Kolébka záchrany: Předchůdci dnešních baby boxů vznikaly už v raném středověku
Nejedna zoufalá matka se v minulosti uchýlila k činu zabití vlastního dítěte, protože neviděla jinou možnost, jak přežít. Aby se těmto případům zabránilo, vznikaly už v raném středověku předchůdci dnešních babyboxů.
V současnosti existuje několik možností, jak se zřeknout svého potomka a přenechat jeho péči jiným. Jednou z nich jsou takzvané babyboxy, kdy si rodič zachová anonymitu. Tyto skříňky s regulovaným prostředím, o které dbá vyškolený zdravotnický personál, nejsou žádným moderním vynálezem.
Křesťanská záštita
Významný mezník v přístupu k odloženým dětem představuje v Evropě nástup křesťanství, jež v zákazu vraždění dětí, které považovalo to za jeden z největších hříchů, navazovalo na židovskou tradici. Oproti tomu ve starověkém Řecku bylo usmrcování nechtěných nemluvňat ze zákona povoleno, ve Spartě dokonce procházelo každé dítě podrobným zkoumáním, jestli má právo na další život. V Římě se zase otec mohl rozhodnout odnést potomka na náměstí, pokud ho odmítl přijmout za svého, a vystavit u paty sloupu. Zde buď novorozenec umřel hlady a žízní, nebo se ho někdo ujal a přijal mezi své otroky.
Ke změně v tomto přístupu k dětem došlo roku 315, kdy vydal císař Konstantin (306–337) nařízení, aby se z daní vyčlenily prostředky pro záchranu těch opuštěných. O tři roky později bylo vyhlášeno, že rodiče, který zabije své nemluvně, čeká trest smrti. Nadále však bylo možné ho prodat.
Ačkoliv neexistují žádná přesná čísla, dle historických pramenů je zjevné, že k vraždám dětí docházelo stále. A to i přesto, že už ve 4. století se začala například ve Francii objevovat místa u kostelů určená pro jejich odložení. Nejednalo se o nijak sofistikovaná zařízení, ale většinou o pouhou kamennou prohlubeň, která nebyla krytá proti přírodním živlům. Kostelů bylo v této době nicméně ještě opravdu málo, a tak matky mnohdy nemusely o možnosti se novorozence vzdát ani vědět. Větší projekty, jako byl první dům pro odložené děti v Miláně zvaný Xenodochium, vznikaly až od 8. století.
Prevence smrti
První zařízení, které by se dalo přirovnat k dnešním babyboxům a popsat slovy otočná kolébka, se objevilo roku 1188 ve francouzské nemocnici v Marseille. Známějším se však stalo zavedení takzvané ruoty degli esposti v Římě, k němuž došlo v prvním roce pontifikátu papeže Inocence III. roku 1198. Toho prý ve spaní děsily výjevy mrtvých dětí, které vytahovali římští rybáři z řeky Tibery. Vydal proto příkaz, aby všechny kláštery zřídily otočné schránky, jež často doplňoval zvon. Šance na přežití nemluvňat se tak značně zvýšila, protože se k nim dostala pomoc o dost rychleji.
Nejstarší dodnes dochované místo pro odložení dítěte fungovalo od roku 1445 a nachází se na stěně Spedale degli Innocenti (česky Špitálu neviňátek) ve Florencii. Nynější ruota však pochází až z roku 1660. Jedná se o modernější design, který nahradil původní, zřejmě nekrytou mísu v okénku se zvoncem.
Zařízení podobná těm v Itálii se rozšířila takřka po celém Středomoří a fungovala během středověku a raného novověku. Až v 19. století přistoupily některé země, jako Francie nebo Skotsko, k jejich omezení a nahrazení jinými institucemi.
Debata o zrušení tehdejších podob babyboxů se vedla mimo jiné v rovině etické, jelikož se rodiče vzdávali i legitimních čili manželských nebo už odrostlých potomků. Hlavním důvodem ukončení jejich provozu však byla ekonomická neudržitelnost. Veřejné finance často nestačily na to, aby zajistily umístění desetitisíců dětí do sirotčinců. Ty byly často přeplněné a úmrtnost v nich dosahovala enormních rozměrů. Například v Itálii, kde počet odložených dětí na přelomu 19. a 20. století dosahoval 30 až 40 tisíc ročně, nakonec převážil názor, že by se měly ruoty zavřít, k čemuž došlo v roce 1923. Nová vlna zakládání moderních babyboxů pak začala až na přelomu milénia. V České republice byly první babyboxy zřízeny v roce 2005 v pražské Vinohradské nemocnici a v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně. Aktuálně je v Česku v provozu 88 babyboxů a pomoc v nich za 20 let nalezlo přes 280 dětí.
