Když poručí generál zima (3): Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?
Teorie o vlivu počasí na celkový neúspěch německých ofenziv na východní frontě se objevují už od druhé světové války. Byla však legendární ruská zima skutečně oním rozhodujícím faktorem v průběhu tehdejších vojenských operací?
Přes porážku utrpěnou v zimě 1941 Němci svého protivníka stále podceňovali, což jim mělo přijít draho. Rudá armáda sice utrpěla během prvního roku války obrovské ztráty, ale díky lidskému rezervoáru Sovětského svazu mohla i nyní na frontě nasadit zhruba 5,5 milionu mužů a dalších asi 1,5 milionu stálo připraveno v záloze. Sověti se kromě toho mohli opírat o větší průmyslovou základnu a byli schopni nasadit víc letounů, tanků i děl, i když kvalita některých typů za německými zbraněmi silně pokulhávala.
Předchozí části:
Chyba ve strategickém úsudku
Sověti před náporem Wehrmachtu sice v létě 1942 ustupovali, ale Hitler se v tomto okamžiku dopustil zásadní chyby, která měla na konečný debakl podstatný vliv. Mohutnou skupinu armád Jih totiž rozdělil na dvě části, čímž značně oslabil její útočný potenciál. Problém ale spočíval v tom, že ani jedna z obou útočících skupin armád nebyla ke splnění stanovených úkolů dostatečně silná. Navíc se během svého postupu stále více vzájemně vzdalovaly a bylo tedy jen otázkou času, kdy dojde ke katastrofě.
Německé jednotky sice dosáhly koncem léta Kavkazu a na jeho nejvyšší hoře Elbrus zavlála 21. srpna vlajka s hákovým křížem, další postup ale brzdily narůstající problémy se zásobováním způsobené čím dál větší délkou komunikačních linií. Odpor protivníka také sílil a situaci komplikovaly přesuny jednotek ke Stalingradu, jehož dobytí mezitím začal Hitler považovat za prvořadou záležitost. Směřovala tam zejména německá 6. armáda pod velením generála Friedricha Pauluse, která měla společně se 4. tankovou armádou toto průmyslové centrum získat.
Peklo ve Stalingradu
Další vývoj událostí je dobře známý. Dobytí města nesoucího Stalinovo jméno by mělo pro Němce značný propagandistický význam, což si sovětský diktátor dobře uvědomoval. Proto nařídil vytvořit nový Stalingradský front a 28. července 1942 vydal pověstný rozkaz č. 227 „ani o krok zpátky“. Němci dosáhli 22. srpna břehů Volhy, ale poté narazili na zarputilou nepřátelskou obranu a zapletli se do krutých pozičních bojů o každý dům. Nálety Luftwaffe a dělostřelecká palba proměnily jednotlivé městské čtvrti v pole trosek, což nahrávalo obráncům, protože postup takovým terénem byl stále obtížnější.
Navíc se opět blížila zima, která měla sehrát důležitou roli i v bitvě o Stalingrad. Bylo totiž třeba vybudovat vytápěné bunkry pro štáby a přístřeší pro vojáky. Ženijní jednotky Wehrmachtu se ale potýkaly s nedostatkem vhodného stavebního materiálu a navíc se samy účastnily pouličních bojů. Musely vyhledávat nebo naopak klást miny a odklízet trosky mnoha zničených domů či barikád sovětských obránců, aby umožnily německým silám další postup.
Opět zima
První sníh napadl v prostoru bojů 22. října a v následujících dnech jej vystřídaly husté podzimní deště, které opět rozbahnily komunikace. Situace z předchozího roku se opakovala, protože Němci znovu nebyli na zimní počasí náležitě vybaveni a chlad začal negativně ovlivňovat fyzický stav vojáků, už tak dost nevyspalých a vyčerpaných neustálými boji. Velení situaci podcenilo, jelikož nikdo z generálů si dlouho nepřipouštěl myšlenku, že by Stalingrad do zimy nepadl.
Vojákům tak opět chyběly teplé boty, ponožky, rukavice, košile i kalhoty – podobně jako o rok dříve před Moskvou. Řada z nich se proto musela spolehnout sama na sebe: někteří pečlivě uchovávali vlastní teplé kusy oblečení, jiní se snažili vybavení sehnat přímo na místě a další psali dopisy svým blízkým, které žádali o balíčky s šálami, svetry, rukavicemi a dalšími nedostatkovými doplňky.
TIP: Zima, hlad a smrt v kotli: Obklíčení Němci ve Stalingradu
Jedním z těch šťastnějších byl svobodník Rudolf Nothdurft, který 25. prosince 1942 ze Stalingradu napsal v dopise domů mimo jiné toto: „Dnes byl ledový vítr –38 °C, meluzína kvílela jako ve filmu. Ale prádlem jsem zaopatřený. Kdyby ten svetr nepřišel, nevadí, už ho nepotřebuji. Mám vestu s kožíškem, beranici, bederní pás, svrchní kalhoty, lyžařské kalhoty a prošívané kamaše a navíc troje podvlékačky. Potom mám ještě filcové holínky a silné punčochy ze mlýna. (…) Do –50 °C to vydržím, když se mi nic neztratí.“ Zdaleka ne každý německý voják měl ale takové štěstí jako on a veškeré teplé oblečení mělo na stalingradské frontě cenu zlata.
Pokračování: Když poručí generál zima (4): Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?
