Kocour Garfield: Oranžový vládce kresleného světa
Na začátku měl oranžový mourovatý kocour Garfield nakročeno ke katastrofě. Přestože však noviny komiks vydávat nechtěly, čtenáři si jej zamilovali a začali se ho dožadovat. Z nechtěného vtipálka se tak nakonec stala kulturní ikona, kterou zná celý svět.
Mourovatý kocour Garfield miluje lasagne, nesnáší pondělky a nedělá si nic ze své lenosti ani nadváhy. Proměnil se v etalon duševního klidu. Taky však představuje jádro značky, která každý rok vydělá zhruba miliardu dolarů. Hraje hlavní roli v nejpublikovanějším novinovém komiksu, jenž se v roce 2001 objevoval na stránkách 2 570 periodik po celém světě. Stal se předobrazem tematických předmětů všeho druhu, ať už jde o hrnky, telefony, křesla, nebo obrovské plyšáky.
Během posledních bezmála padesáti let pronikl takřka do všech koutů kultury i společnosti a jen těžko se najde člověk, který o něm alespoň neslyšel. Paradoxem zůstává, že Garfield původně vůbec neměl tvořit hlavní postavu, a zábavný komiks v podobě jednoduchého proužku neboli stripu zpočátku ani nenesl jeho jméno.
Od komára ke kočce
Garfieldův „otec“ Jim Davis se narodil roku 1945 v americkém Marionu, a než se dal na psaní a kreslení komiksů, pracoval v reklamní agentuře. Jeho první publikovaný počin s názvem Gnorm Gnat neboli „komár Gnorm“ vycházel v letech 1973–1975 v novinách Pendleton Times. Když se ho však Jim pokoušel prodat jinam, setkával se s odmítnutím. Jeho humor i kresbu si šéfredaktoři pochvalovali, nicméně hmyz jim nepřišel jako ideální tvor, s nímž by se čtenáři mohli ztotožnit. Davis si vzal nakonec kritiku k srdci a začal zkoumat úspěšné novinové stripy: Hledal v nich svého nového hrdinu, který by měl k člověku blíž.
Logicky pak dospěl k závěru, by mělo jít o psa či kočku, a protože několik úspěšných „psích“ komiksů již existovalo, zvolil druhou možnost. Ke kočkám měl ostatně blízko – vyrůstal na farmě, kde jich údajně měli pětadvacet, a Garfieldovo chování tak do značné míry odráží jejich zvyky. Jméno pak oranžový mourek dostal po dědečkovi svého tvůrce, Jamesi A. Garfieldovi.
Zpočátku se však jednalo o pouhou vedlejší postavu komiksu Jon, pojednávajícího o mladém kreslíři Jonovi Arbuckleovi a jeho cynické kočce. Mezi roky 1976 a 1978 dílko vycházelo opět v Pendleton Times, nicméně při jeho tvorbě si Davis začal uvědomovat, že hlavní zdroj humoru představují kocourovy letargicky cynické hlášky. Rozhodl se proto Jona mírně upozadit, chlupáčovi dát naopak větší prostor a komiks přejmenovat.
Ani s Garfieldem ovšem neměl na růžích ustláno: V roce 1978 se mu podařilo stripy udat do novin Chicago Sun-Times a také do tisku ve městech Little Rock a Salt Lake City. Na jejich stránkách se Garfield pár měsíců objevoval „na zkoušku“, ale na konci zkušebního období jej všechny tři plátky odmítly. Zavalitý kocour tak málem skončil v propadlišti dějin, jenže čtenáři naráz začali do redakcí psát, někteří si dokonce stěžovali a komiksu se dožadovali. Novinám tudíž nezbylo než se s Davisem dohodnout, Garfield se vrátil a jeho sláva pomalu rostla.
S Garfieldem na pláži
Během pár let se tak z oranžového kocoura stala oblíbená hvězda: První kniha Garfield at Large z roku 1980 si bezmála dva roky podržela titul bestselleru The New York Times, podobně jako další vydání Garfieldových patálií. Mourovatý kocour dokonce okupoval přední příčky žebříčku natolik zarputile, že zmíněné noviny nakonec musely změnit způsob, jakým se tituly bestsellerů udělují. V roce 1981 už trh zaplavily vedlejší produkty s Garfieldovým motivem, přičemž jen plyšáci a deníčky s jeho podobiznou vydělaly 15 milionů dolarů. Tou dobou se již kocour objevoval také na stránkách 850 periodik po celém světě a hned v následujícím roce přesáhl zmíněný počet tisícovku. Krátce po přelomu milénia se stal Garfield nejpublikovanějším stripem planety – četlo jej odhadem 263 milionů lidí.
Ikonický mourek vpadl do televizí, rádií, hračkářství, domácích potřeb, knihoven… Byl zkrátka všude. A například na bretaňském venkově se zrodila vskutku garfieldovská záhada: Podél pobřeží Keltského moře se v průběhu 80. let vynořovaly oranžové sluchátkové telefony s motivem Garfielda. Na pláži byly rozeseté náhodně a bez nadsázky se o ně dalo zakopnout. Zprvu vypadaly jako nové, ale jejich náhodné zjevování trvalo třicet let, během nichž plasty podléhaly povětrnostním podmínkám a slané vodě. Na pláž tak moře vyvrhovalo jen kusy telefonů, kočičí hlavy či packy a celá scéna dostávala až snový nádech. Jednalo se o vtípek bláznivého miliardáře? Nebo snad o bizarní reklamní kampaň? Nakonec se ukázalo, že byl na vině dopravní kontejner plný zmíněných telefonů. Během bouře se totiž z paluby nákladní lodi uvolnil, načež klesl do podmořské jeskyně a odtud přístroje postupně vynášel proud…
Složte si svůj komiks
Garfieldův lesk však postupně slábl, neboť novin i jejich čtenářů ubývalo a mladým zájemcům nepřipadal třicet let starý kocour zajímavý ani vtipný. Před kulturním zapomněním jej pak zachránil internet a kreativní fanoušci: V roce 2004 se na síti objevila stránka Dana Fitche nazvaná Garfield Shuffler, která z kompletní knihovny stripů vybrala vždy náhodně tři panely a seřadila je do na první pohled nesmyslného celku. Ačkoliv web kvůli porušování autorských práv záhy zmizel, objevily se další, podobné. Fanoušky nový přístup ke komiksu fascinoval a nemohli se ho nabažit. Fitch tak jako první lidem ukázal, že pokud je nebaví současný stav Garfielda, mohou si ho přetvořit dle libosti.
Stránka vycházela z předpokladu, že samotný komiks spoléhá na relativně jednoduchou kresbu, jednotvárná pozadí a minimální dynamiku. Když se tedy namátkou seřadilo několik takových „všedních“ oken, existovala docela vysoká šance, že společně budou dávat nový smysl. Náhodný generátor nicméně představoval jen pomyslnou špičku ledovce, jenž pomáhal Garfielda učinit zajímavým i pro nové generace čtenářů.
Melancholie, humor a horor
Další posun přišel v roce 2006, kdy uživatel MackJ na fóru Truth and Beauty Bombs poukázal na fakt, že zatímco Jonovy textové bubliny vypadají klasicky, ty Garfieldovy mají podobu obláčků. Technicky vzato tedy kocour v komiksu nemluví a my pouze vidíme jeho myšlenky. MackJ proto všechny Garfieldovy hlášky odstranil, a z úsměvných stripů se najednou stalo melancholické vyprávění o životem znaveném muži. Další autoři vymazali kocoura úplně, takže nešťastný páníček zůstal napospas vlastním depresím, které jinak Garfield svými břitkými poznámkami zlehčuje.
Zatímco tedy klasický komiks pokračoval svým tempem, na internetu dostával nové rozměry. Lidé jej začali kreslit v jiných podobách, a hlavně se pouštěli do tematických končin, kam by klasické Davisovy stripy nikdy zavítat nemohly. V novinách byl Garfield všední a co nejobyčejnější, aby zaujal maximálně široké spektrum čtenářů, kdežto na síti mohl zacházet do extrémů. Vedle existenciálních variací se tudíž objevily také verze snové, naprosto abstraktní, pornografické, a v neposlední řadě i hororové. Běžný kocour se totiž těžko dožije čtyřiceti let, a někteří tak došli k závěru, že Garfield představuje prastaré monstrum v rouše kočičím – načež se jali kreslit komiksy o tom, jak my všichni v čele s Jonem žijeme v jeho noční můře.
Svěřte se kocourovi
Garfieldova univerzálnost a schopnost pojmout jakékoliv téma tedy udržela mourovatého kocoura zajímavého i pro čtenáře, které jeho původní příběhy tolik nebavily. Stabilita a pravidelnost stripu dokonce některým pomáhaly v období krize. Bryer Oden v článku pro stránku The Spinoff označil komiksy s Garfieldem za jednu z cest, jak se dospívající generace Z vyrovnala se světem po pandemii. Během lockdownů se podle něj spousta mladých vracela do rodných měst, a když v dětském pokoji procházeli své staré věci, často narazili na „poklady“ s Garfieldem. V takovém případě se kocour stal zdrojem nostalgie a odkazem na přívětivější dobu, kdy svět nesvíral covid. Prudký nárůst zájmu o Garfielda během pandemie a po ní tak Oden popisuje jako formu útěku do časů, kdy nám bylo líp.
Komiks přitom nadále vychází, neustále se točí nové filmy, kocour se objevuje ve videohrách a jeho život na internetu představuje samostatnou kapitolu. Kdy se Garfieldova nadvláda nad komiksovým světem zastaví? Těžko říct. Davisovi je 79 let a stripy již pouze píše, zatímco o zbytek se stará jeho tým. Navíc si prý už zvolil nástupce, jenž se chopí pera po jeho smrti. Možná to vyvolá změny, které publikum postupně odradí. Momentálně to však vypadá, že je budoucnost oranžového mourka zajištěná.
