Kolik stojí drbání? Také opice znají zákonitosti neviditelné ruky trhu
Ekonomické myšlení je pro nás přirozené. Základní pravidla trhu navázaná na nabídku a poptávku se však překvapivě dodržují také v přírodě: Nejen primáti zřejmě znají hodnotu věcí a neváhají za poskytnuté služby požadovat náležitou odměnu.
V ekonomické teorii se o lidech někdy uvažuje jako o Homo economicus. Předpokládá se, že zvažujeme veškeré své náklady i zisky a ve snaze maximalizovat vlastní blaho se vždy chováme dokonale racionálně. Mnozí současní odborníci se však od popsané představy odklánějí a upozorňují, že naše rozhodování ovlivňují také sociální, emoční či kognitivní faktory, tudíž má k racionalitě mnohdy daleko. Nabízí se proto otázka, odkud se vlastně ekonomické uvažování člověka vzalo: Jedná se o specificky lidský aspekt, nebo se dají jeho kořeny vysledovat již u primátů či jiných živočichů?
Ty mě, já tebe
Ačkoliv hlavní cíl všech organismů tvoří přežití a předání genů do další generace, ne vždy to znamená boj s nepřáteli a likvidaci konkurence. Někdy je naopak výhodnější spojit síly, a občas ani není nutné být tím, kdo se rozmnožuje: Stačí, aby měli potomstvo jedinci, kteří nesou alespoň část vaší genetické informace… Spolupráce nepředstavuje v přírodě nic výjimečného, a někteří tvorové se bez ní dokonce neobejdou. Typický příklad tzv. mutualistického vztahu nabízejí opylovači a rostliny. Zástupkyně flóry poskytují hmyzím či ptačím „nádeníkům“ nektar nebo pyl coby nutričně vydatnou svačinku a oni jim na oplátku pomohou s rozmnožováním.
Kooperace mezi blízce příbuznými jedinci, a tudíž i nositeli řady shodných genů není nijak složitá. Jiná situace však nastává, pokud si mají vyjít vstříc cizinci. Tehdy se často očekává určitá protislužba, a daná interakce již dost připomíná směnný obchod. Vzájemnou výměnu zboží či služeb dobře známe zejména u primátů: Za drbání, respektive tzv. grooming neboli péči o srst jiného člena skupiny se dá „koupit“ celá řada komodit – například svolnost samic k páření nebo přístup ke zdrojům, typicky k potravě. Obecně také grooming pomáhá posilovat sociální vazby ve skupině a mírnit napětí či konflikty mezi jejími členy. Opečovávanému se při něm totiž do krve vylučují endorfiny, jež navozují příjemné a uklidňující pocity.
Drahé pomazlení
Velmi zajímavé využívání groomingu zaznamenali vědci u paviánů. Jejich samice se nesmírně rády dotýkají čerstvě narozených mláďat, a to nejen svých, ale i jiných členek skupiny. Těmto matkám se však podobný kontakt většinou příliš nezamlouvá a mají sklon potomka před „vetřelkyní“ chránit. Jelikož například u šimpanzů víme o případech zabíjení, či dokonce pojídání cizích mláďat, je taková ostražitost namístě. Ukázalo se ovšem, že i zde pomůže grooming: Dostane-li se matce odpovídající péče, nechá jinou rozněžnělou samici, aby se s jejím drobečkem pomazlila.
Uvedenou směnu přitom svazují zákonitosti nabídky a poptávky. Platí totiž, že čím méně mláďat se ve skupině právě nachází – tedy čím jsou novorozenci vzácnější – tím intenzivnější grooming musí dotyčná za kontakt poskytnout. Roli ovšem hrají i jiné faktory, například hierarchická pozice matky. Pokud se v rámci skupiny jedná o vysoce postavenou samici, je nutné do péče o její srst investovat víc času…
Nesmlouvavá ruka trhu
Podobný vztah mezi velikostí nabídky a trváním groomingu zaznamenali vědci u kočkodanů obecných a výsledky publikovali roku 2009 v časopise PNAS alias Proceedings of the National Academy of Sciences. Jedince žijící v jihoafrické rezervaci Loskop Dam rozdělili do dvou skupin a podrobili je dvoukolovému experimentu. Nejprve jedné nízko postavené samici umožnili, aby otevřela schránku s potravou. Během následující hodiny pak měřili, kolik groomingu jí poskytli ostatní členové tlupy, i dobu, kterou ona sama věnovala péči o srst svých protějšků. Ukázalo se, že po nečekaném obdarování skupiny jídlem se samice dočkala příznivějšího poměru mezi množstvím obdržené a poskytnuté péče. Jinak řečeno, dostala víc než obvykle nebo dávala méně. Každopádně z toho měla prospěch.
Ve druhém kole pokusu se situace změnila, neboť výzkumníci věnovali schránku s potravou ještě druhé nízko postavené samici. Opět pak zaúřadoval princip nabídky a poptávky: Místo jedné štědré dárkyně teď byly dvě a poměr mezi mírou obdrženého a poskytnutého groomingu se v souladu se zákony trhu snížil. Jinými slovy zdroj, který samice poskytly, už nebyl tak vzácný, a proto za něj následovala i nižší odměna.
Piráti z Bali
Opice nicméně zvládají rovněž sofistikovanější obchodní transakce. Šimpanzi a jiní primáti dokážou za požadované komodity platit třeba i žetony či kamínky, tedy jinak bezcennými nejedlými předměty, jež symbolizují peníze (viz Je libo okurku?). Šimpanzi dostávali tzv. tokeny coby odměnu za splnění požadovaného úkolu, přičemž nejen chápali, že je mohou směnit za potravu, ale dokonce si je začali šetřit.
Mimořádně důmyslnou praktiku spočívající ve výměně symbolických předmětů za potravu už na vlastní kůži zakusili mnozí turisté, kteří zavítali do chrámu Uluwatu na Bali. V jeho okolí totiž žije populace makaků jávských, na něž se perfektně hodí rčení „být drzý jako opice“. Primáti navázali s návštěvníky svatostánku pozoruhodné obchodní styky, i když nutno dodat, že využívají poněkud pirátské metody. Osvojili si dokonalý trik, kdy si počíhají na turisty, kteří se kochají okolními krásami a opičáky vnímají jen jako roztomilé zpestření – načež je v nestřeženém okamžiku oloupí. Se zcizenými předměty však neprchnou, protože jim obvykle k ničemu nejsou. Naopak mají za cíl ukradené věci majitelům vrátit, ale pouze za náležitou odměnu, a to ideálně jedlou.
Jaký otec, takový syn
Že makakové používají přisvojené předměty jako tokeny, za něž dostanou potravu, není vzhledem k předchozím studiím zas tak překvapivé. Pochopili však také, že mají věci různou hodnotu. Například za brýle, telefony či fotoaparáty si žádají odpovídající platbu, a dokonce se na jejich krádeže přímo specializují – snaží se zkrátka maximalizovat zisk. Vědci rovněž zjistili, že zmínění primáti nemají pozorované chování vrozené. Mladí jedinci totiž nejsou v krádežích tak zdatní jako dospělí a hůř si vedou i při vyjednávání o platbě, jelikož ještě neznají hodnotu konkrétních věcí pro člověka. Praxí se ovšem postupně zlepšují na úroveň svých rodičů.
Ačkoliv může být ošemetné srovnávat chování některých primátů a člověka, paralely téměř jistě překračují úroveň pouhé analogie. Studie zkrátka ukazují, že kořeny našeho ekonomického rozhodování sahají mnohem hlouběji než ke zrodu druhu Homo sapiens, který se vyvinul v Africe před pouhými 300 tisíci let.
Je libo okurku?
Frans de Waal a Sarah Brosnanová publikovali v roce 2003 článek o svých pokusech s primáty malpami, které se snažili naučit základům používání „peněz“. Nejprve dali zvířatům oblázek, načež jim nabídli plátek okurky a natáhli k nim otevřenou dlaň. Uvedené gesto zmínění tvorové používají, když něco chtějí. Opice tedy situaci rychle pochopily, jídlo si za oblázky ochotně „kupovaly“ a pokračovaly v tom, i když vědci posadili dvě malpy vedle sebe – až do okamžiku, kdy jedna z nich dostala výměnou za oblázek hroznové víno. Sladké bobule jsou totiž chutnější než okurka, a tudíž mají větší hodnotu.
Malpa, která za stejnou platbu jako její kolegyně obdržela místo chutného ovoce obyčejnou zeleninu, se cítila ošizená. Začala pak kolem sebe mlátit, nebo okurku po vědci rovnou hodila a napříště už platbu oblázkem odmítala. Zajímavé je, že pokud malpy dostaly odlišné pokrmy bez nutnosti platby, ošizené se necítily. Opice se tedy naučily kupovat si zboží, ale stejně jako lidé zjevně nemají rády, když je někdo „vezme na hůl“. Podobné výsledky pak přinesly i pokusy s krkavci či psy.