše jsem mu dávala umělecké předměty, které mohl zhodnotit s výslovnou poznámkou, že s nimi může naložit zcela podle libosti.“
Četné dary poskytly také rumunská kněžna Elsa Bruckmannová, velkokněžna Victoria, manželka exilové hlavy rodu Romanovců velkoknížete Kirilla, nebo Winifred Wagnerová, snacha slavného hudebního skladatele Richarda Wagnera. Hitlerovy řečnické tirády však nepůsobily jen na ženy. Když si jeden z projevů nacistického vůdce přišel poslechnout příslušník bohaté rodiny vlastnící umělecké nakladatelství Ernst Hanfstaengl, byl prý zcela ohromen a brzy se stal členem NSDAP. Hitlerovi následně poskytl bezúročnou půjčku ve výši 1 500 dolarů.
Nezdařený puč
Na podzim 1923 gradovaly spory mezi vládou Bavorska a centrální německou vládou v Berlíně o to, kdo má mít v klíčových otázkách víc kompetencí. Hitler využil chaotické situace a spojil se s generálem Erichem Ludendorffem, který byl za první světové války náčelníkem generálního štábu a patřil k všeobecně uznávaným osobnostem.
Nacistický pokus o puč ve dnech 8. a 9. listopadu 1923 však ztroskotal a bezpečnostní složky jej bez problémů potlačily. Hitler skončil ve spárech policie a v následném procesu jej soud poslal na pět let do landsberského vězení. Nudu si tam krátil diktováním pamětí, které vyšly v roce 1925 pod názvem Mein Kampf (Můj boj).
NSDAP se z utrpěného nezdaru vzpamatovávala jen pozvolna, i když její vůdce byl podmíněně propuštěn už v prosinci 1924. Německo se v té době těšilo z dočasné ekonomické stability a radikální rétorika nacistů nenacházela odezvu, což se projevilo i na mizerných volebních výsledcích v letech 1924 a 1928.
Počet bohatých sponzorů v tomto období klesl, ale nějací se přece jen objevili. Jedním z nejvýznamnějších se stal dědic ocelářského impéria Fritz Thyssen, který už v říjnu 1923 daroval Ludendorffovi částku 100 000 zlatých marek. O pět let později přispěl rovným čtvrtmilionem na nové sídlo nacistické strany. O své motivaci k takovému počínání Thyssen během poválečného výslechu prohlásil:
„Myslel jsem si, že budu mít nacisty trochu více ve vlastních rukou.“ Prý se také obával, že by se v Německu mohli chopit moci komunisté, a proto podporoval Hitlera. NSDAP měla v tomto období blízko k bankrotu, ale z nejhoršího ji vytáhl dar bohatého ředitele těžební společnosti Emila Kirdorfa. Tito velkopodnikatelé měli velký strach z komunistů a obávali se, že by v případě jejich vítězství mohli o své podniky přijít. Hitlera přitom považovali za nejpovolanější osobu, která se s „rudými“ dokáže vypořádat.
Hitler a císař
Je málo známou skutečností, že Hitler měl sympatie německého excísaře Viléma II. (1859–1941), který po abdikaci v listopadu 1918 žil v nizozemském exilu. Vilémova o 28 let mladší druhá manželka Hermina von Reuss po roce 1930 nacistickému vůdci zcela propadla a považovala jej za člověka, který může Vilémovi dopomoci k návratu na trůn. Nacistům také finančně přispívala, i když se neví, o jak velké částky šlo. Naivita „císařovny“ Herminy však byla zřejmá.
Hitler se nehodlal o moc s nikým dělit a o návratu starého císaře či jeho potomků na německý trůn rozhodně nepřemýšlel. Po okupaci Nizozemí na jaře 1940 dokonce uvažoval, že excísaře postaví před soud za jeho podíl na prohře za první světové války. Nakonec však od tohoto plánu upustil a Vilém zemřel nikým neobtěžován na svém zámku v Doornu 4. června 1941.
Zahraniční sponzoři
Podle některých autorů údajně patřil k prvním zahraničním sponzorům nacistické strany i proslulý americký výrobce automobilů Henry Ford, který zastával otevřeně antisemitské názory. Protižidovsky zaměřená strana mu tedy mohla být sympatická a v Německu navíc působila pobočka jeho koncernu. Je však třeba říci, že přes některé nepřímé důkazy neexistují o případné Fordově spolupráci s nacisty konkrétní údaje.
To podpora od Benita Mussoliniho a italských fašistů už je jasnou záležitostí a pruský ministerský předseda Otto Braun později odhadoval, že z Itálie mohlo nacistům celkově přijít asi 18 milionů marek: „Hitler přijímal obrovské sumy z Itálie. Převod peněz vedl přes švýcarskou banku do Mnichova.“ Názorová příbuznost italských fašistů a německých nacistů byla zjevná, ale Mussolini přesto poskytoval peníze hlavně v případech, kdy to považoval za účelné vzhledem k cílům italské zahraniční politiky.
Nezanedbatelné peníze posílal na konto NSDAP i nizozemský podnikatel Henri Deterding, který stál v čele britsko-nizozemské ropné společnosti Royal Dutch Shell. Ta po vítězství bolševiků v ruské občanské válce přišla o rozsáhlá ropná pole u Baku, Grozného a Majkopu, takže Deterding byl ochoten podpořit kohokoliv, kdo proti komunistům vystupoval. O celkové výši sumy poskytnuté tímto magnátem nacistům kolují různé dohady a objevil se dokonce údaj o půjčce ve výši 55 milionů liber. Ten však bude pravděpodobně nadsazený. Skutečností však zůstává, že mezi zahraničními sponzory NSDAP patřil Deterding bezpochyby k těm nejvýznamnějším.
Krize jako hlavní faktor
V průběhu roku 1928 se v Německu opět začala zhoršovat ekonomická situace. Nejprve byli postiženi rolníci, kteří dávali svou nespokojenost s vládou najevo hlasováním ve volbách. Po zemských volbách na podzim 1929 tak NSDAP získala významná zastoupení v Bádensku či Durynsku a nacista Wilhelm Frick obsadil první ministerské křeslo v durynské zemské vládě. Na jaře 1930 už krize udeřila s plnou silou a úřední čísla říkala, že Německo má přes tři miliony nezaměstnaných. V této situaci opět nastal čas radikálních politických proudů.
Komunisté byli na vzestupu a také Hitler burcoval lidi ve svých projevech a sliboval, že on zajistí nezaměstnaným práci. Krize postihla i Thyssena, jehož obrovské tavicí pece nyní zahálely. Zvýšil proto podporu nacistickému hnutí a mezi průmyslníky nebyl rozhodně sám. Získané prostředky společně s agresivně vedenou kampaní přinesly ovoce a v parlamentních volbách 14. září 1930 skončili nacisté s 18,3 % hlasů na druhém místě za vítěznými sociálními demokraty.
Nečekaný úspěch vynesl NSDAP celkem 107 křesel v Říšském sněmu a Hitlerova partaj se nyní stala významnou politickou silou, kterou už nešlo přehlížet. Radikální rétorika nacistických předáků sice mnohé lidi děsila, ale Hitler se také pokoušel přesvědčit klíčové osobnosti německého průmyslu a bankovnictví o tom, že neohrožuje jejich zájmy a představuje pojistku vůči případnému komunistickému pokusu o puč. Na to mnoho vlivných osobností stále slyšelo, i když je skutečností, že komunisté v meziválečném Německu nikdy nebyli natolik silní, aby mohli reálně uvažovat o převzetí moci.
Na cestě k moci
Liberální systém Výmarské republiky se pozvolna hroutil a jeho slabosti využívali nacisté ve svůj prospěch. V roce 1931 začal Thyssen sponzorovat ekonoma a novináře Waltera Funka, který se stal hlavním Hitlerovým poradcem v hospodářských otázkách. Velkoprůmyslník předpokládal, že tento odborník podpoří „zdravé ekonomické myšlení“ uvnitř NSDAP a otupí příliš radikální názory levicového křídla strany. Funk se také stal prostředníkem mezi Hitlerem a řadou dalších významných sponzorů, kteří nyní o podporu nacistické strany projevovali stále větší zájem.
Mnoho z nich totiž začalo uvažovat o tom, že by se NSDAP mohla v Německu dostat k moci. Dne 10. října 1931 se podařilo zprostředkovat Hitlerovo první setkání s říšským prezidentem Paulem von Hindenburgem, avšak pro starého polního maršála pocházejícího z pruských aristokratických kruhů nebyl „nýmand“ Hitler člověkem na úrovni. Po zhruba hodinovém rozhovoru prezident zabručel, že tenhle podivín není osobou vhodnou pro funkci říšského kancléře a může to dotáhnout tak maximálně na ministra pošt. Jenže v tom se zmýlil. Kontakty nacistů se mezitím rozšiřovaly i ve finančním světě a podporovat je začal také bývalý prezident Říšské banky dr. Hjalmar Schacht.
Tento „finanční kouzelník“ měl kontakty po celém světě a úzké přátelství jej pojilo i s guvernérem Bank of England Montagem Normanem. Podle některých údajů pomáhal právě Norman získávat prostředky pro nacisty. V britských politických i finančních kruzích měl Hitler ostatně sympatizantů celkem dost a je zřejmé, že někteří z nich projevili svou náklonnost různými dary. Tyto operace však pochopitelně probíhaly diskrétně a nemáme proto k dispozici konkrétní údaje o tom, kdo poskytl jakou částku.
Hitler kancléřem
Pozice nacistů sílila téměř každým dnem. V dubnu 1932 sice Hitler ještě prohrál s Hindenburgem v prezidentských volbách, ale zisk téměř 13,5 milionu hlasů jasně ukazoval, že NSDAP už má masovou podporu. Hitler si totiž uvědomoval sílu davu a kromě sponzorských darů dokázal vždy získat peníze v drobných částkách od široké veřejnosti. Členové NSDAP navíc kromě klasických příspěvků odváděli do stranické kasy nemalé sumy za různé propagandistické brožury, noviny, vlajky či uniformy polovojenských jednotek SA.
Mnoho lidí navíc nacistické ideologii skutečně věřilo a bylo ochotno dát Hitlerovi poslední marku. Podle ekonoma Petera Druckera tak i po roce 1930 asi tři čtvrtiny veškerých příjmů NSDAP pocházely právě od lidí z nižších středních vrstev, rolníků a dělníků. Ti také tvořili páteř neustále sílící voličské základny strany. Ve volbách do Říšského sněmu 31. července už nacisté ostatní strany doslova rozdrtili a se ziskem 37,3 % hlasů měli před druhými sociálními demokraty více než patnáctiprocentní náskok. Patová situace na politické scéně si po několika měsících vyžádala opakování voleb a NSDAP tentokrát obdržela 33,1 % hlasů, tedy stále dost na první místo.
Komunisté však posílili a v Říšském sněmu zasedla rovná stovka jejich poslanců, což mnoho lidí vyděsilo. Hitlera v této situaci podpořila i řada bohatých aristokratů. Také ostatní politici pokládali nacistického vůdce za někoho, kdo je komunistické hrozby zbaví a s kým si poté už nějak poradí. Když ale prezident Hindenburg jmenoval v lednu 1933 Hitlera kancléřem, nacisté už získanou moc z rukou nepustili a cesta k jejich hrůzovládě byla připravena.