Když piráty soužil stesk: Námořní bandité ze Salé provokovali i marockého sultána

Kde začít? Nejlépe v roce 1492, kdy se za řinčení zbraní hroutí obrana Granady, poslední maurské bašty na Pyrenejském poloostrově. Obyvatelé muslimského vyznání tehdy dostali, jako už mnohokrát během reconquisty, na výběr. Buď se zřeknou svého vyznání a mohou tu zůstat, anebo si víru podrží, ale pak musejí odejít. 

Muslimové, kteří hromadně konvertovali ke křesťanství, aby zabránili vysídlení, byli nazýváni moriskové. Svou odlišnou kulturu a jazyk si ale ponechali, a nikdy s katolickým obyvatelstvem úplně nesplynuli. Žili v uzavřených ghettech, stále vnímáni jako cizorodý element a zdroj nebezpečí. Křesťané je podezírali z toho, že islám provozují tajně a chystají povstání. Což minimálně ve dvou případech (v roce 1499 a 1568) pravda byla. V květnu 1609 se proto rozhodl španělský král Filip III. tuhle „etapu“ christianizace preventivně ukončit. Proč? 

Španělsko bylo vázáno válkami v Novém světě, tedy v Amerikách. Ve Středozemním moři ho zase ohrožovaly osmanské lodě. A vztahy s Anglií? Ty zůstávaly na bodu mrazu setrvale. Takže než aby si ponechávali na svém území pátou kolonu, ve skrytu podněcující třebas další revoltu, padlo rozhodnutí morisky vyhostit z celého Španělska. Plošně, všechny, bez rozdílu. 

Na to velké Expulsión de los moriscos nevzpomínají Španělé rádi. Vypuzeni nebyli jen potenciální rebelové, ale také hezká řádka naturalizovaných obyvatel venkova. Tyto pracovní síly pak mnohde citelně scházely. A navíc: zasloužili si vyhoštění jen proto, že jejich pra-pra předek před 120 lety chodil do mešity? Šlo o surový odsun. Navíc si španělská Inkvizice kromě majetku často ponechala v péči děti deportovaných morisků, aby je „řádně vychovala ve víře“. 

Lidé z Hornachos 

Jedni z mnoha vyhnaných morisků, se nazývali Hornacheros. Šlo totiž o obyvatele města Hornachos, které leželo v provincii Badajoz v Extremaduře. Spíš než obyvatelé jednoho města ale platili za velký soudržný rodinný klan, provázaný příbuzenskými vazbami a svébytnou kulturou. Rozhodně nebyli chudí, vydělávali si obchodem a těžbou rudy. Na začátku roku 1609 u nich byly nalezeny skrýše zbraní, které údajně střádali k připravované rebelii. Klidně to mohla být pravda, ale spíš to posloužilo jako slušná záminka k jejich odsunu a zabavení majetku. Nový domov pak nalezli, vzdušnou čarou, o 650 kilometrů jižněji. Usídlili se totiž ve městě Rabat v Maroku – přesněji řečeno v Salé. Ruiny tohoto starého města stály na druhé straně zálivu Bou Regreg. 

Jak tu už padlo, Hornacheros nebyli chudí ani líní. Proto je také Zidan Abú Maali, marocký sultán z dynastie Saadí, uvítal s otevřenou náručí. V berberských končinách při pobřeží Atlantiku představovali vítané kulturní obohacení. Reprezentovali vzdělané obyvatele, šikovné stavitele a schopné obchodníky s kontakty na evropskou pevninu. Sultán jim tedy všemožně vycházel vstříc a dopřával jim velkou míru autonomie. Velkoryse přehlédl to, že většina z nich jsou christianizovaní muslimové, kteří s další konverzí moc nepospíchají. Víra se nezdála být tak podstatná, když přičinliví Hornacheros vydělávali peníze. Začali tím, že v Salé přebudovali starý přístav na řekněme „evropský standard“. A toto příhodné kotviště pak nabízeli k užívání všem, bez rozdílu. 

Zázemí korzárů 

K odpočinku a doplnění zásob tu mohla zakotvit jakákoliv loď, ať už plula pod anglickou, španělskou, portugalskou, francouzskou, tureckou nebo nizozemskou vlajkou. Poněkud neobvykle tu tak fungoval status „svobodného přístavu“ – jediného při pobřeží Atlantiku v celé Africe. A tento fakt přitahoval jako magnet ekonomické příležitosti. Převážené zboží mohli kapitáni lodí různě znepřátelených mocností v Salé bez okolků odprodávat ostatním. Salé tak mělo postavení zóny volného mezinárodního obchodu. Španělé tu mohli koupit třeba anglický čaj, Angličané zase jakékoliv evropské zboží, na které by se jinak vztahovala vysoká cla. 

Protože se překupníci v Salé nikdy neptali na původ prodávaného zboží, stalo se město hlavním tržištěm pro korzáry a piráty. S těmito nechvalně proslulými živly tedy navázali Hornacheros velmi úzké obchodní vztahy. Sami začali financovat jejich loupežné výpravy – výměnou za další podíl ze zisku, zásoby a bezpečné kotviště. Některé rody, například Vargasové anebo Bargachové (bývalí starostové a bankéři z Hornachos) se v Salé tak vzmohli, že si vytvořili ve vlastním žoldu celé flotily korzárských lodí. 

Obchod 

Salé už od počátku prosperovalo díky velmi komplikovanému propletenci nevyřečených dohod a naznačených nepsaných úmluv. Marocký sultán tehdy získával desetinový podíl z každého lupu, a za to ponechával přístavu autonomii. To mu umožňovalo vyvinit se z útoků na lodě Evropanů a přitom si zachovat předkupní práva k odkupu naloupeného luxusního zboží, zajatců a otroků. 

Vysoká míra autonomie a „náboženských svobod“ – které nebyly sice nikým garantované, ale také nikým popírané, lákala k Salé další morisky, vyhnance a židovské obchodníky. Přístavní město mělo kolem roku 1620 skoro patnáct tisíc obyvatel – často zručných tesařů, lodivodů a stavitelů. Stálé diplomatické a obchodní zastoupení si v Salé drželi bez nějakého zvláštního sentimentu Britové i Španělé. Když už ne kvůli nákupu zahraničního zboží, tak kvůli odkupu zboží, které jim prve piráti na moři ukradli. A zrovna tak kvůli výkupnému za unesené námořníky, vojáky, cestovatele a obchodníky z přepadených lodí. 

Salé navenek „nebylo odpovědné“ za to, že si u nich piráti „odkládají“ otroky. Provize z výkupného a prodeje otroků i lidí unesených z lodí a vesnic na pobřeží Evropy, se tu ale staly tím největším strojem na peníze. Piráti kvůli otrokům organizovali nájezdy na francouzské a anglické pobřeží, postupně se odvažovali i mnohem dál. K Islandu i pobřeží Nového Skotska v Severní Americe. Současně ale obchodní lodě ze Salé zajížděly se zbožím do Španělska i Anglie, a to aniž by jim někdo načechral plachty kanonádou. Tam pak často prodávaly zboží, s nímž původní přepravci „nestačili“ kvůli pirátům ze Salé doplout. Marocká přístavní enkláva tedy měla mizernou pověst jako doupě pirátů, ale kontaktů s nimi se nikdo nezříkal. 

Ne-muslimové 

V kavárnách tamní mediny, tedy starého města, spolu u jednoho stolu mohl zasednout při vyjednávání admirál maltézských rytířů (tedy nesmiřitelný nepřítel všech pirátů) a korzár Yusuf Reis přezdívaný Ptáček. A domluvit spolu mohli například změnu těžiště jeho pirátských aktivit – z těch neprospěšných španělské koruně ve Středozemním moři se měl přesměrovat na španělské koruně prospěšné útoky na anglické lodě v Atlantiku. Šlo jen o obchod. Což vlastně byla další podivnost. Pirátští „maurští“ kapitáni ze Salé totiž zhusta pocházeli z Evropy. Byli to námořníci, kteří poté, co je unesli muslimští korzáři, konvertovali k islámu. A pak sami proaktivně unášeli další křesťanské Evropany, aby je prodávali do otroctví. Žold jim přitom vypláceli movití Horancheros, tedy dávní muslimové, kteří ve Španělsku za reconquisty konvertovali ke křesťanství. 

Zrovna Yusuf Reis se původně jmenoval John Ward a pocházel z kentského Favershamu. Ukrutný Murad Reis, Nejvyšší admirál všech korzárů v Salé, se narodil jako Jan Janszoon v nizozemském Haarlemu. Jeho flotila čítala osmnáct lodí. A byť posádku tvořili převážně Maurové vyhnaní ze Španělska, jejich kapitáni, pod velením Mathyse van Bostel Oosterlincka, byli evropského původu a velmi často protestantského vyznání. Z existence nábožensky nebývale liberálního a bohatého města měl prospěch i Sídí al-Ajáčí, vůdce početného berberského klanu sídlícího v okolí Rabatu. Organizoval totiž karavany, které zboží z přístavu rozvážely dále afrického vnitrozemí. I on odváděl podíl ze zisku marockému sultánovi, a nejspíš proto jako první oslovil vůdce morisků, příslušníky Horancheros, s poněkud riskantní nabídkou. 

Zrození republiky 

Spočívala v „odstranění“ zbytečných prostředníků. Sídí al-Ajáčí argumentoval, že Salé je už dávno tak silné, aby jednalo samo za sebe a nemuselo zůstávat ve stínu milostivého sultána. Nikdo nebude muset odvádět desetinu obratu a poslouchat nařízení senilního starce, který vlastně nekontroluje vůbec nic, naléhal al-Ajáčí. Horancheros, kteří disponovali flotilami vlastních lodí a tisícovkami námořníků, tehdy souhlasili. Pirátští kapitáni stáli na jejich straně a město Salé založilo svou vlastní nezávislou republiku.

Maroko tehdy prožívalo občanskou válku – na rebelie, povstání a odtržení celých oblastí už dávno nedokázal sultán Zidan Abú Maali adekvátně reagovat. Takže „převrat“ v Salé proběhl velmi rychle a poměrně nekrvavě. Už měsíc po vyhlášení nezávisloslé městské republiky uzavřeli s Horancheros nové dohody Britové. Ujišťovali je o další spolupráci a možných spojenectvích. 

Spojené království si ale na perspektivní přístav dělalo zálusk. Chtělo ho začlenit mezi svá dominia. Těm jednáním přitom vůbec nepřekáželo, že v roce 1625 vyplenil Murad Reis město Plymouth a o rok později uloupil z přístavů při pobřeží Walesu šest lodí. Že právě tento kapitán učinil vody mezi Anglií a Irskem velmi nebezpečné.

Piráti ze Salé byli všude a jejich vlajky budily strach tam, kde by se nájezdy Maurů nedaly předpokládat. V roce 1627 zaútočil Reis na islandský Grindavík, a odvlekl odtud čtyři stovky lidí do otroctví. V průběhu dvou následujících let potopil na čtyřicet rybářských lodí u Newfoundlandu. Ostřeloval francouzské přístavy v severoamerickém Maine. Vpadl do irského Baltimoru. Bez větších obtíží dobyl pětikilometrový ostrůvek Lundy ležící v Bristolském kanálu. Vytvořil na něm malou pevnost se stálou posádkou – stálé předsunuté stanoviště. Svou zónu kontroly tak piráti ze Salé stále rozšiřovali. A paradoxně, čím nebezpečnější a obtížnější byli, tím jejich politická reputace narůstala. Francie jim, kromě diplomatického zastoupení v Salé, zřídila i vyslaneckou „pobočku“ v Marseille. Salé také udržovalo čilé kontakty s Nizozemskem. 

Země zaslíbená 

Při severním pobřeží Afriky, utápějícím se ve vlastních bratrovražedných sporech a kmenových válkách, nebylo s kým jiným jednat, Salé byla tehdy jediným solidním partnerem. Mladá městská republika, kterou ani ne před dvaceti lety založili vyhoštěnci, zkrátka předvedla hodně slušný výkon. Její zakladatelé ale znovu překvapili. Všechno, co vybudovali, byli ochotni vyměnit za jedinou věc. O co šlo? O návrat zpět do své vlasti, na jediné místo, které považovali za svůj domov. Do vnitrozemského Hornachos ve španělské Extremaduře. 

Od obávaných lotrů a pirátů, postrachů moří a plenitelů pobřeží atlantského oceánu, takový sentiment přinejmenším překvapil. Přesto v roce 1631 zahájili diplomatickou misi na dvoře Filipa IV. Co nabízeli? Dvě stě liber (tedy přibližně 90 kilogramů) čistého zlata a všechny ne-obchodní lodě své flotily. Slibovali, že o další zlato a cennosti očešou židovskou čtvrť v Salé. Vlastně, naznačovali i to, že oberou o zboží také nizozemské obchodníky z Flander, jen co k nim zase připlují. Španělské koruně nabídli klíče od své přístavní pevnosti, která disponovala šedesáti osmi děly a stala se jednou z nejmohutnějších fortifikací v celé Africe. 

Dále navrhli, že Španělsku předají všechny listiny z podlézavé diplomatické korespondence, kterou se jim chtěli vlichotit Britové, Francouzi i Nizozemci. A tu strategickou pevnůstku na Lundech? Tu si může král Filip IV. ponechat též. Zkrátka všechno, co Salé vystavělo a mělo, mohlo být španělské. Bez boje a hned. Proč? Prý „…z velké lásky, kterou chovají ke Španělsku, protože po něm touží od chvíle, kdy ho opustili.“ 

Hornacheros se v ponížených listech vyznávali ze své lásky k vlasti. Vyjadřovali zármutek nad tím, že už se jim nedostává požehnání té správné víry – a že mezi nimi zůstává už jen hrstka starých křesťanů. Upozorňovali na to, že po dvacet let krváceli v pohanských zemích „za španělskou věc“ a že mnoho morisků bylo umučeno a zabito pro Kristovu víru. Zmínky o svém pirátství taktně vynechávali, zato zdůrazňovali, jak moc touží po domově. Krále Filipa IV. by to celé nestálo nic, naopak, oni sami by na svých plavidlech dorazili do Sevilly, kdyby jim k tomu dal milostivé svolení. 

K zapomnění 

Je až s podivem, že král Filip IV. na tu „prosbu“, podepsanou guvernéry a admirály Hornacheros ze Salé, nezareagoval kladně. Vlastně na ni nezareagoval vůbec. Vyslanci pirátské republiky se vrátili po čtyřech letech zpět, aniž by dosáhli jakéhokoliv pokroku v jednání. Král je doslova „vymlčel“. Dost možná ale věděl i něco, co v Salé netušili. Třeba to, že Angličanům už s piráty došla trpělivost, a přestali s nimi jednat v rukavičkách. Salé se dočkalo bombardování britskými loděmi. K tomu se také přidali vnitřní spory o další směřování přístavního města. Piráti si totiž žádali něco jiného než obchodníci. A stabilitě neprospívaly ani oživené konflikty mezi berberskými kmeny, nenápadně podněcované Brity.

V roce 1640 se Salé dostalo pod kontrolu berberů Dilaitů, kteří se snažili ukončit onu náboženskou pestrost. A o pětadvacet let později je samotné vypudila dynastie Alávitů, z nichž vzešli sultáni sjednoceného Maroka. Pirátská republika se přežila a rozplynula. Korzáři dali přednost výhodnějšímu a bezpečnějšímu přístavu u Mogadoru. Jiní se raději usadili a žili poctivě. Moriskové se plně asimilovali s domorodým obyvatelstvem a na svůj stesk po domovině nakonec zapomněli. Mladá městská republika, s níž i přes pověst krvežíznivých pirátů udržovaly diplomatické a obchodní vztahy všechny velmoci Evropy, tak zmizela z map.