Když válka otřese vojákovou duší: Stav vyvolaný granátovým šokem (1)

Psychické následky ozbrojených konfliktů jsou stejně staré jako samo válčení. Už Homér popsal v eposu Ilias traumatický stres účastníků bitvy o Tróju. Z novověkých příkladů lze uvést jistého vojenského lékaře ze Švýcarska, který v roce 1678 popsal potíže vojáků následovně: „melancholie, neustálý stesk po domově, narušení spánku nebo nespavost, slabost, ztráta chuti k jídlu, úzkosti, bušení srdce, strnulost a horečka“.

Podrážděné srdce

V anglosaském světě se tímto problémem začátkem 70. let 19. století zabýval britský kardiolog Arthur Myers a jeho americký kolega Jacob Da Costa. Publikovali popis vojínů bez fyzických zranění, přesto trpících chronickým strachem a úzkostmi. Oba lékaři symptomy připisovali kardiologickému defektu, který nazvali „irritable soldier’s heart“ (podrážděné srdce vojáka).

Za první světové války se pro následky otřesu po těžkém boji vžilo označení „granátový šok“ (shellshock), moderní psychologie operuje s pojmem posttraumatická stresová porucha (post-traumatic stress disorder, PTSD). Přes staleté zkušenosti lékaři takové potíže dlouho zlehčovali, řešili nesprávně nebo otřesené muže nemilosrdně vraceli do boje. 

Vyděšeni kanonádou

Za Velké války kralovalo frontě svázané sítí zákopů dělostřelectvo. Miliony granátů přeorávaly zemi nikoho a měnily ji v měsíční krajinu. Vojáci nemohli před mnohahodinovým či několikadenním ostřelováním uniknout. Záhy se mělo ukázat, že lidská mysl na takovou míru stresu není připravena – neustálý hřmot, všudypřítomná smrt a nejistota měly na psychický i fyzický stav mužstva děsivé účinky. V očích vojáků, kteří prošli hrůzami Verdunu, Sommy a dalších gigantických bitev, se objevilo šílenství.

Pohledy upřené do prázdna, strnulé úsměvy, nekontrolovatelný třes, záchvaty, noční můry, hysterický smích. Podob, které na sebe tento fenomén bral, bylo mnoho a pro lékaře představovaly jen těžko rozlousknutelný oříšek. Postiženého vojáka nezasáhla střepina, rázová vlna výbuchu mu nerozervala vnitřnosti ani nepoškodila plíce. Zdálo se, že po krátkém bezvědomí a ztrátě orientace má všechny předpoklady pro dokonalé zotavení. Jenže tisíce mužů trpěly ještě dlouhé měsíce po traumatizujícím prožitku úpornými bolestmi hlavy, závratěmi, nespavostí nebo výpadky paměti.

Co na to velení?

Důstojnický sbor, který se s problémem musel nějak vypořádat, zvolil jednoduchou a brutální metodu. Velitelé tvrdili, že granátový šok postihuje jen nervově labilní vojáky, a neváhali zhroucené nešťastníky obvinit z dezerce a zbabělosti. Roztřesení muži putovali před polní soudy a řízení končilo buď vězením či trestným praporem, nebo dokonce popravou.

Pokusy s hypnózou

Kongres německé psychiatrické asociace v roce 1916 připsal vyčerpání vojáků na vrub hysterii, slaboduchosti a účelovému jednání ve snaze získat penzi. V Británii zase lord Gort po skončení války prohlásil, že „takzvaný shellshock byl jen projevem lidské slabosti a u dobrých jednotek se neobjevil“.

Pokračování: Když válka otřese vojákovou duší: Stav vyvolaný granátovým šokem (2)

Nakonec i zkostnatělí Britové uznali, že granátový šok má reálné medicínské příčiny, a zrušili rozsudky vynesené nad postiženými vojáky. Podle současných odhadů jen v královském vojsku utrpělo PTSD více než 80 000 mužů. Monarchie pro ně v míru zřídila speciální sanatoria, kde se zkoušely nejrůznější metody léčby včetně hypnózy. Tehdejší lékaři soudili, že jde o důsledek kombinace neurologických a srdečních obtíží, a používali termín „neurooběhová tělesná slabost“.